Texty: LANTA, Petr: MODRÝ KOCOUR 2015, Divadelní HROMADA, 2015, jaro-léto, s.49-51

MODRÝ KOCOUR 2015
XX. ročník postupové přehlídky na Šrámkův Písek, Mladou scénu a Divadelní Piknik Volyně
26. února - 1. března 2015, Turnov
Pořadatel: Turnovská Bohéma - Turnovské divadelní studio

Devatenáct více či méně inspirativních soutěžních i nesoutěžních představení různých druhů a žánrů divadla, tři dlouhé pozdně noční rozbory v restauračních zařízeních během prodlouženého víkendu i další speciální zážitky. To přináší snad pouze turnovský Modrý kocour, letos na konci února již jeho XX. ročník. Popsat podrobně veškeré přehlídkové dění nelze, pohlédněme se pouze po soutěžních inscenacích. Ale hned v úvodu připomenu slova zástupce jednoho souboru: na otázku, zda pojedou na Kocoura odpověděl, že „tam ne, tam je velká konkurence“. Protože i amatéři rádi soutěží a taktizují… Soubory, které tu vystupují míří na několik národních přehlídek a někdy ani přesně nevědí na jakou. O tom, kam by se případně „hodily“ ať rozhodne porota... Tedy:

Na Mladou scénu - typickým zástupcem studentského divadla byla liberecká Stopa s inscenací Dobrý pejsek nikdy neumírá. S odkazem na jméno psa Karla Čapka se soubor rozhodl zmapovat v několika periodách života běh dívky věčně nespokojené s dosavadním věkem (až umírající stařeny) Dášenky. Kolektiv projevil smysl pro společnou hru, trochu méně již pro divadlo, souboru byla sama „cesta cílem“., což není vůbec špatné. Další liberecký soubor Vydýcháno přivezl ambicióznější činoherně taneční inscenaci s názvem Už nikdy sami, jejímž tématem bylo hledání svobodomyslného ducha k odporu proti totalitnímu systému. Rozpor dvou světů působivě jevištně metaforicky vyjádřil volný pohyb (tanec) hlavní hrdinky oproti drezuře a slovnímu „papouškování“ davu s maskami. Inscenace měla několik silných míst, včetně závěru, kdy odbojná dívka po boku s nalezenou sestrou vypadla z role - a ve chvilce nejistoty ucítila, že není sama. Taneční ozvláštnění přehlídky tradičně zprostředkovává TS Magdaléna Rychnov, který se obvykle snaží o drobná prolomení čisté taneční formy. Nejinak tomu bylo v choreografii podle populární literární předlohy I. Douškové Oněgin byl Rusák. Úvodní působivá koláž projevů vládců historie z antického Říma až k našemu současnému prezidentovi navodila atmosféru dusné totality. Následoval soustředěný tanec různě překrucovaných dívčích těl - humor literární předlohy ovšem poněkud zmizel. Pražští Oldstars uvedli v režii Tomáše Staňka jako první Češi slovenskou hru Zuzi Ferenczové Vyskočit z kůže. Naléhavost jejich výpovědi vystihuje text programu: „Je jí skoro šestnáct a má problém velký jako největší panelák uprostřed největšího sídliště na světě. Má 84 dní na to, aby ho vyřešila... ). Scénu tvořil praktikábl, který se proměnil např. ve střechu paneláku, hudební složku obstaral současný pop. Na malém prostoru s minimem prostředků se podařil malý divadelní zázrak - příčinou je vedle textu autorky (přirovnávané k Sarah Kane) i talentovaný mladičký herecký kolektiv a nenápadná Staňkova režie, podstatným rysem inscenace byla věrohodnost a autenticita herců. O této inscenaci jistě ještě uslyšíme.

