Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Jubilejní Otevřeno. AS 21.5.2015.

Jubilejní Otevřeno

V pořadí 20.celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla (Kolín 23.-26.dubna 2015) nabídla bohatou hostinu. Jednak ve vlastní přehlídkové části, kde se představilo 17 choreografií od 13 souborů; tři soubory uvedly po dvou číslech číslech, jednak v doprovodném programu. Kdo přišel a přijel, mohl si opravdu užít. Stále však přehlídka poskytuje větší zážitek přátelům tance a tanečního divadla než opravdu pohybového divadla a pantomimy.

Krajské postupové přehlídky


Pro bližší představu. Přehlídková amatérská část trvala celkem 168 minut, z toho pantomima zabrala 76 minut, tedy téměř polovinu. Pokud jde o pantomimu, nedělejme si prosím iluze. Ta pravda totiž zní tak, že kdyby nebylo Kolína až na Pantomimu S.I. Brno, tedy sluchově postižené mimy, žádná jiná amatérská pantomima by nepochybně neexistovala. Přehlídka a její krajová předkola jsou totiž výzvou, která je tu a tam vyslyšena, a to v různé kvalitě. Myslím, že vytvoření tohoto prostoru, této možnosti je největší zásluhou Otevřena. Pořadateli přehlídky jsou po celou dobu Evropské centrum pantomimy Brno, NIPOS Praha a Městské divadlo Kolín. Koná se pod záštitou České komise pro UNESCO a ekonomicky ji podporují Ministerstvo kultury, Středočeský kraj, město Kolín a jako generální partner Total ČR. Krajové přehlídky spolufinancují příslušné krajské a městské úřady.

Zeptejme se, jakou cestu přehlídka za dvacet let svého trvání urazila. Na jejím počátku byla představa, že se bude věnovat především pantomimě a doplní tak druhové rozpětí systému amatérského divadla. Měla nahradit přehlídky v Litvínově, které byly bienálem a skončily v 80.letech minulého století. Mimochodem vyrostla na nich celá plejáda slavných mimů jako Ctibor Turba, Boris Hybner, Bolek Polívka a zažil ji jako aktivní účastník i zakladatel Otevřena Jindřich Zemánek. Nová přehlídka měla k tvorbě vybudit i další skupiny a jednotlivce, neboť amatérskou pantomimu na tomto začátku představovaly pouze skupiny neslyšících mimů. V prvním ročníku se jako hosté zúčastnila řada známých profesionálních mimů s úkolem diskutovat o stavu české pantomimy. Tady zaznělo, že trochu zaostala za vývojem ve světě, neboť pantomima opustila divadelní sály a vydala se do ulic. Dvacet let je dlouhá doba a v české pantomimě se stala řada věcí. Dnes se vedle klasické tzv. bílé pantomimy setkáme s mimickým divadlem, divadlem pohybu, plastickým divadlem, divadlem gesta, fyzickým divadlem. Tiché umění může mít podobu představení či performance. Na katedře pantomimy a pohybového divadla HAMU vyrostla celá řada mimů nové generace. Připomeňme si jména jako Miřenka Čechová, Vojta Švejda, Martin Sochor, Radim Vizváry a další. Posledně jmenovaný stojí i za festivalem Mime Fest, který se od r. 2012 koná v Poličce a od loňského roku také v Praze.

