Texty: ŠOTKOVSKÝ, Jan: Můj milý porotní deníčku… - Divadelní piknik Volyně 2015. AS 17.6.2015.

Můj milý porotní deníčku… - Divadelní piknik Volyně 2015

Napodruhé jsem už jel do Volyně na jistotu. Věděl jsem, že sály prázdné nebudou – a nespletl jsem se. Věděl jsem, že Pan Tichý, maskot přehlídky, bude okouzlující a zábavný i v osmnácté variantě své prosby o vypnutí mobilních telefonů – a nespletl jsem se. Věděl jsem, že obsluha na baru bude s festivalovými účastníky držet krok až do posledního dechu – a nespletl jsem se. A věděl jsem, že těch osmnáct představení a osmnáct diskusí narvaných do zhruba 120 hodin bude nápor fyzický i psychický – a taky jsem se nespletl.

Činoherní | Hudební


Vlastně jediné změny, které jsem zaznamenal, byly k lepšímu – v menu restaurace Na Nové občas i nějaká zelenina, soubory zůstávají a navzájem navštěvují svá představení stále více, přibyl Diskusní klub, který hlášeními z pekla (rozuměj z klubu Peklo, kde se pod vedením vrchního Belzebuba Milana Schejbala scházel a mudroval o viděném) kořenil rozborové semináře. A i na ty, zdá se mi, se chodilo zase o něco více. A teď konečně o tom, jak se nám – tj. porotě, kterou krom mé maličkosti tvořili Kateřina Baranowska, Luděk Horký, Jaromír Hruška a Petr Christov – jevila volyňská divadelní nabídka.

Kousky spíše problematické
Pominu-li Divadelní komedii karvinského K.V.A.S.u, což je minutí s žánrem natolik podstatné, že umožňuje porotci jen doufat, že k němu došlo výhradně na volyňském představení, a ořechovský remake jejich dvacet let staré věhlasné inscenace Jak Švédové L.P. 1645 marně Brno dobývali (což je inscenace, která funguje jako onen pověstný hodinový strojek, který se bohužel točí spíše naprázdno a ze zvyku), našli jsme si v každém představení něco výrazně potěšujícího. Autorský i herecký cit pro odpozorování současných komických typů (De Facto Mimo Jihlava – Žijí mezi námi), rafinované metaforické propojení příběhu českého disentu s Krkonošskými pohádkami (Teritoriální tyjátr Praha – O Krakonošovi a disidentech), přesvědčivé herectví zkušených bardů (DS Žďár Žďár nad Sázavou – Zelňačka), komediální drive celého ansámblu, který přinesl osobité čtení klasického textu (Slovanský tyátr Olomouc – Naši furianti), hravý smysl pro absurdní gagy korunovaný brilantním výkonem Jana Šprynara v roli doktora Watsona (Divadlo Point Prostějov – Baskervillská bestie)… Kvality se samozřejmě snoubily s problémy – ukázalo se, že výtečné nápady mohou být snadno pohřbeny či aspoň polozasypány hereckými nedostatky (O Krakonošovi a disidentech), přeceněnou stopáží (Baskervillská bestie) nebo spolehnutím na komičnost jednotlivých postaviček bez opory v patřičně vybudované zápletce (Žijí mezi námi).

