Texty: MADĚRYČ, Vojtěch: Přehlídka dětského divadla Dětská scéna ve Strašecí 2015 - 25. – 26. 4. 2015. Deník Dětské scény, č. 0., str. 5 - 7, 12.6.2015.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
DĚTSKÁ SCÉNA VE STRAŠECÍ 2015
25.–26. DUBNA 2015

Postupová přehlídka dětského divadla pro Středočeský kraj se konala podruhé v Novém Strašecí. Organizátoři odvedli skvělou práci a nemají se tedy za co stydět. Přehlídku pořádal Spolek pro kulturní činnost NoStraDivadlo ve spolupráci se Spolkem bubakov.net, za podpory Ministerstva kultury ČR a města Nové Strašecí.
Celkem bylo k zhlédnutí třináct představení. Obecně je možno říci, že kvalita divadelních inscenací nebyla na příliš vysoké úrovni. Jen párkrát mohlo oko zkušeného diváka zajásat a srdce milovníka divadla zaplesat.
Představení, spadajících do kategorie vybočujících z kontextu poučeného dětského divadla, bylo hned několik. Patří k nim Hřebíková story Ochotnického divadelního spolku Postupice, který pod vedením paní Blanky Jíšové nastudoval hru Nicholase Richardse. Již zdroj divadelního scénáře napovídá (www.lazybeescripts. co.uk), že se jedná o zdroj neobvyklý a nesoucí s sebou jisté problémy spojené s autorskými licencemi. Nemožnost rázně upravit takto koupený scénář je, v případě jeho nevhodnosti pro dětské divadlo, zásadní problém. Došlo tak k nerovnoměrnému rozložení hereckých úloh mezi jednotlivé hráče, nepropojenosti hereckých akcí lékařky a jejího pacienta Šikuly s výjevy z obranných reakcí těla (které by bylo možno přirovnat k známému francouzskému animovanému seriálu Byl jednou jeden život). Těžký herecký úkol nebohého Šikuly, který sestával z držení si poraněné ruky a dlouhých replik spolu s výjevy ze života bílých a červených krvinek, různých bakterií, virů a jiných, lidskému životu nebezpečných organismů, působily na diváka jako jednotlivé výstupy školní akademie s hlavním úkolem pobavit diváka a když už ne diváka, tak alespoň sám sebe. Potenciál představení rozhodně nemůže divák spatřovat v tom, co vidí na scéně; může uvažovat o tom, zda by se představení nehodilo jako jisté motivační představení před výukovým programem na téma obranyschopnost lidského organismu, ale i toto použití inscenace shledávám jako problematické z důvodu absence divadelních kvalit. Diváci, alespoň někteří, představení ocenili, neboť získalo putovní diváckou cenu zvanou Modrý delfín. Tuto cenu předává soubor, který ji obdržel v minulém roce.
Další inscenací v této kategorii byla Pošťácká pohádka v podání divadelního souboru Paraplíčko Labyrint, SVČVS Kladno, vytvořená pod vedením Jakuba Koracha. I tato inscenace byla odsouzena k neúspěchu kvůli špatně vybranému scénáři z pera Pavla Cmírala a Miloslava Klímy. Tento bohužel nezapomenutý text upravující pohádku Karla Čapka opravdu nepatří k literárním skvostům a není tedy divu, že ani divadelní zpracování tento nedostatek nepřekonalo. Také způsob práce vedoucího souboru nevede děti k tvořivému a hravému přístupu k tématu či příběhu, a tak děti na scéně nejednají spontánně a uvolněně, naopak jsou zaměstnány prací s loutkami, které neumí vodit, ani jejich prostřednictvím jednat. Přesto je vedoucí souboru mladý perspektivní vedoucí, který se snaží hledat svou cestu, jak divadlo hrané dětmi dělat dobře, o čemž svědčí i kvalitativní posun jeho inscenací v dlouhodobějším horizontu.