Vraťme se však zpět k Otevřenu. Po několika ročnících přehlídky se ukázalo, že opravdu probudit českou amatérskou pantomimu nebude snadné a zůstat jen u ní by přehlídku mohlo přibrzdit. To byl impuls k využití tanečního divadla jako jednoho z proudů dynamicky se rozvíjejícího se uměleckého oboru scénický tanec. Otevřeno postupně použilo řady modelů, jak tam takové soubory dostat. Začalo se nominacemi ze dvou národních přehlídek – dětské v Kutné Hoře a dospělé v Jablonci n.N. To se úplně neosvědčilo. Dětská je v květnu po Kolíně a choreografie z loňského roku většinou už neexistuje. Navíc i u dospělých se vnucovaly neodbytné otázky, zda uvádění „nejlepších“ choreografií z jiných celostátních přehlídek má být přínosem pro soubory či pro přehlídku a zda každá choreografie (a to je klíčové) scénického tance je opravdu pohybovým divadlem. Myslím, že letošní závěr pro příští roky může celou záležitost posunout kupředu. Dohodlo se, že pokud bude něco vybráno z obou CP scénického tance, bude to v Kolíně uváděno jako inspirace a v programu vystoupí pouze skupiny, které se přihlásí a projdou některou krajovou přehlídkou. S některými choreografkami jsem o tom mluvila. Nemají s tím problém. Jednak soubory jako Magdalena připravují pro Kolín samostatné choreografie, jednak některé soubory opravdu k pohybovému divadlu tendují a rády si vyslechnou názory divadelních porotců. Bez ohledu na stav české amatérské pantomimy souborů i skupin, které se hlásily na přehlídku, začalo po r. 2000 přibývat a přehlídka se stávala maratonem bez přestávky, který musel vydržet pouze „ubohý“ lektorský sbor. Tehdy padlo rozhodnutí podmínit účast na přehlídce postupem z regionálního kola. Tedy použít model, který známe z jiných divadelních oborů. Na počátku byla pouze dvě – v Plzni a Hradci Králové, letos se konala také v Jablonci n.N., Ostravě a Brně. Neplní však pouze funkci výběru na Kolín. Jednotlivým číslům se dostává podrobného hodnocení lektorů, které je koncipováno jako rada zkušenějších. To je právě pro pantomimu důležité, neboť hodnotiteli jsou Josef Tichý, Zoja Mikotová, Antonín Klepáč, tedy zkušení mimové a odborníci. Letošní Kolín ukázal velmi pozitivní jev, totiž většina souborů rad lektorských sborů postupových přehlídek opravdu využila a došlo často k radikální proměně performancí. Samotný Kolín už několik let nabízí nejméně jednu praktickou dílnu. Letos to byly dokonce dvě dílny. V pátek nahlédnutí do principů metody Jacques Lecoq (Budilova škola) a v sobotu dílna Martina Sochora, českého mima s mnoha zahraničními zkušenostmi. Na Kolíně vyrostlo několik souborů, které uspěly i na zahraničních festivalech. Jmenujme především DS Lázně Toušeň a Cyranovy boty z Brna. Ostatně Michal Hecht ve svých dílnách na JH i na Setkání mladého amatérského divadla v Šumperku přivedl k zájmu o obor řadu amatérských divadelníků. Letošní vystupující soubor Žíznivci Brno, složený z lidí z různých částí ČR, kteří se potkali v roce 2014 právě na Hechtově dílně v Šumperku, je toho dokladem.

