Texty: GAŽÁKOVÁ, Eva: Přehlídka dětského divadla Tartas Dobřany 2015, 24.–26. 4. 2015. Deník Dětské scény, č. 0., str. 10 - 12, 12.6.2015

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
TARTAS
DOBŘANY, 24.–26. 4. 2015

Dobřanská přehlídka pro Plzeňský a Karlovarský kraj letos nezůstala nic dlužna svému jménu. Byl to veliký, divoký Tartas, za jaký by se nemusely stydět ani ty nejdivočejší divočiny. Představilo se 218 herců s celkem 20 inscenacemi. Úroveň těchto inscenací byla bez přehánění velmi vysoká. Program byl tak „našlapaný“, že nebyl prostor pro pořádné nadechnutí. Diskuze vedoucích souborů s lektory a tvořivé dílny pro dětské účastníky probíhaly ve všeobecném poklusu. A když se zeptáte, jakpak to? Musím odpovědět, že to je zkrátka tak, když se něco dělá pořádně.
V tomto případě je letošní divadelní šílenství (příznačně pořádané v Dobřanech, kde je známý blázinec) výslednicí několika vlivů. Jedním z nich je celkově zdárný a poučený rozvoj oboru dramatická výchova v Česku. Na úrovni Plzeňského kraje, na jehož půdě se tato konkrétní přehlídka realizuje, pak spolupůsobí pod taktovkou lídra centra Johan, Romana Černíka, dva vlivy divadelně-vzdělávací: jedním z nich je setkávání souborů na dobře vystavěné platformě krajského festivalu a druhým založení a udržení vysokoškolského studia dramatické výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni. Na první krajské přehlídce dětského divadla, kterou centrum Johan pořádalo v roce 2000, byli jako lektoři dílen Romanovi první studenti Ateliéru dramatické výchovy z pedagogické fakulty. Tato spolupráce celých patnáct let pokračovala a výsledkem je letošní skoro trojnásobný počet inscenací v krajském kole, přičemž 7 představení z 20 přivezli bývalí studenti Ateliéru DV a tedy také bývalí lektoři dílniček pro hrající soubory. Inu, dobří holubi se vracejí…
A jak to tedy probíhalo…
Páteční zahájení přehlídky se neslo ve znamení cirkusu. Taneční obor dobřanské ZUŠ zatančil představení Cirkus po našem, zúčastněné soubory se zformovaly do veselého kostýmovaného cirkusového průvodu skvěle organizovaného studenty (včetně drobných výstupů či choreografií) a zakončeného u náměstí před kostelem zhlédnutím Velké cirkusové pohádky Vojty Vrtka. Město Dobřany tedy mělo možnost zaznamenat, že se koná divoký divadelní Tartas, který není uzavřený, ale na němž jsou domorodí občané vřele vítáni.
Soutěžní inscenace běžely celkem tři dny. Kromě vysoké kvality kvitoval lektorský sbor − Veronika Rodová, Eva Gažáková a Tomáš Doležal − pestrost zpracovávané látky i divadelních prostředků.
Prvním představením byla Legenda o tanečnících Býčího dvora plzeňského souboru Katmon (vedoucí Michal Ston), která vyprávěla mytický příběh o tanečnících s býky na Krétě. Pro mladé publikum inscenace odkryla inspiraci dnes populární knižní trilogie a jejího filmového zpracování Hunger Games (Hladových her). Představení neslo známky rozpracovanosti, ale kromě působivého příběhu vneslo do přehlídky i další specifický rozměr. Jediným mužským členem souboru byl chlapec s Downovým syndromem, který byl jedinečný v síle gesta a tvořil působivou protiváhu psychologickému a mnohomluvnému herectví dívek. S další inscenací přehlídky jsme setrvali v přitažlivém světě legend, tentokrát však z podstatně studenější Sibiře. Sušický soubor Dramatický TIK-ŤAK vedený Milenou Vrhelovou zahrál krátkou moralitku podle nanajské pohádky O pyšné dívce jménem Ajoga, která byla potrestána za to, že se chová jako pyšná husa, proměnou v husu opravdovou. Posledním představením prvního bloku pak byly Variace na Karkulku Horažďovického souboru Rebelové (vedoucí Petra Tůmová), které si pohrávaly se známým příběhem, který sice není legendou, ale zato je poměrně legendární. Jeho prameny je možné stopovat v lidové ústní slovesnosti nejednoho evropského národa. Práce se známou pohádkou odklání pozornost publika od toho, O ČEM představení je, k tomu, JAK je příběh vyprávěn. Soubor své variace opřel o Camiho, Perraulta i o vlastní tvorbu a soustředil se především na hereckou práci a vtipné rozehrávání známých situací (což místy sklouzlo k jisté lacinosti vyvážené ovšem zřejmou radostí souboru ze hry).
