Texty: SLADKOWSKI, Marcel: Divadelní Vsetín počtvrté. AS, 1.4.2015.

Divadelní Vsetín počtvrté

Ve dnech 26.-28. března 2015 se v Lidovém domě ve Vsetíně konal čtvrtý ročník krajské postupové přehlídky amatérského divadla Divadelní Vsetín 2015. Uspořádalo ji domácí Divadlo v Lidovém domě, které touto přehlídkou před čtyřmi lety zaplnilo místo po tehdy zaniklé krajské přehlídce v nedaleké Karolince. Předsedou lektorského sboru přehlídky byl slovenský dramaturg, spisovatel a scénárista Karol Horváth, dalšími členy Kateřina Menclerová (dramaturgyně Městského divadla Zlín), Irena Vacková (herečka Slováckého divadla Uherské Hradiště) a René Vápeník (režisér). Jejich rozborové semináře v orlovně Lidového domu se vždy těšily patřičné pozornosti zúčastněných souborů i publika.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky

Přehlídka, jíž se letos výhradně zúčastnily regionální amatérské sobory, byla slavnostně zahájena 26. března večer představením souboru Chaos z Valašské Bystřice. Toto divadelní uskupení z nevelké vesnice se za dobu své již třicetileté existence stalo známým nejen svému domácímu publiku, ale i na mnoha místech Valašskomeziříčska a prostřednictvím účasti na přehlídkách i jinde. Před několika lety tak například Chaos představil v Karolince hru Olgy Scheinpflugové Okénko, která však v repertoáru souboru představuje jisté vybočení. Chaos se totiž především věnuje repertoáru angloamerických bulvárníchch komedií. Takovou jsou i Tři bratři v nesnázích aneb …a je to v pytli! Raye a Michaela Cooneyových. Zejména Ray Cooney je klasikem žánru, jehož danosti naplňuje i ve hře, kterou poprvé napsal ve spolupráci se svým synem: středostavovský londýnský manželský pár očekává návštěvu pracovnice z úřadu pro adopce, která má odsouhlasit jejich žádost o osvojení dítka. Do domu však nečekaně vtrhnou dva manželovi povedení bratři, kteří obrázek vzorně připravené domácnosti rychle rozvrátí. Kolem domu se začíná ochomýtat strážník, do toho přibudou dva běženci: kola nečekaných situací se v jejich vzájemné interakci čím dál rychleji roztáčejí. Divácky vděčná, místy bizarní komedie (patří k ní i průběžná manipulace s mrtvolou ukradenou z márnice), má však úskalí: jako všechny hry tohoto žánru je přesně sestaveným mechanickým strojkem, který vyžaduje řemeslně dokonale zvládnutou interpretaci. Takové se ovšem Třem bratrům nedostávalo především vinou přibližné režie, která se spolehla na samospádnost textu a rezignovala na adekvátní budování situací; od toho se odvíjely i spíše jen přibližné herecké výkony. Z nich porota přehlídky vyzdvihla bratra hlavního hrdiny Harryho (Josef Šturma), celkově však konstatovala, že pro adekvátní zvládnutí navenek zrádně jednoduchého zadání by bylo třeba důkladnější inscenační přípravy.

Jediné dopolední představení přehlídky odehrál na druhý den Divadelní soubor Masarykova gymnázia ve Vsetíně. Studentský, tedy přirozeně fluktuující soubor, stmeluje dlouhodobě osobnost Miroslava Urubka, který vztah mladých herců k literatuře a umění často kultivuje na velkých dramatických látkách, v nedávné minulosti například na Shakespearovi (Romeo a Julie, Kupec benátský). Letos obrátil pozornost ke Kunderovu Jakubovi a jeho pánu, který rovněž vychází z klasické, v tomto případě osvícenské látky (Diderotův Jakub fatalista), zároveň je však je i jedním z novodobých fenoménů českého divadla, jehož slávu etablovala uprostřed normalizace Rajmontova ústecká inscenace s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v titulních rolích. Ačkoliv racionalistický intelektuální konstrukt Milana Kundery, navíc ve formě „neakčního“ vyprávěcího divadla, je na první pohled vzdálený obzoru současné mladé generace, zhostil se jej studentský soubor nejen s očekávanou vitalitou, ale také s pochopením, jež zřetelně stálo nad zmíněnými shakespearovskými opusy. Snad to bylo i kolektivním charakterem tvorby početného ansámblu, který harmonizuje s hlavním tématem inscenace, jak je pojmenovala odborná porota: sounáležitost a přátelství jako nesamozřejmá ryzí hodnota v soudobém individualizovaném světě. Účinku svěžího a s vervou podaného představení pomohlo i režijně scénografické pojetí rozehrávající sekvence vyprávěných příběhů zčásti ve druhém plánu a dbající i na gestický herecký detail. Odborná porota měla k inscenaci dílčí námitky týkající se zejména nedůsledných nástupů a ukončení situací, nepřesnému (a nadto romantizujícímu, tedy výrazově neadekvátnímu) svícení a mluvní nesrozumitelnosti některých partů. Celkově se však lektorský sbor shodl, že Divadelní soubor Masarykova gymnázia představil v Jakubovi a jeho pánu nejcelistvější svou inscenaci posledních let a doporučil ji do programu Celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník.

