Texty: GREGAR Alexandr: Správce úlu: František Drahoňovský, Divadelní HROMADA, 2013, jaro-léto, s.64-66

Správce úlu: František Drahoňovský

Nenápadný, dnes už starší pán z Červeného Kostelce, z jeho dnešního předměstí, ze Lhoty. Kostelec má díky místnímu divadelnímu souboru (dnes Na tahu) velmi dobrou pověst, zaštítěnou letitou tradicí amatérského činoherního divadla, ale František Drahoňovský s ní nemá mnoho společného - byť platí za významnou místní kulturní osobnost. Více je spojován se svými vlastivědnými aktivitami. Píše o svém městě, stále pořádá nejrůznější akce a je jeho činorodým občanem. Málokdo o něm ví, že kdysi založil jeden ze nejlepších časopisů vychovávajících divadelníky, jmenovaly se Mladý loutkář a Mladá scéna a vycházely celá šedesátá až osmdesátá léta minulého století.
VSVD pana Drahoňovského dekorovalo za jeho zásluhy Čestným uznáním za celoživotní práci. Předávali je, kromě předsedy VSVD, i pánové Jiří Zahálka a Jan Merta, rovněž znamenité osobnosti východočeského loutkářství - a někdejší spolupracovníci pana Drahoňovského, stále i jeho přátelé. Společně pak uspořádali povídání kolem kuchyňského stolu, z něhož jsme připravili následující záznam. Kdo kladl otázky bylo nakonec jedno, všechny spojovalo přátelství a kus společně prožité životní cesty...

Františku, ty vlastně pocházíš někde z Českého ráje, teprve v dospělosti jsi přišel do Červeného Kostelce...

To považuji za Boží dar, že jsem se tady octnul. Od narození jsem měl lásku ke kultuře, moji vynikající rodiče mě předali nějaké takové geny. Tatínek byl vlastenec, kronikář, divadelní režisér, taky vzdělavatelem v Jívanech, což je mezi Jičínem a Turnovem. Ty jívy jsou tam dodnes a je to velmi stará vesnička, už ze 14. století je první zmínka... A maminka byla romantická osoba i v chudších poměrech dovedla pěstovat kolem sebe krásu. Mám spoustu jejích dopisů, v nichž líčí nádherně děje během roku, ať občanského nebo církevního. Ona všecko dovedla vždycky něčím zkrášlit a vnášet do života radost. I tak, že to člověk ani nevnímal...
Když jsem později na studiích v Jičíně uvažoval o budoucím povolání, rozhodl jsem se pro kantořinu - i díky své romantické mamince, která vždycky chtěla, abych se nemusel někde dřít, na těch stráních kolem. Díky jí jsem objevil skvělou literaturu, např. Karla Václava Raise, Josefa Václava Sládka, Boženu Němcovou, všechny ty naše buditele. Maminka mě také přivedla k vlastivědě, té jsem se potom odborně věnoval. Tak to jsou mé kořeny...

A po učitelském ústavu jsi šel do světa?
No, oženil jsem s Libuškou – vzácnou ženou, Je vynikající manželka, těžko bych našel jinou – moc jsme si rozuměli. Učila v mateřské škole, já dostal místo na Základní škole ve Lhotě, což je okrajová část Červeného Kostelce. Libuška tam pořádala různé besídky a programy. A dvacet let jsme měli pěvecký soubor Kvítko, početný, sjezdili jsme s ním kus kraje, i na soutěže do Hradce Králové. To bylo tak v padesátém roce, když jsem se rozhlížel, kde bych mohl uplatnit. Nejdřív jsme založili Osvětovou besedu, myslím v roce 1954, a hned ustavili dva souborečky. Dodnes fungují, jeden loutkářský, druhý dětský, dramatický. Našli se i lidé, kteří měli zájem pracovat v obou, na škole jsem si mohl vybírat mezi dorostem, mezi mládeží. Drželi jsme se klasiky a začali zkoušet – třeba Sůl nad zlato, Ostrov splněných přání, Princeznu Pampelišku...