Druhý páteční blok představení odstartoval soubor Mrož v krabici vedený Michalem Stonem svěží a vtipnou generační výpovědí o životě teenagerů s názvem Čau, jsem…, která byla oceněna nominací na celostátní přehlídku. Scénografické řešení inscenace by mohlo v divákovi, který ještě nezná práci tohoto souboru (a tohoto vedoucího), vzbudit podezření, že ho čeká „klasická židličkárna“ a možná i tak trochu nuda. Řada židlí stojících na scéně pěkně vyrovnaně jedna vedle druhé opravdu a priori velké očekávání nenastartuje. Jak by se však takový divák spletl a jak by se ochudil, kdyby se nehrdinsky vytratil ze sálu ještě před začátkem představení! Na strohé scéně o to více vynikla schopnost protagonistů rozehrávat postavy nejen svých vrstevníků ale i dospělých. Inscenace se nese na vlně střetů mezi mladými nepochopenými hrdiny, jejich rodiči, učiteli či spolužáky. Je tu místo pro přátelství a první lásky a to včetně těch nenaplněných. Humorné črty ze života adolescentova získají novou dimenzi, když se odhalí vážné existenční problémy rodičů. Další rovinu přináší odkaz na Romea a Julii, což banalitě každodenních situací dodává nové významy, nesené zejména Shakespearovým uměním blankversu.
Další, tentokrát loutkářské představení – Turek jede pro nevěstu – pozvalo své obecenstvo do plenéru. Skupina dívek složená z členů souborů Duhový šoumeni z pralesa a Zatímdobroš! a vedená Andreou Pavlíčkovou si zvolila lidový námět o cizinci, Turkovi, který se zamiluje do chodské dívky. Hlavním prostředkem vyprávění jsou dívkami výborně animovaná dřevěná polena s jednoduchými znaky: žluté vlasy pro nevěstu, turbany pro Turky. Díky funkčnosti a dotaženosti jednoduchých prostředků, loutkovodičským dovednostem dívek a celkově zdařilému zpracování příběhu, získal „Turek“ když už ne nevěstu, tedy alespoň doporučení k postupu na Dětskou scénu.
Páteční divadelní nadílku zakončili klatovští Korálci vedení Markétou Lukášovou a Vladimírem Kábrtem ambiciózní inscenací Momo a ukradený čas. Příběh o děvčátku jménem Momo, které přemohlo zloděje času a zachránilo lidstvo před odosobněním a věčným shonem, čerpá z románové předlohy Michaela Ende, autora Nekonečného příběhu. Tato předloha je poetická, napínavá, filozofující a relativně komplikovaná. Korálci se pokusili její pestrost převést na jeviště pomocí celé škály scénických prostředků (scénografie, hudba, světelný plán, projekce…) a také ukázněnou hereckou akcí, spojenou s místy až taneční choreografií scénického pohybu. Přes to všechno (a, nebo možná i proto) se z inscenace část kouzla předlohy a mnohovrstevnatosti života vytratily a zůstala jistá schematičnost, jejímž následkem bylo i výsledné vyznění poněkud moralistické.