Domácí Divadlo v Lidovém domě představilo na přehlídce svou novou inscenaci Limonádový Joe. Do jisté míry jí navazuje na Světáky prezentované na loňském festivalu: opět se jedná o divadelní adaptaci předlohy, která v kontextu české kultury získala věhlas díky filmové podobě: v případě „Limonádníka“ o to markantněji, že se řadí ke zlatému fondu české kinematografie. Za volbou titulu je jistě snaha potvrdit nebývalý divácký úspěch Světáků, čemuž ostatně odpovídal také zájem obecenstva, které Limonádového Joa týden po premiéře znovu vyprodalo. Nedá se ovšem mluvit jen o strohém kalkulu divadla, inscenace se totiž opírá především o málo známou původní verzi hry z roku 1944 a zároveň vychází z faktu, že každá verze „Limonádníka“ (včetně slavné filmové z roku 1964) do sebe vstřebala aktuální dobové podněty. Proto se také ve vsetínské verzi objevuje ruskojazyčná obsluha baru, promítačka či v textové rovině různé aktuální dobové narážky a jazykové floskule, to vše vmícháno do opulentní komediální směsi s výrazně groteskními až bizarními prvky (hřbitovní scéna). Inscenace se přitom filmu nezříká (vzhledem k jeho kultovnímu postavení v české kultuře ani dost dobře nemůže) a třeba v titulní postavě k němu kostýmem a zčásti hereckým výrazem odkazuje. Diváckou pozornost si ovšem získává především – k inscenaci muzikálové ražby zcela přiléhavě – výpravným pojetím, patrným jak ve scénografii pracující ve více plánech do hloubi jeviště (vyvýšený bar), choreografii písňových čísel, náročným svícením, jakož i groteskní stylizací mizanscén. Porota přehlídky si všimla jistých nedůsledností daných vybočeními z dané koncepce (občasné psychologizování) či nevyváženým poměrem hlavních protivníků, celkově však Limonádového Joa označila za nejpromyšlenější inscenaci principála Divadla Pavla Rejmana a doporučila ji k postupu na Národní přehlídku Divadelní piknik ve Volyni.

Místním počinem byla také inscenace Modrá tvář Arnošta Goldflama v podání souboru Základní umělecké školy ve Vsetíně. Hrdinou méně známého groteskního dramatu je introvertní mladík konfrontovaný s výrazně hyperbolizovanými postavami v mnohdy absurdně vyhrocených situacích (doma s bytnou, v nemocnici, v kanceláři…). I když je v nich zpravidla v defenzívě, mají smysl, neboť jejich prostřednictvím mladý muž získává potřebné ostruhy a zkušenosti. Nejdůležitější je pro něj ovšem nekonfliktní, křehké setkání s babičkou, která vnuka na posledním prahu svého života jemně i zásadně navede správným směrem: brzy na to se setkává s dívkou, v níž, zdá se, najde partnerku pro společnou cestu. Ani ona, tak jako předchozí postavy, není bez vady, ale její handicap (je čtyřprstá) má fyzickou, tudíž vnější, formální povahu. Nikoliv náhodou dívku ztvárnila představitelka velmi podobná té, jež hrála babičku. Představení sice nepřekročilo mez školního cvičení, jež v prostředcích (herectví, hudba) vykazovalo jistou eklektičnost, přineslo však talentovaný výkon představitele hlavní role (Ondřej Sedlařík) a téma, které kromě toho, že jím vyzrávají sami aktéři inscenace, také obohatilo festivalové publikum. Souboru ZUŠ patří v nespolední řadě poděkování za ochotu, s níž se vystoupení zhostilo: představení obnovili po delším čase právě pro potřebu přehlídky ohrožené odřeknutím několika přihlášených divadel.

Její čtvrtý ročník uzavřela inscenace Advent Divadelního souboru Jana Honsy v Karolince. Dramatizace současného uměleckého šéfa Mahenovy činohry Národního divadla v Brně Martina Františáka je v krátkém čase už druhým zdivadelněním asi nejlepšího románu Jarmily Glazarové: před dvěma roky se s vlastní adaptací na vsetínské přehlídce v české premiéře prezentovalo domácí Divadlo v Lidovém domě. Martin Františák psal dramatizaci původně pro činohru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a karolinský soubor po ní sáhl jako po sobě blízké látce: právě úzká spolupráce s Martinem Františákem, jíž v posledním desetiletí dominovaly jeho původní baladická dramata psaná na tělo souboru (Doma, Nevěsta), představovala nejslavnější období karolinského divadla. Advent se svým temně baladickým příběhem do této linie logicky zapadá. Hrdinkou dramatu je svobodná matka Františka, jež se pokusí cejch svého poklesku smýt sňatkem s postarším sedlákem, jeho odlehlá pasekářská usedlost se však pro mladou ženu a jejího synka stane pastí. V daném oboru zkušený soubor se divákům předvedl v semknuté souhře přiléhavě hranatého a syrového výrazu, jak je za všechny reprezentoval například oproti předloze víc zemitě násilnický pasekář Podešva v podání Miroslava Urubka. Odborná porota kromě týmového výkonu ocenila také dramatizaci, jež v první polovině mimo jiné i zapojením folklorních prvků načrtla v hrubých a jasných tazích siločáry pevně určující specifický běh horského světa, aby jejich neměnnou fatální platnost ilustrovala ve druhé půli konkrétním dramaticky vypjatým příběhem. Bedlivá pozornost publika i uznalá slova poroty dokladovaly, že se to karolinskému souboru zdařilo s účinnou působivostí. Jejich Advent byl po právu druhou inscenací doporučenou k postupu na Národní přehlídku Divadelní piknik ve Volyni.

Porota své nominace a řádku dalších udělených cen zveřejnila na slavnostním vyhlášení krátce po posledním semináři. Odměnou oceněným byl také potlesk početného publika, které si na závěrečnou tečku čtvrtého ročníku přehlídky počkalo do pozdních večerních hodin. Výrazně vyšší návštěvnost než v minulých letech byla vůbec jedním z nejvíce potěšujících jevů Divadelního Vsetína 2015 a zároveň příslibem do jeho příštího, jubilejního ročníku.

Autor: Marcel Sladkowski