Texty: MERTA, Jan, Loutkářská přehlídka „O cenu Matěje Kopeckého“ v Libčanech v roce 2007 již po 34., Divadelní HROMADA 2008, jaro, s,16-18

Loutkářská přehlídka „O cenu Matěje Kopeckého“ v Libčanech v roce 2007 již po 34.
Tentokrát ve znamení „Rodinného loutkového divadla“.
Tři inscenace v jeho stylu mne navrátily do dob mého dětství, do doby první republiky, kdy bylo rodinné loutkové divadlo pomalu v každé domácnosti. A také spolky začínaly hrát pro své dětské příslušníky právě s ním, i když o něco větším, aby diváci lépe viděli. Velikost divadla i loutek se pak zvětšovala s počtem diváků a velikostí prostoru ve kterém se hrálo. Také touha po působivějším zdivadelnění vedla k větším loutkám a širšímu jevišti, k širšímu obdélníku, až klasickému spolkovému divadlu. Cesta vedla přes pětatřicítky a ustálila se povětšinou na 50 cm vysokých loutkách a obdélníku kukátka složeném zhruba ze dvou čtverců. Ten formát měl pomoci výsledku. Aby diváci lépe viděli a aby pomocí takového prostoru mohlo být zvýrazněno to, co loutka ve svém stylizovaném projevu nezvládla. Všechno mířilo k divadelnímu zobrazení, k divadelním kvalitám, směrem k divákovi.
Prostor v Libčanech rodinným divadlům není zrovna příznivě nakloněn. Není komorní. Je to široký hospodský sál s jevištěm a většinou zaplněný diváky i do stran a malé kukátko divadélka jejich pohled na jeviště poněkud omezuje a zkresluje.
Co se tedy na této 34. přehlídce po 4 neděle hrálo:
Neděle 4. listopadu – 14 hod.
Vystoupily hned dva soubory typu rodinného loutkového divadla, avšak rozdílného pojetí.
Dvě členky souboru LD Maminy z Jaroměře, Jana Dvořáčková a Zdena Brouková, odehrály svou dramatizaci vlámské pohádky Černá a Bílá Fróna (z literární předlohy ji upravila Jana Dvořáčková), odkrytě (zbavili se kukátkového omezení), marionetami cca 30 cm vysokými, na třech hracích místech, před kulisami umístěnými na stolku a dvou židlích. Loutkami velmi dobře voděnými, s uměřenými významovými gesty, rozehrávaly poněkud komplikovaný příběh o vztahu dvou sester a zlé čarodějnice, která chce Černou Frónu zahubit, Bílá Fróna ji však ochrání a po všech peripetiích všechno dobře dopadne. Inscenaci obohatil zveřejňovaný vztah obou aktérek, aktivní zapojení dětských diváků do hry i přítomnost malé dívenky „zvukařky“, na jevišti, patřící také k souboru. Dramatičnosti inscenace by prospělo větší výtvarné zvýraznění odlišnosti obou sester. Jejich kontrastnímu pojmenování Černá a Bílá zdaleka neodpovídalo rozlišení pomocí černého a bílého lemu na spodní části šatů, když jinak ustrojením i vzezřením byly obě sestry stejné. Škoda.
Představení dobře a plynule organizované bylo diváky dobře přijato. Sympatická je cesta, kterou soubor „Maminy“ v poznávání možností a rozmanitostí v tvorbě loutkového divadla nastoupil.
Druhým představením byla inscenace O Zubejdě Solimánské v provedení manželů Bauerových z LS Boďi. Byla také z vlastní dramatizátorské dílny. Čapkův text upravila Libuše Bauerová, která také vyrobila pro tuto hru loutky – marionety, 25 cm vysoké. Hráli na kukátkovém jevišti většího rodinného divadla s původním proscéniem. Čapkova známá stejnojmenná pohádka byla obohacena o postavu mladého Lotranda z loupežnických pohádek a pana Lustiga, podomního obchodníka, nahradil Kašpárek. Hra je v podstatě jednoduchá v dramatizaci i v pohybu loutek. Je doplňovaná písničkami, které zpívá a na kytaru doprovází Roman Bauer.
Mladý Lotrando neúspěšně v lese přepadá poutníky, rezignuje na loupení a pak spolu s drvoštěpem putuje do země Solimánské, kde se po úspěšném vyléčení princezny sluncem, které proniká okny k princezně po vykácených stromech a jídlem z drvoštěpovy svačiny, přitahující ji omamnou vůní sýra, zamiluje do princezny a zůstává v zemi Solimánské.
Jednoduchý, vtipný Čapkův příběh pro dramatizaci mnoho nenabízí, je více zajímavý jako literatura a loutky tak nemají mnoho příležitostí k jednání. Hlavní situace, kdy princezna vstává z lože a jde za vůní sýra působila přesvědčivě. Scéna i kostýmy loutek přizpůsobené prostředí. V Sultánově paláci pak barevně orientální.
V tu první neděli došlo k setkání dynamického a statického provedení inscenací loutkového divadla a poukázalo, svým způsobem, na vliv kukátka a volného provedení „na živo“, v dramatizacích i způsobech zacházení loutkami. Bylo to v obou směrech poučné.
O druhé neděli, 11.11. měli diváci smůlu. Divadlo se nehrálo. Řezníčkův soubor z Libáně pro náhlou sněhovou kalamitu a špatné cesty nemohl přijet. Jeho představení viděli diváci o příští neděli.
Třetí neděle – 18.11. měla na programu opět dvě představení.