V kraji inspirativnosti
Nešlo přehlédnout, že nemalý „rozruch v sále“ vzbudil fakt, že jsme na Hronov nedoporučili ani jednu z dvojice ambiciózních inscenací souborů renomovaných a ostřílených: …dlouhou cestu Rádobydivadla Klapý a Maratova Sada DK Jirásek Česká Lípa. A to přesto, že obě inscenace měly také zejména v herectví nepopiratelné kvality – u klapských šlo o výkon ansámblovější, českolipské inscenaci výrazně dominoval Pavel Landovský jako Markýz de Sade. Zároveň se nám ovšem jevilo, že Ladislav Valeš nenalezl k Bergmanovým Lesním jahodám (scénář proslulého filmu byl …dlouhé cestě předlohou) přesvědčivý, stylově jednotný klíč, který by umožnil přesvědčivě jevištně tlumočit onen nejednoduchý text, počítající koneckonců výrazně s filmovou obrazností a detailem. Adaptace hry Petera Weisse, kterou pro českolipský soubor pořídil Václav Klapka1, má pak nespornou ambici být „velkým divadlem dějin“ a vylíčit v protikladné dvojici Marat – Sade věčnou dějinnou polaritu idealisty a cynika a rovněž neustálý problém „ukradených revolucí“. Klapka aktualizoval příběh z francouzské revoluce místy až k Palachovi a sametovému zvonění klíči, přesto však inscenace nedošla dále než k poněkud banálnímu a černobílému obrazu „světa jako blázince“ ovládaného cynickými prospěcháři. Zaráželo pak i sebevědomé tvrzení tvůrců (na rozborovém semináři i ve Zpravodaji), že podobné politicky kritické divadlo si profesionálové nemohou dovolit – jednak stačí lehký rozhled po českém divadle, aby byl zřejmý pravý opak, jednak sdělení jejich inscenace šlo dle mého soudu právě publiku a jeho nespokojenosti s českou politikou hodně po srsti.
S odstupem viděno, zkrátka jsme asi jako porota projevili menší ochotu akceptovat onu v amatérských kruzích často vzývanou inspirativnost, tedy oceňovat sám fakt, že se oba soubory potýkaly s látkami nezvyklými a mimořádně náročnými.
Když ovšem u inspirativnosti zůstaneme, pomyslným vítězem v nevyhlášené kategorii „ambiciózní, leč nedotažené“ se pro nás stal Lhář Martina A. Hansena Divadla NABOSO Boskovice. Dovedná dramatizace (Tomáš Trumpeš) dánského existenciálního románu se v této inscenaci snoubila s kultivovanou režií, sugestivním výtvarnem i promyšleným světelným a zvukovým plánem. Hlavním nedostatkem inscenace pak byla neúměrná zatěžkanost hereckého projevu – naprostá většina výstupů se odehrávala monotónním, záměrně odemotizovaným způsobem, v pomalém tempu. Zásadně tak chyběla práce s kontrastem – melancholie se znázorňovala melancholií, existenciální ponurost existenciální ponurostí. Nakonec však v případě Lháře pro nás klady a pozoruhodnosti inscenace převážily a inscenaci jsme doporučili na Jiráskův Hronov.

1 Tohle prosté konstatování vzbudilo ve Volyni velké vášně – českolipští ústy Václava Klapky i Františka Zborníka důrazně srovnávání s Weissovou hrou Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu ze řízení markýze de Sade odmítli, neb z ní údajně použili jen základní nápad. Inu, při detailnějším porovnání je vidět, že to prostě není pravda, podobnosti jdou mnohem dále, dokonce leckteré nelogičnosti a nedomyšlenosti inscenace jsou vysvětlitelné tím, že Klapka přebírá jednotlivé prvky Weissova textu, ale ruší logické vazby mezi nimi. Nemluvě o tom, že autorskoprávně jde o hodně sporné a problematické počínání.

Pratchettovské intermezzo
Svým způsobem solitérem volyňské přehlídky bylo mladoboleslavské Divadýlko na dlani. Petr Matoušek trpí k dílu Terryho Pratchetta evidentní láskou a dramatizací jeho méně známé knihy My, svobodnej národ si připravil prostor k chytré a zároveň lyrické pohádce pro celou rodinu (odkazující až k Andersenově Sněhové královně). Ne zcela jej ovšem využil v roli režiséra: zde jako by byly zábavné jednotlivosti a samostatné gagy důležitější než hlavní příběhový oblouk. S největším gustem se pak Matoušek s pánskou částí souboru pouští do jevištního zobrazení svobodomyslných trpaslíků Fíglů, promlouvajících bizarně originálním nářečím (v těchto pasážích je jedním z protagonistů inscenace i překlad Jana Kantůrka). Zábavnost jejich výstupů však poněkud převálcovala hlavní téma a myšlenkové poselství textu. I tak jde o půvabnou, vpravdě komediantsky rozpustilou inscenaci.

