Texty: FEKAR, Vladimír: Stalo se na Bucharech. AS 2.5.2015.

Stalo se na Bucharech

V kulturním domě v Ostravě-Michálkovicích, hned vedle dolu Michal, poprvé letos se divadelnilo. Buchary se přesunuly na konci března do svého nového působiště. Pořadatelský soubor Divadlo Devítka se velmi ambiciózně snažil vytvořit přátelskou atmosféru, a také se jim to dařilo. Škoda jen, že si doposud nezískali zcela místní publikum, které by festival navštěvovalo v hojnějším počtu.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky

Na Bucharech na začátku udeřil soubor KUKO Frýdek-Místek hrou o ženách, které se rozhodly pro nezvyklé dobrodružství. Na stará kolena se roztoužily. V hořké komedii Touha bez záruky Silke Hasler (překlad Michal Kotrouš) se rozhodnou tři dámy věku vyššího, jež samy sebe označují jako dámy věku středního, že změní své dosavadní vyprahlé a na sexuální zážitky skoupé životy a oblaží je dobrodružstvím, jež změní podzimy jejich životů a vytrhnou je z monotónního životního stylu. A tak se, zatímco poskakují na fitness balonech a drží se úpěnlivě tykadélek ve tvaru mužského přirození, rozhodnou k odvážnému marketinkovému tahu – vyplní díru na trhu a rozjedou nevěstinec starších a pokročilých, v nichž ony tři se ujmou hlavních rolí. Lechtivé téma, humor na hraně lascivnosti a prvoplánovosti, ale také nesmírně sympatická energie oněch dam, to je základní charakteristika inscenace.

Hra je spíše rozvitou anekdotou o nenaplněném stáří a osamělosti, je triem Jana Pališková, Jarmila Lipková, Ludmila Deutscherová hrána trochu jako televarieté, jako vtipné skeče v komunikaci s divákem, postavy sice nedrží pevné kontury po celou dobu příběhu, místy je jednání statické, mnohdy se plně nevyužije možností, které nové a nové situace, do níž se postavy dostávají, nabízejí. Energie dam nakonec rozhodne, že odpouštíme i lascivnosti textu. Zůstává spíše příjemný dojem z toho, jak dámy lechtivé téma berou za své, s nadhledem a hravě.

Téma stáří dominovalo i další inscenaci. ŠAMU Štítina sáhla po hře Jaromíra Břehového Zátiší s loutnou. V obýváku pražské vilky bydlí tři stárnoucí dámy, svou samotou mají tak trochu upomínat na Čechovovy Tři sestry. Společně s nimi posluhovačka – volyňská Češka, která v českých krajích hledá životní štěstí. Nudu a stereotypnost jejich maloměstských životů naruší nečekané dědictví – v podobě vzácného obrazu Emila Filly – Zátiší s loutnou. Jenže – na obraz si začne dělat zálusk dcera jedné z nich, a exekutor. Od toho okamžiku se hra promění v situačně konverzační komedii – sledujeme zápletku se skrýváním obrazu, nabýváním a opětovným pozbýváním majetku. Režie Václava Bendy je realistická jak ve scénografii tak kostýmech.

Ve vedení herců usiluje o přirozený, civilní herecký výraz. Inscenace je v základním nastavení postav poměrně herecky zdařilá, každá ze sester má poněkud odlišné základní nastavení svého temperamentu a charakteru. Ze snahy o civilní herecký projev však někdy vázne temporytmus, režisérovi se nedaří zcela zdramatizovat situace, jakoby všechny měly stejnou důležitost v příběhu, výraznější dramatické zvraty s postavami vlastně nepohnou, aby změnily emoci a nasazení. Přesto jde o inscenaci herecky i režijně mnohem propracovanější než Záruka touhy.