Kocour činoherní - soubor Podio z nedalekých Semil zahrál pásmo komických mikrodramat Pierra-Henri Camiho pojmenované dle jednoho z nich Ach ta Julie. Inscenační postup se však nejevil jako šťastný. Herci s nabílenými tvářemi a v černých kostýmech, ale grotesknímu vyznění bránilo velmi pomalé tempo až zdlouhavost. Při hodnocení se dokonce vyskytla otázka, zda režisér nenalezl novou cestu k jevištní interpretaci těchto divadelních miniatur - obávám se, že nenalezl. Domácí dvojice Petr Hofhans a Jan Baron Marek tvořící divadlo pod názvem Společnost bloumající veřejnosti vystoupila s dlouho připravovanou inscenací hry maďarské dramatičky Katalin Thuróczy Klozet. Důkladně vyškoleni Sergejem Fedotovem, na kterého se v programu odkazují, se interpreti pustili do poctivé herecké práce, s důrazem na každý detail a okamžik na scéně a pokusili se tak zázračně oživit dramatický text. Změnou původního názvu Klozet pro služebnictvo se pokusili přizpůsobit maďarské reálie našim zkušenostem. Děj aktovky se odehrává v stísněném prostoru chátrajících veřejných toalet, které se staly ubohým domovem starého profesora vyhozeného z univerzity, jehož klid ovšem naruší noční příchozí, mladý bezdomovec. Po zpočátku poněkud drsné vzájemné konfrontaci („boj o matraci“) se nakonec ukáže, že bezdomovec je bývalým a dobrým studentem profesora. Oba herci využili realisticky vytvořený prostor k nápaditým hereckým akcím nepostrádajícím vtip a překvapení, aniž by zároveň rezignovali na závažnost životní situace obou postav. Poskytli jeden z vrcholných zážitků přehlídky ( byť podle mého mínění jejich herectví nevyužilo potenciálu obou aktérů).

S vlastním textem Kupci v režii autora Jiřího Homoly se představil soubor Kladina Kladno. Tragikomický příběh se odehrává v panelákovém bytu v Karl-Marx-Stadtu, krátce před sjednocením Německa. Typická východoněmecká rodina prodává za výhodných podmínek svůj byt zájemcům ze Západu. V prostředí groteskně realisticky vykreslené domácnosti se má postupně rozehrát drama řešící otázku viny a trestu (žena z paneláku je odhalena jako bývalá levicová teroristická atentátnice, má na svědomí smrt syna „kupujícího“ páru). Inscenace zaujala svou „dokumentárností“ i smyslem pro komiku, slabinou byl nedostatek napětí a nedůraz na velké téma, což se paradoxně vytrácelo pod nánosem přesných detailních snah o komickou autenticitu. Kuriózní zážitek poskytl soubor z Makova u Litomyšle. S pravou ochotnickou vášní, v dobových kostýmech i kulisách a s občasnou nejistotou v textu i v hereckém projevu, se pustil do Matky Karla Čapka. Odvážně nahradil postavy dvou synů dcerami, ale jinak nabídl pouze prosté seznámení s hrou našeho klasika. (Překvapilo ovšem, že toto protiválečné drama může svým obsahem i formou oslovit dnešního diváka. , což potvrzuje tvrzení našeho současníka, že „atmosféra světové války visí ve vzduchu“.)

Dramaturgické překvapení ovšem připravilo porotcům Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice. Přivezlo do Turnova hned dvě inscenace, první byl Letní den, tragikomická konverzační absurdita o dvou sebevrazích z odlišných příčin. První je „únavně úspěšný“ , druhý životní smolař, oba osudově spojuje i rozděluje zájem o jednu ženu. Text si inscenátoři, tak jako v minulosti, nenapsali sami, ale inscenovali hru Slawomira Mrozka – ztratili tak poněkud svou osobitou lehkost, ale jistou dávku vtipu a nadhledu jim není možné upřít, napomohlo i typově zajímavé obsazení, jednoduchá praktická scéna a práce se světlem. I v případě inscenace „broukovců“ Rána pod pás mě soubor znejistil, než jsem si ověřil, že uvedený autor Richard Dresser (nar. 1951) opravdu žije a velmi úspěšně tvoří v USA a že v Turnově inscenovaná jeho černá komedie byla oceněna jako nejlepší hra roku 1996. Děj se odehrává v tajemné továrně v neznámé zemi mezi třemi společně izolovanými pracovníky kontrolního oddělení, střety, či neshody mezi nimi vyrůstají díky nesmyslným byrokratickým pravidlům... Inscenátoři (respektive režisér a představitel vedoucího Jaroslav Střelka), jako by zůstali v prvotním okouzlení zajímavým textem a pozapomněli na možnosti činoherního divadla. Hercům nepomohl ani lehce abstraktní prostor velké scény, jsem si ale jist, že k intenzivnějšímu vyznění inscenace by postačilo málo, třeba jen zmenšit plochu - takto zůstali pouze českými pionýry díla pozoruhodného amerického autora.

