Texty: HAKEN, Petr: Modrý kocour bude mít nového šéfa, Divadelní HROMADA, 2015, jaro-léto, s. 51-52

Modrý kocour bude mít nového šéfa
Když jsem zakládal festival v roce 1996, bylo to malé setkání divadelníků z okolí Turnova. Jediným vzdálenějším hostem bylo Rádobydivadlo Klapý. Ukrutný Lorco, koridou voníš byla inscenace, která předurčila směřování celého festivalu. Klasická témata, nové přístupy, setkání kvalitních zkušených inscenátorů s nastupujícím mládím. Od druhého ročníku jsem se snažil skládat program ze studentských a experimentujících souborů, vždy doplněných o zkušenost. Rádobydivadlo zůstalo věrno Modrému kocourovi natrvalo, objevovat se začaly další kvalitní soubory a samozřejmě spousta studentských a jinak mladých inscenací. Zajímavá byla konfrontace amatérů s nastávajícími profíky, na Kocourovi se ukázaly inscenace z DAMU, JAMU, konzervatoře či VOŠ. I pan profesor Laurin přivezl svou inscenaci a zavzpomínal na svého otce, který kdysi stál na turnovském jevišti. Brzy se naskytla možnost pozvat Poláky, tedy studenty z Polska a začalo setkávání mezinárodní. Soubor z Jaworu následovala Jelenia Gora, Opole, pravidelným účastníkem se stal skvělý loutkář Adam Walny. K Polákům se později přidaly i německé a slovenské soubory.
Komunita, která vznikla okolo festivalu, samozřejmě stárne a někdy se přiklání více ke klasice, takže se Kocour zcela přirozeně vyvinul do podoby vícežánrového setkání. Objevuje se klasická činohra, experimenty, studenti, ale i loutkáři či divadlo jednoho herce. Od třetího ročníku se stává festival postupovým. Nejdříve do Písku, později na Prima sezónu, předchůdce Mladé scény, nakonec i na přehlídku činoherního a hudebního divadla. Spojení všech žánrů se ukázalo jako skvělý tah. Do svého pravidelného kalendáře si Kocoura zařadilo mnoho souborů z Prahy, severních i východních Čech, z Polska. Z původních sedmi inscenací je dnes dvacítka. Dovolím si uvést pouze některé a omlouvám se těm ostatním. DRED, Oldstars, Nejhodnější medvídci, Tyjátr, Antonín DS, Broukovcovo Kamdivadlo, Stopa Liberec, Podio Semily a několik místních souborů. Jsem rád, že si někteří oblíbili Kocoura natrvalo, stejně tak vítám i úplně nové tváře, začínající soubory, které mají snahu někam směřovat.
Hrací prostory byly dlouho jen dva, klasické kukátko a studiová scéna na velkém jevišti, které Turnov zdědil po odsunuté armádě. Prostor však časem zchátral, nebyla vůle ho držet dál a Kocour se přesunul přes malý sál ZUŠ až do prostoru nového kulturáku.
Všechno jednoho dne končí. Poslední léta jsem začal mít s Kocourem více starostí než radosti. Co dělat? Rezignovat na vývoj a zastavit se na daném stavu? Rezignace na vývoj vede nezadržitelně ke stagnaci, k zániku a další rozvoj již není v silách mých a mé ženy Moniky. Do týmu přicházely i děti, Kristina, Vojtěch a Theresia Anna, takový trochu rodinný podnik to vždy byl, kancelář v batohu, pokladna v krabici. Pan profesor Císař Kocoura nazval „festivalem jižního typu“. Často jsem si říkal, že už dál nemohu, že musím udělat revoluční změnu. Pak přišel Mário Kubaš s nabídkou, že Kocoura převezme, okamžitě jsem souhlasil. Kdo jiný než Mário může pokračovat v dané koncepci setkávání kvality s mládím v konfrontaci s okolními zeměmi. A tak po dvaceti letech končím. Předání proběhne nenásilně, v pohodě. V září ještě rozešlu přihlášky a Máriovi vše předám s patřičným komentářem, pak už budu vše z povzdálí sledovat. 21. ročník v únoru 2016 bude mít tedy nového šéfa, Mário se vyzná v tlačenici a věřím, že Kocoura nejen zachová jakým dnes je, ale že ho pozvedne ještě výše. Kdybych tomu nevěřil, byl bych smutný, jenže věřím a jsem pln šťastného očekávání.
Váš starej kocour Petr Haken