Texty: RICHTER, Luděk: ACH, TA BÍDA HER PRO DĚTI!, Divadelní HROMADA, 2013, jaro-léto, s.47-48

ACH, TA BÍDA HER PRO DĚTI!

Po léta podle svého nejlepšího vědomí a svědomí hlásám, že než tratit čas, sílu a chuť do práce při zdolávání slátanin, je nadějnější zkusit upravit pro inscenaci něco z kvalitnější "nedivadelní" literatury pro děti. Výsledek ale musí mít hlavu a patu.
22. ročník regionální postupové přehlídky Dospělí (pro radost) dětem v Havlíčkově Brodě 11.-12. května 2013 čítal krom pěti nesoutěžních hostů i čtyři inscenace soutěžní: jednu z Čech středních, jednu z jižních, jednu z Kraje Královéhradeckého a jednu z Jihomoravského.

Studentské Divadélko Múzika ze Sezimova Ústí sehrálo původní kus svého vedoucího Kterak se stal Honza králem. Pokus o autorský text je záslužný, leč k dokonalosti mu něco chybí.
Český Honza, který dobře ví, že nejlíp je u mámy, se jen tak, bez nějakého cíle, vydá do světa. Nahodilým zakletím "krucipísek" se mu zjeví stejnojmenný skřítek, a když zjistí, že Honza neví, co chce, doporučí mu potrestat zlého krále a dá mu na cestu brašnu zvanou blešinec, která každého přivede do drbacího tance svatého Víta. Honzu čistě náhodou přepadne loupežník, pak čarodějnice, ale díky "blechám" se jim ubrání, zmůže stráže a nakonec i krále - jeho jediný zločin spočívá v tom, že chce Honzu potrestat za to, že vnikl do jeho komnaty a drze se ho ptal, jak ho štípají blechy... Pak se sám králem stává. - Aby bylo zřejmé, hlavnímu hrdinovi (stejně jako autorovi) od začátku do konce vlastně vůbec o nic nejde, o nic neusiluje, nemá proč jednat., jen tak kráčí od jedné příhody, kterou mu osud či Krucipísek strká do cesty, k druhé a k třetí... Hra pak nemůže mít tah, ale ani není co hrát.
Potěšující jsou tři věci: první, že takhle mladí lidé mají chuť hrát pro děti, druhá, že se vidí, slyší, a když je to jen trochu možné, vytvářejí situace docela plastickým herectvím a třetí, že je to těší. A nemám nejmenších pochyb, že Múzika dělá ve své obci veliký kus práce pro mladé inscenátory, pro místní děti, pro pospolitost v městě...
Průšovo umělecké/úchylné divadlo studentů Masarykovy univerzity Brno, tedy P.U.D. přivezl autorskou hru, tentokrát ovšem kolektivní, nazvanou Radši do pekla půjdu!
Tři princezny, pyšná Nella, líná Lenka a naivně důvěřivá Dorotka utečou před otcem hledat lepší místo na světě. Děj se nepřehledně rozbíhá do tří linií (oddělovaných divokými tanci mnoha kostýmovaných postav při středověké (!?) hudbě), nic nám neusnadní ani štěpné veršíky vypravěčky, která vždy sdělí, co jsme zrovna viděli a co uvidíme dál...
Nella potká kuchaře Jiříka, který hledá pro svého krále Zlatovlásku (a nic), Lence ježibaba z perníkové chaloupky nabídne, že se o ni bude starat, ale když chce otočit, Ježibaba to odmítne (a nic), Dorotka klade Vševědovi otázky, dostává paradoxní odpovědi a slib, že když ho ostříhá, řekne jí, kde je nejkrásnější místo na světě, leč ukáže se, že to neví (a nic)... Chybí pointy i nějaký výsledek jednotlivých situací, které končí do ztracena, aniž z nich něco vyplyne. Snad je to jakýsi intelektuální záměr, jehož hloubek však nejsem schopen dohlédnout.
Vamberský Zdobničan vzal zavděk již hotovou parodií Tři rudá brka náčelníka Vševěda, kterou před dvaadvaceti lety napsali jejich kamarádi z karlovarského Déčka - coby špás pro své letní putování po krajích českých. Dozvíme se, že známá pohádka o dědu Vševědovi ve skutečnosti vznikla v USA a tak nás nepřekvapí, že vše začíná přepadením zelenáče Johna bandou desperátů. Pravda, pro děti to moc není - asi ani pro ty starší: ne kvůli rozsáhlé opilecké scéně či eroticky nespoutanému lákání greenhorna do vigvamu náčelníkovou dcerou. Spíš se slovní a akční humor, i smysl jednotlivých situací, se světem dětí míjejí; jistě se zasmějí nějakému kopnutí do zadku, či svíjení na zemi, děti vydrží takřka všechno, ale proč by měly? Zkrátka: Tři rudá brka jsou oním typem inscenací, které vznikají v rozjařené náladě, kdy má pár jedinců chuť si zablbnout. Snad bychom se mohli ptát, jestli to pro slušně herecky vybavený soubor není málo.
Inscenace čelákovického souboru J. K. Tyl O měšci, botách a jablíčku začíná razantním vstupem tří kluků, ohlašujících pouliční divadlo. Dál už ale z něj nic není, hraje se s kulisami, přestavbami, dokonce i s velmi nepouličními paravánky nahrazujícími oponu. Kluci občas zazpívají nějakou tu písničku, ilustrující, o čem byla právě řeč.
Vysloužilý voják dá babce šesták a dostane za něj kouzelný měšec a boty, v nejbližší hospodě vyklopí, v čem jejich kouzlo spočívá. Hospodská navštíví ševce a krejčího, aby jí vyhotovili repliky a je vymalováno... Všechno jde ráz na ráz, průhledně a snadno, bez tajemství, každý vše rovnou řekne a udělá: voják hned ví, že mu měšec vyměnila hospodská a boty určitě taky, udělá pár kroků a už narazí na jablíčka, po nichž mu narostou rohy, a už je tu babička, která vše předem nastražila, aby ho dostrkala k řešení pomocí "odrohovacích" hrušek... ¨
Problém, který vyznívá jako dramaturgický, tkví hlavně v režii: chybí viditelné dramatické napětí i stavba, děj a zápletky, jako by byly jen literárně "převyprávěny" bez výraznějších akcentů, chybí prostor a prostředky pro nosné motivace zápletky - na rozhovory s ševcem a krejčím se vyplýtvají dva obrazy, ale na vytvoření naléhavých situací a jejich řešení jednáním čas nezbývá.
Je tu i řada dobře řešených proměn, slušné herectví - zejména hlavního představitele - a naděje, že čerstvá inscenace doroste. Na havlíčkobrodské přehlídce šlo o inscenaci nejslibněji založenou - a to i ve srovnání s hostujícím vítězem krajské přehlídky ve Žďáru. Proto ji porota doporučuje do programu celostátní přehlídky Popelka Rakovník 2013.
Luděk Richter (redakčně kráceno)