Prý jsi musel nejdřív dát nějak dohromady divadelní sál, protože byl nepoužitelný...
Pravda, na sále se sušilo obilí, na jevišti harampádí. Bylo to tady blízko nádraží, v hospodě U Benešů. Dali jsme to všechno do pucu. Díky mnoha lidem, kterým záleželo, aby ten dům sloužil kultuře. Nebýt jejich ochoty, nikdy bychom to nedali do pořádku...
Největší motivací, ale i mezníkem pro to, co jsem dělal, bylo setkání s Vámi, pánové - s Jirkou Zahálkou a Honzou Mertou. Brzo se z nás stala taková přátelská trojka, navigovali jste mě k loutkařině a kvůli vám jsem začal režírovat loutkářský soubor... A pak, v roce 1960 jsem začal redigovat časopis Mladý loutkář. Jirka už nějaký čas dělal loutkářský informační zpravodaj a popřemýšleli jsme, jak ty informace více zpřístupnit. A z toho vzešel Mladý loutkář. Vydávali jsme ho při Krajském domě osvěty, kde tehdy divadelním oborům kraloval legendární Josef Vavřička. Měli jsme skvělé spolupracovníky, i v Praze - prof. Miloslava Dismana, Vojtu Cinybulka, taky Františka Hrubína a Vladimíra Holana, kteří přispívali nějakými básničkami. Nesmím zapomenout na dr. Jana Malíka - ten přišel i na naše poslední setkání v Praze k 20. výročí Mladé scény, než ji rozehnali, už s hůlkou, ale s jasným hlasem...
A pak se - na nápad Dismanův - ten loutkářský časopis rozšířil na Mladou scénu. Psali jsme o divadle pro celou mladou generaci. Přibyl skvělý spolupracovník, Josef Mlejnek, výborný vysokomýtský autor a vedoucí dětského divadla. V Knižnici Mladé scény jsme vydali celou řadu jeho her pro dětské soubory i metodické materiály. Zájem byl obrovský, dostávali jsme spoustu dopisů z celé republiky, z Moravy, náklad se stále zvyšoval, v základních školách byl hlad po informacích o dětském divadle, o loutkách, o recitaci, o jeho moderním pojetí. Rozšířilo se to i na kantorky mateřských škol. Měli jsme i skvělé ilustrátory, tiskli jsme snadné malé krátké divadelní texty, ono toho moc tenkrát nebylo...

Tys to neměl v životě právě lehké...
Pravda, jsem věřící, a to vůči mě provokovalo (jako kantorovi) různé složité situace, abych se vyjádřil korektně. Mladá scéna byl světlý bod té složité doby. Vydali jsme asi dvacet pět ročníků, Mladý loutkář vycházel prvních pět let. Já ale byl jenom taková včelka na tom díle, bylo nás kolem toho spousta, při psaní, při redigování i distribuci...

To ano, byl jsi včelka, ale včelka královna, takový správce úlu...
Nic se nesmí přehánět, kdyby nebylo vás a ostatních, kde bych byl já. Já byl - a jsem - jen takový psací stroj boží, co shora slyším, to napíšu. Jsem jen ten mechanismus. Třeba tady Jenda (Merta), to byl myslitel, v loutkářství přímo novátor . Nebo Pepík Mlejnek, to byla tvůrčí osobnost. Já vedle vás jen něco organizoval.