Do kategorie představení dobře míněných, ale nepoučených patří inscenace Co s námi? aneb Když na nás vedoucí souboru nemá čas souboru Co s námi bude? působícím při Gymnáziu Varnsdorf pod vedením Martiny Janákové. Inspirací pro tuto inscenaci je příběh o Chytré horákyni, jak ji známe od Boženy Němcové, a pohádka O královně Koloběžce první od Jana Wericha. Celá inscenace se komplikuje tím, že si soubor klade za cíl zobrazit nám příběh z chlapeckého a následně z dívčího pohledu. Ani jedno podání příběhu nevyzní jednoznačně a divák tak neví, jaký postoj k příběhu zaujímají sami hráči. Proto si klade otázku, proč nám to vůbec hrají a o čem to hrají. Dobová aktualizace v podobě notebooků a mobilů,
která inscenaci možná dodává jakousi aktuálnost, působí v příběhu neadekvátně a nic nevypovídá ani o naší době ani o postojích, které k ní hráči zaujímají. Působí násilně a vyznění inscenace ještě více problematizuje. Také nepropojenost obou příběhů a zcela odlišné výrazové prostředky, kterými se jednotlivé příběhy na scéně vyprávějí (druhý-dívčí příběh je pantomimický, skvěle zde vyzní živý klavírní doprovod), vedou k nejednotnému a nesourodému tvaru.
Několik dalších představení bych zařadil do kategorie inscenací dobře míněných, poučených, ale nedotažených do konce. Viking Vik aneb Chytrost nad odvahu je inscenace souboru Lenoši I, který působí při ZUŠ Nové Strašecí. Pod vedením Ivety Dřízhalové a Ivy Vachkové vznikla inscenace, která má mnoho kladů. Patří mezi ně literární předloha adekvátní věku dětí, poučená dramatizace této předlohy a také prostá scénografie, která divákům napomáhá orientovat se, kdo je kdo. Tématem inscenace je, jak již název napovídá, chytrost, která svou rozvahou nejen dokáže předejít různým problémům, ale dokáže i z problematických situací najít východisko. Škoda jen, že toto téma nebylo divákům předkládáno již od prvních okamžiků, kdy jsme se jako diváci seznamovali s malým Vikem a jeho bojem s vlky. V literární předloze je Vik chlapcem, který si vždy dokáže poradit. V inscenaci je exponovaný spíše jako bojácný syn nebojácného otce Halvara, kterému chybí rozvaha a který díky tomuto neduhu uvrhne své bojovníky do nesnází. Nepřesnost v charakterizaci jednotlivých postav komplikuje porozumění vztahům mezi postavami, a tak vyzní jednotlivé situace více či méně nepřesně, nejistě a bez jasné pointy. Jistě by inscenátorům pomohl nadhled a nadsázka, které by celé inscenaci přidaly na vtipnosti, čímž by se kvalita literární předlohy mohla odrazit ještě více i v kvalitě inscenace.
Po kvalitní předloze i dramatizaci sáhl vedoucí souboru A tak... Jiří Suk ze ZUŠ Rakovník. Justýna a upíři (známá v české literatuře pod názvem Jamie a upíři) je bestseller dětského divadla, který nabízí zajímavá témata i situace, které oslovují členy dětských divadelních souborů již několik let. Vedoucí se úspěšně vyhnul úskalí dvojího tématu předlohy (vztahy s matkou či rodiči obecně a vztahy v partě kamarádů) a zvolil si vztah s matkou jako hlavní téma, o kterém nám chtějí hrát. Nezvolil však obvyklý způsob ztvárnění matky formou kolektivní postavy, a tak se vystavil riziku přehánění a přehrávání matek (upíří i té lidské). Nicméně to nebyl nejdůležitější problém inscenace. Hlavním problémem byly vztahy mezi postavami, jejich nejednoznačnost a kolikrát až jejich absence. Jako by se jednotlivé postavy na jevišti míjely, potkávaly, povídaly si, ale nebyly spolu, nepojil je k sobě žádný problém, vztah či zájem. Nelze zcela opominout vztahy v partě, i když to není hlavní téma inscenace, a nelze se spolehnout na to, že když matka bude dostatečně protivná, bude vše jasné a inscenace bude moci dobře fungovat. Inscenace utrpěla i četnými přestavbami, některé z nich byly zbytečné a celkově by bylo vhodné zapřemýšlet nad zvolenými předměty na scéně, zda jsou opravdu potřebné a nutné k nastolení proměny prostředí, zda proměnu prostředí lépe nevystihne například způsob chování hráčů na scéně. Vedoucí souboru je zkušený divadelník, který si problémy inscenace nejen uvědomuje, ale dokáže se s nimi v další práci na inscenaci vypořádat, což do budoucna slibuje příjemný divácký zážitek.