Program zahajovalo Divadlo Jesličky Hradec Králové, soubor Jiřího Polehni, hrou Tajemství modré perly. Jiří Polehňaa, ku prospěchu věci, Cinybulkovu hru Ostrov splněných přání výrazně seškrtal a převedl do současného jazyka. Závažné téma o ceně přátelství, které zde má větší cenu než všechny poklady světa, dostalo tak větší prostor k tomu, aby výrazněji oslovilo diváka. Soubor starších dětí jej odehrál iluzivně na menším rodinném divadle. Seděl jsem ve třetí řadě vlevo na kraji vedle řady dětí a viděl jsem bohužel jen necelou polovinu jeviště. Novou výpravu a nové loutky 35 cm vysoké, připravené pro tuto hru, jsem vnímal jen sporadicky. Úzký portál mě toho mnoho nedovolil. Takže úpravu jsem více vnímal přes dívčí hlasy v rolích pirátů, čarodějnice i rybáře Pedra a hlubokého chlapeckého hlasu Kašpárka. S hrajícími děvčaty a chlapcem jsem se setkal jako divák až při děrovačce. Pominu-li několikeré vystoupení 2-3 dívek s flétničkami před jevištěm, když se scéna přestavovala a flétnistky nás zabavily drobnou etudou. Diváci vprostřed hlediště hru pozorně sledovali.
Viděl jsem tuto hru na regionální přehlídce v Jesličkách, v regulérních podmínkách komorního prostředí a mírném přeobsazení hlasů, a viděl jsem sympatickou zkratku Ostrova z jiného úhlu. Dívčí představitelka Kašpárka tu dokonce získala cenu za herectví. Její výstup při zachraňování Pedra, byl více než přesvědčivý.
Po více jak půlhodinové přestávce, po kterou Řezníčkova parta LD Martínek z Libáně v potu tváře stavěla svoji scénu s velkým kukátkem, nás po té zavedla do iluzivně podané staré hry Fr.Čecha Kašpárek sluhou u čaroděje, místo původně avizované hry téhož autora Pohádka naruby. Zajímavé je, že ani dlouhá přestávka neodradila diváky a všichni trpělivě očekávali věcí příštích. - Viděli jsme Kašpárka a jeho otce Drmolu (?), kterak přijme úlohu sluhy u zlého čaroděje, který zaklel a schoval princeznu. Viděli jsme duchy a čerty a zápas Kašpárkův za nalezení a vysvobození princezny a dozvěděli se ze závěrečných slov Kašpárka, že král onemocnělý ze ztráty princezny, se po jejím návratu domů zase uzdravil. Hrálo se z plejbeku a tedy v tempu nahrávky ze staršího data. Škoda, hra tak ztrácí životnost okamžiku zrození. Jako vždy je obdivuhodná zaujatost Honzy Řezníčka k tomuto typu divadla. Vyžíval se opět v patosu čarodějovy postavy, však kmotra Drmolu předvedl hlasově přirozeně po významu, ve správném rytmu a sdělení.
Čtvrtá neděle 25.11., poslední, patřila LKD HAD z Hradce Králové a slavnostnímu závěru přehlídky.
LS HAD odehrál v Libčanech teprve první představení po nedávné premiéře, hru Čertovská pohádka, kterou na motivy pohádky Sandry Vébrové upravil Miroslav Kužel, zároveň režisér, scénograf i technolog, autor loutek. Zajímavě a účelně řešená scéna složená ze dvou částí, působila kontrastem dvou světů v duchu předváděné hry. Spodní část, kukátko s oponkou pro temné peklo, ve kterém se hrálo manekýny voděnými zezadu a horní část, paraván s otevřenou scénou světlé krajiny s chalupou, kde se hrálo loutkami na hůlkách.
Mezi novými pekelníky se objeví blonďatý čert s modrýma očima jménem Mikoláš. Způsobí velké pozdvižení u starých čertů v pekle a čerti pomlouvači a našeptávači přesvědčí Lucifera Fintipála, aby se Mikoláše zbavil a poslal ho s úkolem získat pro peklo nějaké duše, na horní svět. Mikoláš tu pozná Andělu, která slouží u peněz chtivých sedláků, kteří s ní špatně zacházejí. Mikoláš získá oba, selku i sedláka pro peklo, odnese je tam, ale peklo ho stejně vyhostí pro jeho výjimečné vzezření. Vrací se tedy natrvalo na horní svět, kde bude rád žít s Andělou.
Děti byly více zaujati horním světem, než peklem a čerty. Ti vedli dlouhé řeči plné vzájemného pomlouvání a osočování a vzpomínek na staré časy. Na horním světě se více jednalo. Byl tu příběh, ve kterém běželo o duše. Inscenátoři měli šťastnou ruku také v tom, že zařadili na scénu občas vykukující lišku, která reagovala na slova, kde lišky dávají dobrou noc a způsobila u diváků salvy smíchu.
Inscenace je ještě před diváky málo ověřená a soubor jistě najde způsob, kterak dobře prodat svoji práci divákovi. LS HAD tak získá další vděčnou hru do svého repertoáru.
Po posledním představení se konal slavnostní závěr přehlídky na který se sjeli zástupci souborů a také členové rodin Kopeckých a Novákových. Na závěr zaznělo slovo starosty Jiřího Poláka a pěkně zahrál zúčastněným stále větší školní soubor dětí se zobcovými flétnami. Dětská „porota“ vyhlásila vítěze soutěže dětského diváka. Cenu Matěje Kopeckého, získal soubor Jiřího Polehni – Divadla Jesličky.
Jan Merta