Texty: ZBORNÍK, František: S úsměvem nepilota bylo vrcholem POPADu. AS 17.3.2015.

S úsměvem nepilota bylo vrcholem POPADu

Stručná zpráva o oblastní pražské divadelní přehlídce konané ve dnech v 27. 2. až 1. 3. 2015 v Kulturním centru U Koruny v Radotíně a pořádané Amatérskou divadelní asociací.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky

Divadlo Komorní Svět: I motýli jsou volni. Foto: M. Drtina
Přehlídku zahájilo romantickou konverzační komedii amerického autora Leonarda Gershe I MOTÝLI JSOU VOLNÍ, typickým produktem americké dramatiky, jež na sklonku šedesátých let dvacátého století akcentovala doznívající éru hippies, touhu po svobodě, volnosti i vzpouru proti konvencím a proti generaci svých rodičů. Hra měla premiéru na Broadwayi v roce 1969, byla vyhlášena nejlepší americkou hrou roku a velmi záhy obletěla mnohé scény po celém světě. O něco později ji objevila i česká divadla. Inscenátoři přistoupili k této křehké a rafinovaně propracované komedii o mezilidských vztazích s pokorou a bez zbytečných divadelních efektů a kouzel. Poměrně strohou, realistickou a účelnou scénu doplňuje zdařilá hudební dramaturgie – a až na jedinou výjimku i vhodně zvolené herecké obsazení, jež dodává komedii zejména v dramaticky vypjatých scénách strhující rytmus a emočně sugestivní náboj. Hlavní představitel nevidomého mladíka Dona (Mikuláš Splítek) se nelehkého hereckého úkolu, v němž jeho zrakové postižení hraje zásadní roli, zhostil přesvědčivě a uvěřitelně – škoda jen, že byl (zejména ve druhé polovině inscenace) „odstaven“ do pozice lhostejného, místy až nezajímavého mladého muže, který pouze pasivně a neúčastně vnímá proměny charakterů a dramatických situací, jež se kolem něj rozehrávají. Představitelka Donovy sousedky, mladé začínající herečky Jill, Eliška Koláčková, která vtrhne do Donova života bez skrupulí a s odzbrojující spontaneitou, zaujala zejména přirozenou ukázněností svého herectví. Velmi zajímavou hereckou kreaci předvedla bezpochyby charismatická Inna Kartyčeva v roli Donovy matky. Ač se zpočátku zdálo, že její figura bude pouhým ironickým katalyzátorem konvenční generační zápletky, díky jejímu hereckému uchopení jsme mohli sledovat přesvědčivě ztvárněné dilema chápavé i nechápavé milující matky, opuštěné ženy, toužící po lásce, stejně tak jako její syn – to vše v psychologických „kulisách“ morálních a konvenčních mantinelů tohoto světa. Problémem pečlivě vystavěné inscenace je uchopení postavy divadelního režiséra, který svým plochým a hřmotným herectvím prakticky rozboří dramaturgickou stavbu inscenace, po celou dobu pečlivě budovanou. Jeho jevištní „konání“ dokonale zauzlí finále komedie až tak, že z ní není možno přesvědčivě přečíst motivace dramatických a názorových proměn všech hlavních postav. A tak se namísto očekávané katarze dostaví divácké tázání proč, jak, a o čem vlastně. Nicméně komedie je to pěkná, divácky zajímavá, publikem spontánně přijatá.