Autorské představení Léto s Radkem v podání souboru Lenoši II ze ZUŠ Nové Strašecí pod vedením Ivy Vachkové zavedlo diváky na letní tábor, kde se s náplní prázdnin nespokojený Radek zaplétá do větších a větších problémů. Pomocnou ruku mu nabízí Štěpánka, jejíž motivaci k tomuto dobrému skutku není z inscenace možno vyčíst. Tato absence motivu jejího chování znesnadňuje pochopení tématu inscenace. Radek je v podstatě rebel bez příčiny, hledá si zábavu na jinak nudném táboře. Baví se nepřijatelným způsobem a do svých “her” zatahuje Štěpánku, která se vždy nechá do zakázané hry zatáhnout. Vrcholem inscenace je okamžik, kdy Štěpánka nad Radkem láme hůl a nechává ho jeho osudu ve chvíli, kdy se chystá vloupat do chatky, aby měli na svém útěku z tábora kde přenocovat. Působivý konec, kdy Radek pochopí, že jeho cesta a způsob chování není správný a nevede k žádnému smysluplnému naplnění, dává naději, že je to pouhý rozmar a nerozum, který se v Radkově životě již nebude opakovat.
Skupina autorů se velmi odvážně pustila do tématu, který je pro náctileté opravdu aktuální a ožehavé – hledání vlastní cesty životem. Rozhodně si na tomto textu uvědomili různá úskalí, kterých se mladý člověk musí vyvarovat, zmapovali si hranice, kde končí pevná půda pod nohama a začíná bažina lidského trápení a sociální nepřijatelnosti. Pod vedením zkušené učitelky tak mohli bezpečně projít všemi záludnostmi autorské inscenace a dozvědět se tak i hodně o zákonitostech dramatického textu a divadla vůbec. Inscenace, kterou nám o svých průzkumech podávají zprávu, tak sice nemá zásadní divadelní kvality, rozhodně však má kvality pedagogické.
Druhým autorským textem je text Elišky Zrzavé ze ZUŠ Jesenice. Jedná se o sólový loutkářský výstup s názvem PÍP, který vznikl pod vedením Štěpánky Gabriely Borské. Tento absurdní text nabízí mnoho příležitostí k loutkovému ztvárnění a tyto možnosti se snažila paní učitelka a loutkovodička plně využít. Inscenaci by svědčil ještě menší prostor, než je prostor Modrého sálu hostitelské ZUŠ v Novém Strašecí. Diváci v zadních řadách nemohli docenit materiál, ze kterého jsou loutky vytvořeny (bonbóny marshmallow) a nemohli docenit ani jiné výtvarné detaily, neboť veškerá výprava byla malá až miniaturní. Inspiraci malými loutkovými divadly nelze zapřít, je však potřeba domýšlet ji do důsledku a uzpůsobit tomu i počet diváků v sále. V každém případě se jednalo o kultivovaný loutkářský projev, doprovázený hrou na kytaru při změnách hracích plánů (obrazů princeznin pokoj, hrad Čarodín, les). Hudební složka by celé inscenaci mohla prospět ve chvílích, kdy je zapotřebí vyzdvihnout absurditu celé hříčky, kterou se loutkovodičce ještě nedaří zcela postihnout a jevištně vyjádřit.
Od města k vesnici… je název inscenace, která vznikla v ZŠ Hudlice pod vedením Vlasty Humlové. Pásmo poezie vzniklo v rámci kroužku působícího při ZŠ, kde se vedoucí potýkají s nedostatkem času, častou obměnou dětí… Vedoucí se však podařilo podchytit dětskou radost ze hry a umožnila tak dětem, aby svou spontánností mohly potěšit a pobavit sebe i diváky. Ač byla kvalita některých básní na nízké úrovni, dokázala vedoucí dovést děti k zajímavému tvaru a projevu, zapojit jejich znalosti a poznatky, které získaly ve škole, a tak nenásilnou formou zužitkovat vědomosti dětí mladšího školního věku i jinde, než jen před skutečnou tabulí. Vedoucí souboru může v průběhu další tvořivé činnosti s dětmi dospět ke kvalitnějším textům a rozšířit tak záběr svého působení i o oblast kultivace čtenářství nejmenších čtenářů.
