Texty: Jančíkovi, Jana a Ladislav, Emilie DYNTEROVÁ, Divadelní HROMADA, léto 2012, str. 67-68

Emilie DYNTEROVÁ, * 18.7.1927, při příležitosti 85. narozenin

Úctyhodné jubileum oslavila Emilka Dynterová, dáma, která je významnou stálicí našeho divadelního souboru. Kromě dlouholeté aktivní činnosti ve výboru spolku je především skvělou herečkou a znamenitou režisérkou.

U divadla se uvedla rolí Markétky ve Stroupežnického Zvíkovském raráškovi jako 19 tiletá elévka již v roce 1946. Že jí divadelní prkna učarují nebylo až takovým překvapením, vždyť oba rodiče patřili mezi ochotnické matadory a později se mezi divadelníky objevila i řada dalších členů rodiny. V červenokosteleckém divadle J.K.Tyla prožila s krátkými přestávkami 55 let a za tu dobu vytvořila 31 rolí v celkem 254 představeních. Její pravdivé herectví právem sklízelo obdiv obecenstva i odborných porot. V inscenaci Tři na lavičce Alda Nicolaje se roku 1979 úspěšně představila po boku Jiřího Kubiny a Josefa Hrušky na Jiráskově Hronově. Téhož roku také režijně debutovala (společně s Františkem Kejzlarem) hrou Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe, a práce ji natolik zaujala, že se režii věnovala v dalších osmi inscenacích, a nutno říci, že úspěšně. Šotolovu Bitvu u Kresčaku přivedla v roce 1986 na jeviště Jiráskova Hronova a tamtéž představila roku 1993 Poláčkovu hru Otec svého syna, která se hrála v předvečer této ochotnické přehlídky.

Emilka ke každé práci přistupovala vždy s velkou pílí a zodpovědností a na její tvorbě to bylo znát. Za významný tvůrčí přínos amatérskému divadlu ve Východních Čechách jí byl na JH 2005 slavnostně udělen odznak Zlatého Tyla.

Velký dík jí patří i za svědomité vedení divadelní knihovny a pak za výrazný podíl na zpracování Místopisu českého amatérského divadla.

Ráda na divadlo vzpomíná, obzvláště na již zmíněné Tři na lavičce : „ Milovala jsem roli Ambry. Režíroval to Jirka Kubina, který mi společně s Pepou Hruškou vytvořili skvělé spoluhráče. Byla to radost hrát, ale dnes si uvědomuji, že bych Ambru hrála jinak.
Tenkrát mi bylo 50 let a dnes s těmi zkušenostmi, které mi život dal, by prostě Ambra byla jiná. Opravdu jsme si to moc užívali. Vzpomínám na hru Lištičky, kde jsem v roce 1950 hrála roli Alexandry, vrátila jsem se k ní v roce 1997, kdy jsem hru režírovala, a roli Alexandry hrála moje vnučka. Těšilo mně nastudovat hru s mladými, kteří chtěli hrát divadlo – Radúz a Mahulena. Tenkrát se to podařilo a někteří jsou v ochotnickém spolku dodnes. Moc zajímavá hra byla Bitva u Kresčaku, kde se prolínaly polohy historie a současnosti. Za opomíjeného autora jsem považovala Karla Poláčka. Bylo by toho hodně, na co člověk rád vzpomene… také na Kočičí hru, kterou jsem před mnoha lety viděla ve Stavovském divadle s paní Medřickou a paní Fabiánovou. Na to se prostě zapomenout nedá.“

V osobním životě jí osud nevydláždil cestičku zlatými dukáty, ba naopak. Studovala na filozofické fakultě UK češtinu a francouzštinu. Chtěla učit na gymnáziu. „ Osud mi to nedopřál a v roce 1949 jsem musela už po první státnici školu opustit. Taková byla doba.
Místo učitelky jsem skončila jako dělnice v oděvních skladech. Bylo to pro mě hodně těžké, protože se zhroutily všechny moje plány a sny. Ale život šel dál. Když jsem se vrátila z Prahy domů, tak jsem začala hrát závodně stolní tenis a v tomto sportu jsem nacházela uspokojení. A co především, našla jsem tam i svého budoucího manžela. V té době jsem divadlo moc nehrála. Pak byla svatba a narodily se nám dvě děti. V té době jsem pracovala jako domácí švadlena a když děti odrostly, tak jsem se vrátila do skladu oděvů do roku 1967. Pak se na mě usmálo štěstí a našla jsem práci, kterou jsem měla moc ráda. Pracovala jsem až do důchodu v městské knihovně, nakonec jako vedoucí. I v důchodu jsem dál pracovala 9 let v okresní knihovně a ve Rtyni v Podkrkonoší asi 6 let. Práce v knihovně se mi nakonec líbila víc než kantořina.“

A co říká současnému politickému dění : „Politiku sleduji a nadávám, ale nikdy bych nechtěla, aby se komunismus vrátil. Byla to strašná doba – doba nesvobody. Po sametové revoluci jsem se dočkala satisfakce a v roce 1991 jsem byla v Karolínu promována…
A do divadla už chodím málo. Poslední roky mi neslouží zdraví, jak bych si přála a také mám ráda klasické divadlo, které se už moc nehraje. Určitě, když to půjde, tak se ráda půjdu podívat na premiéru Strakonického dudáka. Naši budou mít před vánocemi premiéru.“

Emilka Dynterová citelně obohatila ochotnické dění v Červeném Kostelci a nám divadelníkům se vryla do paměti, ať už jako úžasná herečka a režisérka, tak i jako moudrá a velice lidská, chápající a tolerantní dáma, která ví, co divákovi nabídnout a jak to udělat.
Je nám velkou ctí s ní spolupracovat, jakož i jen tak posedět v její společnosti, kde se snoubí laskavost a humor.

Do dalších let Ti, Emilko, přejeme hlavně pevné zdraví, rodinnou pohodu,
a aby Ti každý nový den přinášel jen potěšení a radost. „ ZLOM VAZ “
Za červenokostelecké ochotníky Jana a Láďa Jančíkovi