Sobotní divadelní maraton zahájilo představení Zápisník Norberta Borovičky ostrovského souboru HOP-HOP rovněž doporučené k dalšímu postupu. Chlapecký soubor pod vedením Ireny Konývkové jevištně zpracoval tři epizody ze stejnojmenné knihy Marie Kšajtové. Prázdná scéna, hudba, herecká akce a bravurně aranžované fyzické výkony chlapců. Tak se seznamujeme se životem a trablemi neohrabaného páťáka Norberta Borovičky. Zlom přichází, když se na scéně objeví učitel tělocviku, který začne uplatňovat svou moc. Jsme svědky řady komických situací, postavených na slovním a situačním humoru i herecky přesvědčivě vystavěných „tělocvičných“ výkonech protagonistů, které mají ukázat neobratnost a upachtěnost kluků, kteří v postavě tělocvikáře (hraného o pár let starším žákem) našli společného nepřítele. Krácením předlohy a možná také zaujetím humornou stránkou jevištního ztvárňování tohoto příběhu však došlo k tomu, že situace, které mohou být zdrojem dramatického napětí (slovní urážky od spolužáků, útěk z domova atp.), zůstávají neškodným náznakem, který není dále dotažen, přestože to jeho akcentace naznačuje.
Minipředstavení Rybičky o povídavých rybičkách (holčičkách) přivezl soubor Rybičky, vedený Danou Žákovou, z Domažlic. U laskavého zastavení nad často pranýřovanou vlastností byl diskutován zejména způsob jevištního definování prostoru (akvárium nebo bazén?) a postav (rybičky nebo holčičky?). Po Rybičkách zahráli horšovskotýnští Duhoví šoumeni z pralesa pod zastřešujícím názvem Gothamští tři kocourkovské příběhy z knihy anglických pohádek Pavla Šruta Kočičí král. Drobné anekdoty ztvárnil soubor s lehkostí a s využitím minima prostředků, výsledný tvar ale ještě potřebuje nějaký čas na dopracování. Zatímco první příběh je nejdotaženější, s příběhem druhým a třetím se čitelnost pointy rozostřuje.
Jako předkrm před sobotním obědem nám naservíroval ašský soubor Midiliďky Zeleninovou pohádku Jana Skalického, současné veršované drama působící dojmem agitky z padesátých let. Samotná horší kvalita výchozího textu (spojená s prvoplánovostí veršů) nebyla dobrým odrazovým můstkem pro tvorbu inscenace. Soubor však hrál s elánem (typickým i pro ostatní inscenace vedoucí Pavly Hoškové) a nespornými hereckými zkušenostmi, takže si publikum rozhodně získal.
Zatímco z Aše připutoval pro tartasící divočiny zdravý předkrm, plzeňský soubor Slušňáci a Drsňáci jim hned brzy odpoledne uštědřil lekci slušného chování. Při tak atraktivním ztvárnění etikety, jakým inscenace Etiketa aneb Mysli, holce přece nemůžeš říkat vole bezesporu je, koulely divočiny divoce očima a revidovaly svůj pohled na vhodnost vlastního chování. Vedoucí souboru a zasloužilý pedagog František Kaska mohl být s dopadem díla spokojen.
S dalším kusem se vrátil již zhlédnutý motiv české nevěsty pro Turka v novém hávu. Princezna pro Turka kdyňského souboru Někdy však už nebyla skromná chodská Kačenka, ale plzeňská „držkatá Máňa“. Příběhem procházíme společně s tureckým vyslancem, který má přivézt princeznu sultánovi, ale nakonec mu místo toho zůstane na krku Máňa. Příběh končí trochu nejednoznačně, zřejmě někde v jižních Čechách. Turek je smířený se svou nevyžádanou manželkou, životem v Čechách, pivem a vepřovým masem. Po klasičtější látce s klasičtějším zpracováním přišla na řadu bláznivá rapová groteska Tučňáci koláč nesvedou ašských Piškvorek (opět za uměleckého vedení Pavly Hoškové). Předlohou jí byl současný dramatický text nejen pro děti Ulricha Huba. Představení oslovilo publikum svou energií, novostí a humorností příběhu a výborným hereckým ztvárněním podivných postaviček (tučňáci, krtek, slepice, vysavač).