ZŠ a MŠ Třebotov se svým souborem Tři boty vedoucí dvojice Václavy Makovcové a Jany Barnové představila svůj nejnovější tvůrčí počin pojmenovaný ProPánaKrále! Předlohou se stala stejnojmenná kniha Jana Vladislava, ze které vedoucí vybraly tři příběhy, totiž Propánakrále, O vlku velkém jako kůň a O parádivé Sally. Vedoucí si se svou zkušeností dokázaly poradit s leckterými nástrahami vybraných příběhů, přesto si na některých doslova vylámaly zuby. Oproti hravému a fungujícímu inscenačnímu nápadu v pohádce Propanakrále! se jim v dalších dvou pohádkách dařilo hůře a představení tak mělo sestupnou tendenci. Již zvolený hudební doprovod českých lidových či zlidovělých písní nekorespondoval s poetikou anglické pohádky a problematizoval vyznění jednotlivých příběhů (O vlku velkém jako kůň použita píseň Sedlák, sedlák, sedlák, ještě jednou sedlák a u pohádky O parádivé Sally Živijó! Živijó! Živijó!). K nejednotnosti výrazových prostředků došlo také v případě využití plastových křesílek, které svým designem prozrazovaly, že pochází z obchodní sítě IKEA a rozhodně se nehodí ani na anglický venkov ani k písni Sedlák, sedlák, sedlák. Nejproblematičtější byla pohádka O parádivé Sally, kde vedoucím uniklo téma pohádky, které nespočívá v parádivosti Sally, ale v jejím záměrném zamlčení skutečnosti, že ztratila krásnou žlutou rukavici (mimochodem rukavice nebyla krásná, ale byla to gumová úklidová rukavice). Toto nepřiznání se mamince je hlavním a ústředním tématem pohádky a v případě, že se inscenátorům vytratí, vede je tato chyba na scestí, které se v tomto případě projevilo až pitvořením dětí na scéně.
Přes všechny neduhy se rozhodně jedná o poučenou práci s dětmi a zkušenost vedoucích slibuje, že do konce školního roku vznikne zajímavá inscenace.
Peter H. je inscenace Obecního divadla Knoflík, Praha 5, která vznikla pod vedením Veroniky Borovkové a Ondřeje Kohouta. Předlohou byla povídka Raye Bradburyho vydaná ve sbírce povídek Vzpomínky na vraždu. Soubor si zvolil obtížnou cestu vyprávění detektivního příběhu. Ač jsme se jako diváci nakonec dozvěděli, kdo je skutečný vrah, uspokojení z tohoto zjištění se nedostavilo. Vrahem totiž byl hromotluk nízké inteligence (alespoň všichni kolem něj to o něm tvrdili), který svým chováním dokonale zmátl šerifa a vinu svalil na jiného podezřelého, který se nedokázal nařčení ubránit. Tak, jak byl příběh divákům zahrán, se divák ocitl v roli podvedeného, který byl celou dobu oklamáván, nicméně si z toho ani nemůže vzít ponaučení. Hromotluk a hlupák, se kterým jsme mohli mít maximálně soucit, byl ve výsledku tím nejrafinovanějším vrahem, jakého si umí člověk představit. Inscenace však neměla záměr nás jako diváky upozornit na to, že zdání klame, že se můžeme ve svých soudech
mýlit a že bychom měli být velmi opatrní při vynášení rozsudků. Výsledek byl rozpačitý právě z důvodu nejasného tématu či poselství, které nám soubor chtěl svou hrou předat. Inscenátorský počin měl však své kvality v dramatizaci neobvyklé literární předlohy a také v experimentujících divadelních postupech (hra mimo jeviště, prozrazení skutečného vraha pomocí vzkazů na spodní straně židlí v hledišti). Porota toto představení ocenila právě za originální divadelní postupy a za dramatizaci neobvyklé literární předlohy.