Po tématech stáří byla k vidění inscenace o divadelních manýrách, žabomyších válkách, složitosti a komplikovanosti vzniku současné hry v malém oblastním divadle. Dělat divadlo o divadle je vždy risk. Hrát si na to, že hrajeme. Karvinští to ovšem zvládají velmi přesvědčivě.

Inscenace poměrně známe a oblíbené hry Bengta Ahlforse Divadelní komedie v nastudování Divadelního souboru KVAS Karviná staví na hereckých výkonech, je velice poctivou ukázkou tzv. interpretačního divadla, při němž je režisérská práce Lucie Ráczové jakoby záměrně upozaděna, aby vynikl přirozený život postav hry. Přitom však právě důsledné režijní vedení herců stojí za autenticitou hereckých projevů, jejich nepatetickým projevem, který vede diváka k tomu, že se s příběhem postav zcela ztotožňuje.

Ahlfors ve své hře analyzuje problémy, s nimiž se setkává malé oblastní divadlo, které se zmítá mezi ambicemi uvádět nové hry a nutností vcházet vstříc svému „diváku a zejména provozovateli, jenž vyhrožuje zavřením divadla. Ahlforsova dobře napsaná hra není tak zvanou komediální situační žánrovkou, zachycuje všední život souboru při zkoušení nové hry, postupně rozkrývá vzájemné vztahy mezi členy souboru, i to, co způsobí hostování umělkyně z velkého města se vztahy uvnitř souboru. Je náročná zejména na autenticitu hereckého projevu, aby komičnost postav vyplývala ze situací, do nichž se dostávají, aby nesklouzávali k laciné šarži, jíž by udělali herci z postav zplošťující figurky. Herci zbytečně nepsychologizují své jednání, díky tomu si hra uchovává i svěžest komedie, drží si jemnou nadsázku v postavách.

V inscenaci při ostravské repríze na festivalu Ostravské buchary vynikali svými hereckými výkony zejména Roman Tomoszek v roli inspicienta Oskara, Zuzana Janků v roli Paní Jansonnové, Martina Orgoníková v roli herečky Lotty, Ivana Žídková v roli režisérky Matyldy. Ačkoliv nejsou všechny výkony vyrovnané, jako celek působí komplexním dojmem.

Zdánlivě nenápadná inscenace je ukázkou důsledné práce amatérského režiséra na hereckém projevu amatérských herců.

DS Enthemor Frýdek-Místek hrál doposud anglicky, protože jeho autorskou osobností je domestikovaný Američan Darren Baker. Do tzv. východního bloku se dostal na přelomu 80. a 90. let, a nyní se rozhodl využít ve své satirické komedii Nohař svého nadhledu a odstupu, který jako Američan získal.

Nohař je variací na Gogolova Revizora. Do jakési nejmenované československé nemocnice má přijet významný americký lékař Carter, který ovšem léčí komunistické špičky východoněmeckých soudruhů. Tento emigrant ze země svobody je hýčkaný úkaz, a přestože jeho aprobace je poněkud podivná, je nohařem, jeho příjezd vyvolá potřebu se na amerického soudružského doktora náležitě připravit. Seženou se banány, jenže umělé, whiskey se namíchá z jódu, zkrátka bizarní a absurdní podivnosti spjaté s přetvářkou minulého režimu se na ředitelství nemocnice kupí, až to někdy připomíná vedle Revizora také Havlovy hry. Pointa celého příběhu? Onen bláznivý doktor je uprchlec z opavského blázince. Ale, kdo je tady vlastně větší blázen?

Přesvědčivý výkon podala zejména Olga Machačová v roli paní ředitelové, která představuje typ silně angažované straničky. Soubor využívá znalost angličtiny, ta je zakomponována do hry tak, že místy dominuje nad samotným dějem a stává se malým kurzem angličtiny.

Enthemor přivezl bezesporu velmi atraktivní původní hru a Daren Bakker byl za ni oceněn. Škoda, že jako celek zejména kvůli nedotažené herecké práci a režii zůstali v půli cesty.