Nejmladším souborem, který v Dobřanech vystoupil, byl plzeňský soubor Křížaly s inscenací Nebuť labuť, když jsi husa. Zkušená vedoucí Ivana Říhová zvolila pro práci s malými dětmi adekvátní předlohu od Petra Horáčka a společně s dětmi z ní vytvořila drobný, přesný tvar, ve kterém se děti mohly cítit dobře a bezpečně. Jednoduché funkční kostýmy, kolektivní hra a disciplína husího hejna…
Večerní blok představení odstartovalo jevištní ztvárnění fejetonů Karla Čapka s názvem Jak se dělá divadlo plzeňského souboru Zatímbezejména, vedeného opět Františkem Kaskou. Vznikl soudržný tvar, který by se dal označit za komedii o divadelní tvorbě. Jednotlivé scény čerpají svůj vtip z původního Čapkova textu a provázejí diváka celým procesem tvorby divadelního díla: od psaní prvních situací až po premiéru a ohlasy na jeho uvedení. S jemným humorem a lehkou nadsázkou se před námi postupně objevují různé divadelní profese, od autora přes režiséra a herce až po jevištního technika a osvětlovače. Dějem nás provází dva vypravěči, dívka a chlapec, jejichž stylizace odkazuje k Olze Scheinpflugové a Karlu Čapkovi. Dlouhodobě budovaný herecký styl a poetika souboru (zejména kultivovaná mluva a přesný pohyb) se úročí ve výkonech jednotlivých postav a je podtržena volbou scénických prostředků (kostýmů, obuvi, účesů či vzhledu scény). Duch první republiky se v Dobřanech doslova zhmotnil. Inscenace byla diváky přijata s velkým nadšením a lektory nominována na přímý postup na národní přehlídku.
Poslední sobotní inscenací, kterou si divočiny dopřály, byly Zakázané holky klatovského Týnom-Tánom vedeného opět Markétou Lukášovou a Vladimírem Kábrtem. Tento velkoryse komponovaný tvar je postaven na pečlivé volbě a zároveň střídmosti prostředků (přesně stříhaná hudba, světlo či bílá netkaná látka, která se nejprve stává obrazem nevinné dětské hry a posléze se mění v obraz nemoci a bezmoci) zaujal obecenstvo hned od prvních okamžiků. Téma tragického osudu židovské dívky Diny Goldmannové, která končí v transportu, je odkrýváno postupně, což jemně vede pozornost a zesiluje divácký zážitek. Úvodní obraz svíček pohybujících se v pološeru a volání dívčích jmen navozuje tajuplnou atmosféru letní noci, i když již zde zaznívají zlověstné tóny, nesené zejména hudbou. Načež se začne odvíjet příběh Diny a Jany, jejichž hluboké přátelství rozdělí historické události. K přesvědčivosti vyprávění přispívají výkony některých herců, v ostrém kontrastu jsou však bohužel některé nevěrohodné situace, kdy hereckou akci nahrazují slova. Přes určité výhrady patřilo představení k vrcholným zážitkům přehlídky a bylo doporučeno k postupu.
Po závažném tématu, které na přítomné divočiny silně zapůsobilo, se tyto odreagovaly v divokém, veselém Tartasu, který byl v programu označen suše jako společenský večer. Poslední den přehlídky byly všechny divočiny už vláčné a mírné jako beránci. Čekal je už jen poslední blok představení, z nichž první byla Červená Karkulka Loutkového kroužku při ZŠ Dlouhá Ves. Tento soubor s vedoucí Jitkou Soukupovou jezdí na Tartas tradičně s rodinným loutkovým divadélkem. Tentokrát si vybral k předvedení známý příběh podle bratří Grimmů, zkombinovaný s dnes velmi populární operkou od Svěráka a Uhlíře. Loutkový kroužek už udělal krok od popisnosti, opustil bezpečnou zónu za paravánem a dětští herci hrají suverénně vedle loutek či společně s nimi. Nechtěnou horkou chvilku však kombinace předloh a protagonistů připravila divákům, když motiv lásky mezi mysliveckým mládencem a Karkulkou, jak ji má ve své operce Svěrák, hrála malá dívenka a, sice loutkový, ale stejně zjevně dospělý myslivec. V tomto směru nevyznělo tak, jak bylo zamýšleno, ani pozření babičky vlkem, vyřešené tím, že spolu zalezou do postele pod deku.