Do kategorie představení poučených, dobře míněných a zdařilých bych zařadil následující inscenace. ZUŠ Rakovník se představila publiku ještě jednou inscenací, tentokrát v podání souboru Zasedlí, pod vedením Jiřího Suka. Předlohou se stala pohádka Jana Wericha Tři sestry a jeden prsten, kterou se soubor rozhodl uchopit prostřednictvím výrazné scénografie. Plošné loutky výborně dokreslovaly atmosféru a výtvarné vyznění celé inscenace. Škoda jen, že si vedoucí nedal pozor na odpovídající kostýmy, které výtvarně neodpovídaly záměru ostatních scénografických prostředků. Bezvadná dramatizace podpořena scénografií a dobrými hereckými výkony (hlavně tří sester) umožnila divákům užít si barvitosti, nápaditosti a vtipu Werichova textu. Představení však chyběla jiskra a nadšení ze hry, což může být způsobeno tím, že stejně jako většina ostatních představení byla hrána na přehlídce v premiéře. Závěrečnému finále chyběla akce, divák se těšil, jak uvidí smuteční zástup a prohlédnutí tří bratrů, kteří svým ženám skočili na vějičku. Toto finále bylo pouze odříkáno, v diskusi s vedoucím souboru jsme se však dozvěděli, že na závěru se pracuje, bude podpořen loutkami, a tak nám nezbývá než držet palce, aby vše dopadlo ku prospěchu věci.
Mezi další dramaturgicky velmi zdařilé inscenace je možno zařadit inscenaci souboru Prostě zebra působícím při ZUŠ Brandýs nad Labem, který vede Irina Ulrychová. Inscenace se jmenuje Z(a)tracený poník a pojednává o jedné nepřiznané klukovině, která spustí sled událostí. Ty pak přinášejí starosti a trápení původní majitelce poníka, který se z jejího ranče ztratí, ale později i skupině školaček, které v domnění, že zachránily divokého poníka, si ho ponechávají a pochopitelně k němu citově přilnou.
Zaujetí, se kterým děti ze souboru hru divákům zprostředkovaly, ukázalo, že téma vztahu a lásky ke koním je velmi silně oslovuje a že příběh o ztraceném a znovu nalezeném poníkovi chtějí sdělit i ostatním. Poučené a kultivované vedení dětí se projevilo jak v jejich přirozeném pohybu na jevišti, tak i v jejich schopnostech v průběhu celé hry vnímat a odpovídajícím způsobem reagovat na své partnery na jevišti. Doporučení poroty směřovala obecně k práci na mluvním projevu hráčů. Inscenaci by dle lektorů prospěla přesnější práce s charaktery koní v úvodní scéně, opodstatnění obličejových masek koňů, které byly užity ve snu jedné z majitelek poníka, a v zaměření se na přesvědčivější ztvárnění přiznání chlapce, který za útěk poníka nese zodpovědnost.
Tato inscenace byla lektorským sborem doporučena do širšího výběru na postup na celostátní přehlídku dětského divadla Dětská scéna 2015.
Soubor PidiLidi působící při Památníku Lidice se pod vedením Kateřiny Oplatkové Rezkové představil svou verzí Polednice. Tato inscenace až uhrančivé podívané strhla na sebe hned v úvodu pozornost všech diváků. Text K. J. Erbena se stal pouze podnětem k výjevům ze života dětí, k vyjádření pohledu dětí na svět rodičů, jejich zaneprázdněnost a v důsledku i bezradnost při výchově, která pramení právě z nepozornosti a neschopnosti rodičů dětem naslouchat. Děti ale především dostaly možnost vyjádřit se k tomu, co pro ně polednice znamená, co znamená pro dnešní děti strašidlo sloužící k zjednání pořádku a strašidlo vůbec. S možností dětí svobodně se vyjádřit k této otázce se ale neztratil ani řád a ukázněnost dětí, které sloužily přesně zamýšlené koncepci. Inscenace nesla všechny známky poučené a promyšlené práce s dětmi na divadelním tvaru a zároveň nebyla zapomenuta ani otázka estetické stránky věci. Divák se měl na co dívat, měl o čem přemýšlet a zároveň se mohl nechat dovést až k poznání, že jsou věci mezi nebem a zemí, u kterých si nemůže být nikdy jistý, jak to s nimi doopravdy je.
Lektorský sbor se jednomyslně shodl na tom, že tato inscenace má získat přímý postup na celostátní přehlídku dětského divadla Dětská scéna 2015.
Vojtěch Maděryč