Soubor Boban Bohumín se dlouhodobě zaměřuje na hudební divadlo. Není divu, že přivezl hudební frašku, tentokráte hru Vlastimila Pešky Paroháči. Peškův text je typickou dynamickou komediální kompilací několika Moliérových her. Ještě více než u Moliéra však využívá principů lidového divadla a komedie dell´arte, takže zdůrazňuje pointování gagů, skečů a lazzi. Boban se snaží tyto komediální principy dodržet, herci hrají s nasazením, ale to nestačí, situace ani gagy nejsou bojhužel vždy patřičně vystavěné, do noty jim nehrál ani stísňující prostor kulturního domu, který proměňoval mizansceny v jakýsi bezbřehý chaos.

Nejsilnější stránkou inscenace se tak stává pěvecká složka, a to i přesto, že není vždy zcela po duchu komediálního žánru. Přece jen se jedná o autorské hudební dílo, které má jinou atmosféru než hudba Vlastimila Pešky.

Bílé divadlo Ostrava se zamilovalo do Sidonie Nádherné. Herci Bílého divadla si něco přečtou, o něco zavadí, něco prožijí, a jakmile se tím nadchnou, hledají prostředky, jak se k tomu vyjádřit. Nyní narazili na hraběnku Sidonii Nádhernou. A to, že se na jejím osudu tak nějak zračí dějiny Evropy a dějin národa. Muži obklopující svou múzu, muži připravující rituální loučení s múzou, muži jako metaři a uklízeči, muži, kteří pro svou múzu připravili poslední koncert, který navodí atmosféru starých zámeckých časů. Po červeném koberci, jen pro ni připraveném, sestoupí Sidonie, dole na sebe vezme oděv zahradnice, přírodou obklopená nasává, zušlechťuje, aby se pak navrátila do role hraběnky. Sama pak pohřební rituál s vlastní urnou sleduje, jakoby zmrtvýchvstalá, znovu oživená mohla pohlédnout na svou vlastní cestu, až k okamžiku, kdy se její vlastní popel zpět do Vrchotových Janovic navrátí.

Bílé divadlo ve spojení s Vladimírem Machkem hledá a zkoumá možnosti jevištní básně. Metaforicky mnohovýznamové, v níž slova mají formu jen jakéhosi tajemného kompasu, jímž chtějí navést diváka k tomu, jak obraz zamýšleli. Chtějí, aby konkrétní obraz posledního loučení se Sidonií, ukládání její urny na zámečku ve Vrchotových Janovicích byl zároveň obrazem duchovním. Navracení řádu v chaosu.

Metafora v divadle je věc dráždivá, lákavá. Bílé divadlo zkoumá její možnosti. Někdy je nepřesná. Někdy je Bílým divadlem trochu odfláklá, básníci jeviště nepoužili důsledně divadelního znaku. Možná proto diváci zmateni nevědí, že je konec, že zametání a očista mužů-metařů sic nikdy nekončí, protože je to úkol věčný, ale my víme jejich úkol pochopíme, a tam zatleskáme jejich úsilí.

Buď důsledné samo k sobě, divadlo bílé, okvětní lístky dojímavého a působivého obrazu bude divák společně s tebou hltavěji sklízet!

Je sympatické, že Divadlo z Panelaku se nebojí současných her. A sáhlo odvážně po hře Michala Jakla Tlačítko, která má velmi atraktivní základní situaci: co by se stalo, kdyby se lidem dostalo do rukou tlačítko, díky němuž by bylo možné zničit celý svět. Muž v depresích a úzkostech z vlastního života a ze světa takový bláznivý nápad má. A shodou okolností a náhod, co se nestane, jedna z postav si takové tlačítko zakoupí za pakatel v obchodním domě. Komedie. Trochu scifi, trochu realistická, trochu absurdní. Každopádně, pěkná příležitost pro čtyři silné herecké výkony.