Komorní suterénní prostor divadla svědčil DS SUMUS a jeho inscenaci Hosté večeře páně. Pochmurný příběh Ingmara Bergmana na téma „mlčení Boha,“ se podařilo z filmového do divadelního scénáře převést velmi zdařile. Pastor Eriksson v podání Tomáše Vlčka otvírá příběh při bohoslužbě za skromné přítomnosti věřících. Má utvrzovat ve víře, ale on sám má více otázek než odpovědí. Po smrti manželky se jeho víra otřásá a samotu řeší poměrem s Martou – místní učitelkou – jedinou nevěřící v komunitě. Rybář Persson ztrácí kontrolu nad svou depresivní paranoií z čínského ohrožení atomovou zbraní. Poslední pomoc hledá u pastora, který však nezvládá řešit ani svoje starosti. Marta mu právě vyčetla jeho „mlčení“ na její touhy a pocity, navíc ho tíží chřipka. Chronické problémy ho zavalují a na ty akutní, Perssonovy, nedokáže správně reagovat. Persson odchází s jasným cílem trápení ukončit. Inscenace v těchto místech využívá prolínání reálných a snových scén. Jan Mašek a Ivana Židoňová jako představitelé rybáře Perssona a jeho manželky využívají minimalistické herecké prostředky k přesvědčivému sdělení niterných tápání, vedoucích až k tragédii. Zdatně jim sekunduje I. Hurychová jako selka-kostelnice. Bohužel nejproblematičtěji se jeví představitel hlavní postavy faráře. T. Vlček ji hraje vnějškově, prvoplánově a nedokázal v radotínském představení nést beze zbytku úděl člověka, jehož profesí je kázání Boha, v něhož sám ztratil víru. Jinak pečlivě budovaná, atmosférotvorná inscenace, kladoucí závažné otázky víry a smyslu existence, tím pochopitelně ztrácí na síle.

Kočovné divadlo Ad Hoc – S úsměvem nepilota bylo vrcholem. Po loňském Zmrazovači mohl Ad Hoc přijít po vzoru většiny úspěšných producentů se Zmrazovačem II a jejich literární vtip a muzikálnost by jistě znovu slavily úspěch. Na to je však Ad Hoc příliš kreativní. Pro svůj nový opus s názvem S úsměvem nepilota zvolil soubor žánr literárně-hudebního kabaretu. Výraz „nový“ není zcela přesný, protože autor všech textů a režisér inscenace Jan Duchek prozradil, že z velké části tu jde o texty „spadlé pod stůl“ z minulých inscenací. S úsměvem nepilota už v názvu přiznává inspiraci tvorbou dvojice Vodňanský-Skoumal, ale podněty ke vzniku „Nepilota“ odečteme už z dada a poetistických začátků V W, redutání či literárních kabaretů bratrů Justových. Kompozice kabaretu předpokládá střídání jednotlivých čísel bez nějaké pevné dějové linky, struktura tvaru je držena vstupy moderátora (dada hra se slovy) a vcelku pravidelným střídáním čísel hudebních a textových. Ty jsou také různého druhu, vedle monologických vstupů typu přednášky, tu jsou TV hlášky, spoty reklamní a další nesnadno zařaditelné. V hudební autorské části najdeme čísla typu šansonů, slovácký verbuňk i píseň s ambicí mainstreamového hitu. Ta přepestrá změť je však vědomě komponovaná a je sjednocována mimořádně inteligentním humorem J. Duchka, nápaditou hudbou Lukáše Habance a herecky výborně zvládnutou, tvořivou, na uzdě však drženou interpretací jednotlivých účastníků. Vynikající úroveň hudebních partů je u tohoto celku už samozřejmostí. Co je nad všemi těmito dovednostmi – zřetelný občanský postoj souboru – vysmívající se všemu neumětelskému, pózám politiků, naší vlastní hlouposti. Radost z jejich humoru vtipu, talentu a chytrosti však spoluvytváří téma naděje v občanskou společnost, jejíž síla nespočívá v povolebních (bez)nadějích ale v síle lidského ducha, který stojí nad vší blbostí prezentované v denních zpravodajstvích. Kabaret v podání souboru Ad Hoc navazuje na to nejlepší z české historie tohoto žánru a je v naší době událostí mimořádnou. Lze sice předpokládat, že se nedočká tak všeobecně nadšeného přijetí jako Zmrazovač, což je dáno absencí operních hitů i poněkud intelektuálnějším zaměřením, je však bezesporu mimořádným zjevem nejen v současném amatérském divadle.