Za herecké divadlo
Výraznou skupinu mezi inscenacemi směřovanými k JH pak byly na herectví výrazně postavené inscenace kvalitních komorních textů – do této kategorie spadá Klozet Katalin Thuróczy (Společnost bloumající veřejnosti Turnov), Ten druhý Floriana Zellera (TRIARIUS Česká Třebová), Šťovík, pečené brambory Zoltána Egressyho (Divadlo JakoHost Plzeň) a Bláha a Vrchlická Mirko Stiebra (SPOMAL – Spolek ochotníků Malenice). Společným rysem těchto inscenací byl důraz na partnerskou souhru, cit pro tragikomičnost předloh a úsporná scénografie. Výhrady? Zřejmě herecky nejsilnější a scénograficky nejdotaženější inscenace ze zmíněné čtveřice, Klozet, doplatila poněkud na jistou schematičnost předlohy, Šťovíku by pak prospělo vyšší tempo prvních dvou třetin inscenace, aby lépe vyšla poetická melancholie závěru, Toho druhého pak TRIARIUS až příliš zvážnil a zpsychologizoval, u Bláhy a Vrchlické šlo v scénografii už spíš než o úspornost o besídkovou jednoduchost. Všechny inscenace však prokázaly sílu amatérského herectví, u výkonů Jakuba Klímy (Básník) ve Šťovíku či Elišky Houzimové (Vrchlická) v Bláhovi a Vrchlické si člověk mohl připomenout postřeh Jaroslava Vostrého, že jevištní půvab a téma může být někdy opravdu jedno a totéž.

Na špici
Přehlídka měla tři zřetelné vrcholy. Kočovné divadlo Ad Hoc si svým na Loňském Hronově velenadšeně přijatým Zmrazovačem nastavilo laťku značně vysoko, soudím však, že kabaretní hodinovkou S úsměvem nepilota ji neshodilo. Při všem (přiznaném!) přihlášením se k Vodňanskému a Skoumalovi je výsledný tvar navýsost osobitý, literárně vytříbený a hudebně mimořádně propracovaný. Dlouho jsem neviděl tak vkusně a vytříbeně glosovat současnou českou politiku, dlouho jsem neviděl celým obsazením tak suverénně zvládnutou techniku „pronášení absurdit smrtelně vážně“ A dlouho jsem se tak nesmál.
Kladenský soubor V. A. D. je firma známá a zavedená, jednoznačná špička amatérského (nejen) zábavného divadla. Ve své (ultra)černé komedii Upokojenkyně (jejím autorem je lídr souboru Kazimír Lupinec) si však vzalo značné sousto – zdánlivě zcela nekomediální téma seniorů, dožívajících v nedůstojných podmínkách pečovatelských domovů a pozvolna ztrácejících duševní síly i kontakt s realitou. Příběh navíc postupně „dostane kriminální rozměr, a průběžně se v něm bude tvrdě narážet na palčivé otázky zdravotnictví, otupělých mezilidských a rodinných vztahů, okrádání seniorů, generačních sporů mezi rodiči a potomky, ale i obecnější problematiku slábnoucí lidské paměti a zrádnosti slov a jejich významů“, napsal kolega Christov na svém blogu. A dodal: „Vše skvěle odpozorované ze života a napsané a scénicky předvedené s takovou lehkostí a nadhledem, že se autorům daří o největších životních otázkách promlouvat s až drtivě černým humorem, jemuž lze jen stěží odolat, neboť se jaksi limitně blíží prostému konstatování pravdy. Smích, který snadno zabolí.“
Asi málokterý soubor pěstuje ve svých inscenacích tak vytrvale pocit regionální identity a svébytnosti jako DS Jana Honsy Karolinka. Po dvojici inscenací her Martina Františáka Doma a Nevěsta, u nichž můžeme mluvit o renesanci vesnického realismu v české dramatice, uvedli tentokrát „pouze“ Františákovu dramatizaci, stále však výrazně regionálně ukotveného díla – Adventu Jarmily Glazarové (v režii Gustava Řezníčka). Tato žánrově poněkud rozlomená inscenace (první polovina je spíše lyrickou baladou, druhá naopak vyhroceným dramatem, jež si svou sevřeností s Maryšou či Gazdinou robou nezadá) uhranula publikum svou strohou neefektností a lapidární metaforičností, bez lyrizování a folklórních ornamentů. Ukázala zároveň karolinský soubor jako sestavu silných osobností, schopných mimořádně přesvědčivého vykreslení postav.

Napodruhé jsem jel do Volyně na jistotu – a nezklamal jsem se. A nezklamala mě ani amatérská činohra, která letos ze sebe vydala řadu pozoruhodných plodů. Snad jim bude hronovské ovzduší svědčit…

Autor: Jan Šotkovský