Divadlo z panelaku má poměrně dobré mladé herce, schopné hrát velmi civilně, autenticky. Ovšem: chtělo se nám zmáčknout tlačítko a posunout děj, nebo zadat rychlost o třetinu rychlejší. Ovšem: jakoby spálili obrovské množství energie na to, aby komickou hru o depresi a cestách úniku z ní odehráli střídmě. Jenže: bez škrtů v textu jevila se hra Michala Jakla jako nedramatická, o tlačítku, jehož použití může vyvolat zničení světa, se spíše nevzrušeně hovoří. Škoda. Soubor je to velmi otevřený, ví, že práce premiérou nekončí. To je na něm sympatické. Je připraven škrtat, měnit, proměňovat, dynamizovat.

Možná, že jejich příští uvedení hry o depresemi trpícím Kamilovi, jeho eroticky neukojené přítelkyni Evě, zakomplexovaném terapeutovi Miloši Čížkovi, který by sám potřeboval terapeuta a úslužné prostitutce Veroně dozná takových změn, že ji budou moci herci z paneláku zahrát v úplně nové premiéře.

A co Charleyova teta Brandona Thomase v podání 1. Jarkovské divadelní společnosti? Žánrová komedie, která už generace a generace baví, je udělaná s vkusem, hravostí, nápaditostí. Čistotou zvládnutého stylu komedie předčila na přehlídce i autorské pokusy. Ačkoliv je jarkovská Charleyovka místy nemístně říznutá „ostravštinou“ (krácení hlásek u jinak velmi zábavného hlavního představitele Babbse Davida Michálka), nepostrádá svěžest, poměrně vyrovnané herecké výkony, vkusnou, nenápadnou, funkční scénografií.

Příběh studentů Jacka a Charleyho, kteří chtějí využít příjezdu tetičky z Brazílie ke sblížení se svými „láskami“ Kitty a Amy, a kteří jsou donuceni k tomu, aby tetičku sehrál jejich přítel Babbs, je hrán se správnou mírou naivity, kterou Charleyova teta vyžaduje. Jde o příklad spíše interpretační režie, ač v závěrečné písní – happyendu podpoří režisér v tom dobrém slova „sousedskost“ amatérského divadla, že tato salónní anglická hra je spíše příležitostí nořiti se s laskavým nadhledem do světa puritánsky přepjaté britské morálky, ačkoli se to ne všem daří se stejnou grácií a noblesou.

Buchary v neděli uzavřely Kočárky souboru DIOS Propadlo z Václavovic. Kočárky jsou sympatickým autorským počinem Stanislava Koláře, jenž si ve scénkách dělá legraci z havířů, kteří v kočárcích pašují uhlí, ve druhém skeči koukají matky do kočárku, v němž dříme náš první dělnický prezident Kléma Gottwaldů a ve třetím se setká Polednice s Klekánicí v panelákovém ostravské bytě v bytě jedné rodinky s uřvaným děckem. Vtipné, promyšlené a inteligentní základní situace skečů bohužel naprosto padají vniveč kvůli nedozkoušenosti, nevypointovanosti a jisté zastydlé vyplašenosti hereckých výkonů. Propadlo prostě nepropadlo autorsky, ale herecky. Trochu více než více drzosti divadla malých forem, osobitosti, rozvernosti, nevázanosti by tomu prospělo. Škoda, protože sepětí souboru s autorem je velmi sympatické.

Jak vidno, i na této přehlídce vedle sebe stály autorská divadla, současné texty vedle klasiky. Přestože je mi sympatická snaha o hledání současných textů a autorů, díky herecké vytříbenosti nakonec na přehlídce dominovaly inscenace osvědčených textů, jakými jsou Divadelní komedie a Charleyova teta.

Rád bych, kdyby autorská divadla dokázala věnovat větší úsilí i herecké a režijní stránce svých inscenací, protože teprve pak mohou z Bucharů zabouchat na vrata národních přehlídek.

Autor: Vladimír Fekar