Představme si jednotlivé produkce letošního Kolína. V oboru pantomimy a pohybového divadla jsme viděli pět různých čísel a inscenací, z nichž čtyři byly pantomimou a jedna pohybovým divadlem využívajícím jako hlavní prostředek stínohru. Velkým a hlavně příjemným překvapením byla sólová pantomima studentky Janáčkovy konzervatoře Ostrava Katky Michejdové. Ve spolupráci se svou učitelkou Evou Polzerovou svou drobničku nazvala V zoo. Člen lektorského sboru přehlídky Josef Tichý (letos více než početného, kromě Tichého v ní zasedli Michal Hecht, Zoja Mikotová, Ladislava Petišková, Jiří Lössl, Veronika Vaculíková, Lenka Lázňovská) radostně konstatoval, že se vrátila skutečná imaginární pantomima navíc v podobě ženského mima. Jednoduchý komický příběh setkání puberťačky se zmrzlinou v ruce s opicí v kleci byl čitelný a netendoval k satiře. Od krajské přehlídky byly technicky dotaženy oba charaktery (např. charakter opice se dělá pohybem). Stále číslu chybí čistá pointa. Tichý i osobní konzultací se snažil pomoci odstranit některé chybičky v technice, např. při ztvárnění klece. Katka je určitě talent a je škoda, že se pantomimě dále věnovat nechce. Snad si to ještě rozmyslí. Už zmiňovaný soubor Žíznivci zpracoval velké pantomimické číslo nazvané Liďař, které si pohrává s tématem soužití bytostí různé povahy a různých priorit. Největší část se odehrává v hostinci, kde je každodenní stereotyp hostů narušen útokem potkanů. Celek je stylizovaný a postavený na popisných detailech, které ukazují na zvládnutí základů pantomimy. To však samo o sobě nestačí na to, abychom viděli živé dramatické figury s čitelnými emocemi. Např. když servírka v noci šlápne na past, protože vypadly pojistky, tak na to reaguje jako na milostné štípnutí. To není ani realistické ani komické. Navíc stereotyp nelze ztvárnit jako stereotyp, chtělo by to nápad, použít pantomimu jako zkratku. Vedle toho tam však byla řada pěkných pohybových gagů. Jednoznačně této choreografii chybí režisér, který by ji dotáhl a strukturoval. Je otázkou, jak Žíznivci chtějí a budou pokračovat. Pantomima neslyšících S.I. Brno uvedla nostalgickou pantomimu nazvanou Krajinou vzpomínek v režii Josefa Tichého. Představení o čase uměleckém i lidském je výsekem ze života starého mima (vynikající mim Stanislav Kleisner), který své vzpomínky na někdejší slavné okamžiky své kariéry (udělaných jako různá čísla – gag, groteska, klauniáda) konfrontuje s neradostnou skutečností učitele. Kolem však už poletuje smrt v originálním pojetí jako lovec se síťkou na motýly, což zároveň odkazuje ke slavnému číslu klasické pantomimy. Obě žákyně představují dva odlišné charaktery. Imaginární pantomima vypovídá o jejich lidském i uměleckém vývoji. Na přehlídce jsme viděli jenom část inscenace, chyběla nejméně jedna třetina. Přesto si troufám říci, že vzhledem k technické vybavenosti členů souboru a schopnosti J.Tichého postavit inscenaci s dramatickým tahem, je zaděláno na hodně dobrý výsledek. Drobnou pantomimu Život je boj přivezl rovněž každoroční účastník přehlídky integrovaný soubor Divadlo beze slov z Hradce Králové. Největší inscenací přehlídky byla Malá mořská víla souboru Stinné stránky z Mostu. Pavel Skála jako choreograf a učitel ZUŠ pokračoval ve své cestě s Andersenem. Po loňském Cínovém vojáčkovi to letos byl další titul využívající principů stínového divadla. Ušel už slušný kus cesty. Bez nákladné techniky, do níž však škola bude investovat jen těžko, umí postavit příběh ( i když patrně by mu určité zjednodušení prospělo) a hraje si s krásnými obrazy, které tato technika svícení umí udělat. Zatímco stínohra se stylizovaným pohybem vychází dobře, živé části inscenace (před plátnem) vycházejí naopak velmi neemotivně, občas vidíme nikoliv gesta, nýbrž posunky a souboru se naprosto vytratila mimika. Živý klavír hraje melodie v jedné náladě (princip kulisy němého filmu), scénická hudba by patrně. Tři soubory uv mohla inscenaci více emočně strukturovat. Asi by Pavel měl věnovat více času pohybové stránce než zdokonalování stínohry. Pak by se nestávalo, že se občas v příběhu ztrácíme a nedostaneme žádnou informaci, jaký k němu mají aktéři vztah.