Po Karkulce následovaly Tři pohádky o zlatohlavém cvrčkovi, které přivezla z Rokycan vedoucí Pavla Vitingerová se svými třemi soubory: Středník, Čtvrtci a Napříč. Oporou jim byla kniha Carla Sandburga Pohádky z bramborových řádků. Tři příběhy, každý hraný jinou skupinou, byly propojené postavou kouzelného Zlatohlavého cvrčka, který nosí svým majitelům problematické štěstí. Kostýmy ve stylu „co dům dal“ místy přerostly v zajímavou stylizaci (například zelené ladění prvního cvrčka), navozující poetiku předlohy, jejíž divadelní možnosti však nebyly více využity. Dojem nedůsledné práce s divadelními prostředky podtrhla také velikost scény, zvětšená o čas, kdy postavy přicházely a zacházely do zákulisí.
Los Niňos Locos se svojí novou vedoucí Terezou Pecharovou ztvárnili oblíbený japonský příběh Soudce Ooka a kapsáři, ve kterém si užili výtvarnou stránku inscenování cizokrajného Japonska i drobné handrkování mezi občany města Eda. Tereza Pecharová letos patřila k těm několika, ne však málo, statečným vedoucím, kteří na přehlídku dorazili se dvěma představeními. Druhým souborem, který s ní do Dobřan přijel, byl Dobrej matroš z Plané. Ten na přehlídce patřil ke starším souborům a zakončil maraton soutěžních prezentací s velkou vervou kusem Tajný deník Adriana Molea. Humorné představení bylo proloženo hudbou a zpěvem, nechyběla např. námi učiteli oblíbená píseň od Pink Floyd: Hey! Teacher! Leave them kids alone! Herci, kteří se příštím rokem rozprchnou všemi směry do nových škol, hráli se vší energií a publikum jim to vrátilo ve velkém aplausu.
Závěrem Tartasu proběhla také již tradiční přátelská prezentace dílniček, kterou si studenti a účastníci tentokrát užili jen spolu, neboť časová tíseň zapříčinila, že poslední diskuze k představením probíhala ve stejném čase. Jak je myslím z článku patrno, dobřanský Tartas nabral obrátky a během tří hektických dnů představil velké množství zajímavých děl, která se letos na poli dětského (a dospívajícího) divadla urodila. Atmosféra byla již tradičně výborná a podpůrná, na čemž mají obrovskou zásluhu studenti Ateliéru DV, v jejichž dílničkách se účastníci setkávají napříč soubory. Zároveň již ale byla překročena mez, za kterou počet účastníků přináší příliš mnoho problémů. Dílničky tak byly letos hodně přetížené, vznikal chaos při přesunu dětí do a z dílniček – pro 10 studentů už bylo složité uhlídat, kdo má na dílně být a kdo ne, protože zkouší na představení – kdy tedy za koho odpovídají, na koho čekat a koho hledat. Zároveň už lektorský sbor neměl čas na rokování před diskuzemi s vedoucími souborů a i tyto diskuze by často potřebovaly větší prostor. Centrum Johan nyní čeká nový úkol, jak s úspěšně prosperující přehlídkou naložit dále.
Inscenace nominované na celostátní přehlídku Dětská scéna:
Jak se dělá divadlo, plzeňský soubor Zatímbezejména vedený Františkem Kaskou (Gymnázium Františka Křižíka)
Čau, jsem…, plzeňský soubor Mrož v krabici vedený Michalem Stonem (Soukromá ZUŠ Trnka)
Inscenace doporučené k postupu:
Zakázané holky, klatovský soubor Týnom Tánom vedený Markétou Lukášovou a Vladimírem Kábrtem (ZUŠ J. Kličky Klatovy)
Zápisník Norberta Borovičky, ostrovský soubor HOP-HOP vedený Irenou Konývkovou (ZUŠ Ostrov)
Turek jede pro nevěstu, skupina dívek složená z členek souborů Duhoví šoumeni z pralesa a Zatímdobroš! vedená Andreou
Pavlíčkovou (ZUŠ Horšovský Týn)
Eva Gažáková