Skromný být nemusíš...
Honza třeba vymýšlel různá nová pojetí loutkového divadla, nic vybočující nebo nějaké schválnosti, ale v takové krásné linii, smysluplné. Často s tím přišel na redakční radu, žasli jsme. Jirka mi zas mnohdy dával taková loutkářská poučení, moudra, já totiž v tom nebyl zas tak honěný, mě bavily i jiné věci. Ale díky vám, pánové jsem v loutkařině našel velmi krásné vyžití.
Vzpomínek je celá řada. Hráli jsme třeba Kožíškovu hru Stříbrná studánka, v ní jednu z hlavních rolí Jiří Klem, dnes známý herec, pochází odtud. Šel jsem, to už je drahně let, kdysi po městě. A najednou slyším, jak na mě někdo volá, on to Jirka - „Pane učiteli, musím vám poděkovat, dostal jsem se na DAMU! A můžete za to vy, mě se u vás v divadle moc líbilo“. Jirka Klem pak vždycky, třeba v rozhlase, když vzpomínal na své začátky, lhotecké působení v loutkovém divadle nikdy nevynechal.

Tak jsme všichni pochválili, ale měli bychom směřovat k cíli, ostatně vedle loutkařiny jsi měl i jiné spády...
Loutkářský soubor ve Lhotě vydržel až do převratu v roce 1989, pak se hospoda v rámci restituce dostala těm, kterým původně patřila, což loutkáři nebyli. Rekvizity převzali kostelečtí loutkáři, a bylo...
Ale už v roce 1972 jsme v Kostelci založili vlastivědný kroužek. Vydávali jsme vlastivědný zpravodaj, Krása domova. Vydali jsme v něm např. devět dílů seriálu pana Křečka, výtvarníka, který byl za války zapojen do západního odboje. Kvůli tomu nám zpravodaj zakázali, tak to tenkrát bylo. Tak co dál? Nu, pustili jsme se do vydávání Červenokostelecka, vydali i monotematická čísla. Pak jsme vydávali Vlastivědný sborník, 7. díl byl o textilní výrobě v Červeném Kostelci. Už jsem měl i kartáčový obtah z tiskárny v Trutnově a najednou: nepovoluje se. My tam totiž uvedli 32 soukromých podnikatelů, továrníků, a to se nehodilo. A tak jsme se pustili do vlastivědných pořadů, jmenovaly se třeba Domove, mám tě rád, Květy pro rodnou zem, Krásné je v míru žít, Zemi krásné, zemi milované, Kraj blízký mému srdci, A to je ta krásná země - první byl v roce 1983, poslední v roce 1990 - vidíte, skoro každoročně, a tak jsme se dopracovali krásně až k sametové revoluci.
Hned po ní jsme chtěli vydávat regionální zpravodaj, jenže pár lidí na zastupitelstvu, že to musí být jen červenokostelecká záležitost! Já na to, že z Kostelce nebudeme témata čerpat dlouhodobě, že to chce širší pohled, že za pár let nebude o čem psát. No, nešlo to. Tak jsme navázali širší ediční kontakty s krajem Aloise Jiráska a bratří Čapků, od Police po Svatoňovice či Náchod, a vznikl vlastivědný sborník Rodným krajem, resp. jeho nová tvář, podpořili ho města i podnikatelé, např. jsme vydali rodopis textiláků Bartoňů, a pan továrník Bartoň nám pak dával po několik let deset tisíc na každé číslo (ale i proto, že jsme tam měli dětskou rubriku). A v roce 2001, to bylo vlastně třicet let od začátku vydávání Rodného kraje, jsem si řekl dost. Ohlásil jsem „abdikaci“. Mě to vždycky vydrželo do kulatého výročí, i ta Mladá scéna, i to loutkové divadlo...

Rozhovor pokračoval ještě dlouho. Od loutkařiny se ale víc a víc stáčel k časopisu Rodný kraj a k Vlastivědnému spolku. Pak ale začala nádherná debata pamětníků o tom, jak to bylo s loutkovým divadlem, když se do toho vložili lidé kolem právě ustaveného Divadla Drak - tehdy za mládí Jirky Zahálky, Honzy Merty a Františka Drahoňovského. Ale to už je téma na celý další článek. Doufejme, že se k tomu vypravování v příštích číslech Divadelní hromady dostaneme...
zapsal Saša Gregar