Na Písek – soubor (respektive skupina souborů) Oldstars Praha a jeho režisér Tomáš Staněk nebývá spojován s velkým divadelním experimentováním a proto může být jejich cesta směrem k Písku sice překvapivá, ale rozhodně oprávněná. Inscenace textu africké hry o dospívání Nestyda (aut. Koffi Kwahulé) to jasně dokazuje. Režisér velmi mladého souboru se postavil před nelehký úkol, především jaká klíč najít k mytologicky bohatému světu, plnému navíc odkazů na západní popkulturu. Po formální stránce Staněk vytvořil téměř uhrančivé dílo – čtyři herci na intimním hracím prostoru vysypaném oblázky, kde vzplály ohně i lidské vášně. Občas ale nebylo patrné „proč“ se tak děje. Jistým handicapem byl i těsný kontakt s diváky a obsazení postav rodičů a „dětí“ stejně starými vrstevníky. Inscenace spíše nabízela velmi kvalitní režijní a herecké cvičení, nikoliv strhující divadelní podívanou. Ale přesto by se z ní mohli mnozí experimentátoři mnohému učit.

Náchodští experimentátorští matadoři režiséra Ondřeje Pumra soubor D.R.E.D vystoupili s představením Nudle se krájí jemně, která volně vychází z životních osudů a tvorby maďarského soudobého skladatele G. Ligetiho (1923 – 2006). Dredi tradičně pracují v divokém sledu na sebe navazujících působivých obrazů, pracují například s lidskou nahotou, moukou, válcem na nudle a židlemi, vše podbarvují živou hudbou a především pestrou hrou s divadelními konvencemi (např. recitační sbor umístěný za diváky dirigovaný polonahým mužem ve fraku aj.). Veškeré dění přitom bylo představeno přehledně, včetně vyprávěných životopisných údajů skladatele. Ale netroufám si říct, nakolik mu byli svým počínáním nablízku. Od pasu dolů nahý dirigent ztělesňoval spíše tvorbou posedlého „šílence“, hledajícího „svou“ pravdu. Výsledný dojem z představení byl pozitivní a mohl bych ho pojmenovat jako jemnou kultivovanou divadelní provokaci. Ale na mysl se dere otázka, zda by souboru a režisérovi neprospělo inscenovat jednou pevný činoherní text, určitě by to stálo za pokus (experiment).

Přednáškou o imaginární cestě na Balkán, doplněnou promítáním diapozitivů (z Turnova!) a krátkými hranými výstupy z cesty, byla inscenace Cesta je cíl pražského souboru Ojebad. Přiznávám, jejich jevištní působení ve mne přílišné nadšení nevyvolává, samotný nápad a struktura inscenace však rozhodně za povšimnutí stojí. Možná, že ona zoufalá nedotaženost a často velmi nepřesvědčivý herecký projev je pouhou součástí přesvědčivé výpovědi „neukotvené mladé generace - odhalující realitu v celé své nahotě“, jak píší v programu.

XX. jubilejní Modrý kocour skončil 1. března. Potvrdil, že se postupně stává méně experimentálním, ale možná to souvisí s jeho věkem. Rozhodně není na místě hovořit o slabé úrovni, ale nelze opomenout, že vysoký standard často zajišťují nesoutěžní představení, často v podání zahraničních hostů, o kterých zde nepíši. K nelibosti zvrhlých divadelníků se zde ale neobjevil ani jeden výslovný propadák! Tradičně početná porota ve složení Vl. Hulec, P. Christov, M. Pšenička, K. Tomas, P. Lanta a J. Stuchlík se tentokrát na jednotlivých nominacích a doporučeních shodla v podstatě jednohlasně. Na závěr připomínám, že otec festivalu Petr Haken, vždy podporovaný svou ženou a rodinou, se rozhodl předat otěže přehlídky jiným a nezbývá než mu poděkovat za dvacet let práce, která zplodila tuto unikátní amatérskou divadelní událost. Neodchází prý ale zcela, příští ročník ukáže, jak se tento „festival balkánského typu“ změní…

Výsledková listina - doporučení na národní přehlídku Divadelní Piknik Volyně: Společnost bloumající veřejnosti Turnov s inscenací Klozet, na Mladou scénu Ústí nad Orlicí: v pořadí 1. Oldstars Praha s inscenací Vyskočit z kůže!, 2. TS Magdalena Rychnov s inscenací Oněgin byl Rusák! 3. Vydýcháno Liberec s isncenací Už nikdy sami! a konečně na Šrámkův Písek v pořadí: 1. soubor D.R.E.D. Náchod s inscenací Nudle se krájí jemně! 2. Oldstars Praha s inscenací Nestyda!
Petr Lanta