V taneční části přehlídky jsme viděli celkem 12 čísel, z toho tři soubory uvedly po dvou (Magdalena Rychnov u Jablonce, TS Puls Opava a dětská skupina ZUŠ Charbulova Brno). Většina choreografií byla uvedena v minulém roce na některé z celostátních přehlídek, tři už dokonce prošly v programu scénického tance Jiráskovým Hronovem. Je pravda, že řada z nich se za rok podstatně změnila. Např. se technicky (tanečně) zlepšila, avšak emočně trochu vyčichla. Zmíním se jen o některých choreografiích. Škaredý holky (Magdalena) jsou kompaktní choreografií, na níž zaujmou tři věci: téma, které je pro pubertální věk důležité, silná a zvláštní atmosféra, podpořená hudbou a zajímavé hledání vlastního pohybového tvarosloví. Lze mluvit rovněž o příkladné práci se stronzy a přesném timingu choreografie. Snad to jen dotáhnout v mimice a výrazu. Možná by i té škaredosti mohlo být víc. Vyprahlost (Akordy Červený Kostelec), kde zaujala provázanost všech složek. Pohyb, svícení (jako light design), hudba výraz dokážou zobrazit různé podoby vyprahlosti jak pocitové, tak geofyzikální. Snad jedinou vadou na kráse je stavba, které má sice krásnou tečku (když se lidé spojí, nebudou vyprahlí), avšak chybí stejně silný obraz neschopnosti nebo nemožnosti kontaktu. Z barev duhy – Modrá (T.I.K a PATZ Jilemnice) nabídla taneční poezii zobrazením vody jako básnické metafory v lehké melancholii a s důrazem na individuální pohyb v souboru složeném z vozíčků a lidí nehandicapovaných. Obrať list (PULS Opava) jako vždy prokázala vysokou taneční úroveň a také invenčnost choreografie, která končí skládáním vlašťovek z papíru jako origami mezi diváky. Číslo možná uvidíme na zahájení letošního JH. Jeho základní myšlenkou je, že každý pohyb může být provozován kdekoliv, neboť vždy záleží na schopnosti a chuti individua vyjádřit se pohybem. Viditelné potěšení z tance přináší i pozitivní emoce divákovi. Romeo a Julie (T-Dace, Písek) je kratičkou choreografií, která se pohybuje mezi žánrem pohybového divadla a tanečního čísla. Vzhledem k tomu, že mužský part je trochu potlačen, vytratil se zcela archetyp Romea a Julie jako dvou lidí, kteří se milují a něco jim v lásce brání. Také tato choreografie není novinkou a emočně proti Jablonci trochu vyčpěla. Patrně největší diskuse se rozpoutala o skladbě Paraunoia (Parau- Parau, Jablonec n.N.). Taneční parodie situace, která není neobvyklá. Lidé snadno naletí na sliby typu přijďte, zaplaťte a my Vám garantujeme cokoliv – uzdravení, zhubnutí, lepší život. Pohybový slovník těží z tématu a z jednotlivých situací. Diskuse byla o tom, zda je toto pokřivené zrcadlo srozumitelné a dobře nejen tanečně, ale i herecky zvládnuté (např. požadavek větší stylizace). Ať je to jakkoliv, dar dělat si legraci sami ze sebe, není u tanečníků běžný. Soubor si programově vybírá neobvyklá témata, nebo neobvyklé zpracování.

Letošní Otevřeno nabídlo však mnohé i v inspirativním programu. Neobvykle o den dříve bylo uvedeno představení Bolka a Polívky a jeho dcery nazvané DNA, které hledá a rozkrývá fyzická i psychická dna obou postav. Trochu mě zklamalo, neboť autobiografický příběh starého a chromého kabaretiéra a jeho dcery, kteří si tak trochu zbyli, nabídla v číslech, kterými je proložena činoherní složka inscenace, mnohokrát a patrně v lepší kondici provedené záležitosti. Inscenaci chyběl dobrý temporytmus a byla to nastavovaná a vlekoucí se kaše, která jakoby k ničemu nespěla. To Bratři v tricku – Plovárrna byla jiná káva. Cirkusová humoreska ve stylu nového cirkusu na motivy Vančurova Rozmarného léta byla hravá v situacích zápasu o dívku a plná pohybového humoru a neotřelých pohybových gagů. Byla předvedena s lehkostí včetně cirkusových dovedností jako žonglování, provazochodectví, párová akrobacie. Tragický mim Antonín Novotný balancující mezi pantomimou a loutkoherectvím v několik zdánlivě nesouvisejících etudách ukázal v kafkovské groteskní formě pohled na svět kolem nás. Škoda, že jeho minimalistické herectví a drobná gestika a mimika se na velkém jevišti ztrácely. I tak to byl mimořádný zážitek.

Autor: Lenka Lázňovská