Divadlo Vedro je nový amatérský divadelní soubor, který vzešel z hereckých kurzů v pražském divadle Gong. Haprdáns Ivana Vyskočila je zatím jeho první inscenací, která vznikala jako studijní materiál pro dva protagonisty Zlatko Teskeredžiče a Matěje Kroupu. Přestože proces tvorby inscenace patří do „školních lavic“ výsledek je srovnatelný s kteroukoli jinou amatérskou inscenací a lze jen spekulovat, zda cílem byla „študýrka“ nebo řádná premiéra. V každém případě se jedná o dobrou inscenaci pracující principy divadla na divadle. Oba protagonisté velmi dobře zvládají „vstupování a vystupování“ do různých postav slavného příběhu o dánském princi Hamletovi. Vládnou schopností nahrávat si, partneřit i zcizovat vlastní postavu. Dokáží přesvědčivě pracovat se zástupnou rekvizitou, zkrátka jsou hodně šikovní. Inscenace samotná přináší mnoho nápadů a překvapivých mizanscén především pohybově – scénografických – režisér Mirek Pokorný se nezapřel. A výtky? Zhlédnuté soutěžní představení nemělo výraznější rytmus. Byť plné nápadu, bylo místy monotónní. V závěru inscenace, kdy se příběh a především konání postav hry Haprdáns mění oproti Shakespearovu dramatu, nezdůraznila režie společně s herci dějová fakta natolik, aby nevznikl dojem jisté nepřehlednosti. Nicméně i přes tyto výhrady se jedná o dobrou inscenaci, které vládne energické a poučené mládí.

Letošní POPAD ještě přinesl inscenaci Klicperovy komedie Hadrián z Římsů z tvorby Divadla Esence. Pokus o přiblížení staré předlohy modernímu diváku současnějšími výrazovými prostředky byl úspěšný jen částečně. Soubor tyto prostředky tak preferoval, že opomněl sdělovat zásadní dějová fakta a snaha a zábavnost přehlušila napětí dramatických situací. Některé talentované výkony tak utonuly v mnohosti a často i lacinosti.

Autorka, režisérka a představitelka jedné z koček I. Vadlejchová vytvořila spolu s inscenačním týmem Divadla Máj v představení pro děti nazvaném Mňau tvar téměř pohádkového muzikálu, v němž dala přednost muzikálnosti souboru a jakési všeobecné pěknosti před dramatickým napětím a přesnějším budováním jednotlivých postav. V diskusi padla řada námětů, jak inscenaci ještě dotáhnout, pozorněji využít předností herců a oživit tak celý tvar.

Nelze než zklamáním nazvat inscenaci hry M. Frayna Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu divadelním souborem Maškara. Jejich loňský opus byl nabit hereckou kreativitou, schopností vytvořit dramatickou postavu výborně fungující ve škále ostatních figur, souhrou a humorem. Letošní představení bylo jako nechtěné nomen omen. První část hry, generální zkouška těsně před premiérou, byla, zdálo se, zkouškou skutečnou, herci vynikali jen nejistotou textu, špatnou orientací na jevišti, jejímiž důsledky byl nefungující temporytmus a dynamika inscenace, pro tuto hru podmínky klíčové. Druhá část – za oponou – poněkud napravila skličující dojem, ale na druhé straně jen podtrhla podcenění přípravy na tvar jako takový.

A konečně Divadlo Refektář představilo Lupincovu mravoučnou komedii Hotel Infercontinental. Ve čtyřech příbězích tu úsměvně zápasí lidé s nadpřirozenými bytostmi. Lze říci, že se soubor popasoval s předlohou a její specifickou poetikou vcelku důstojně, nejzdařileji snad v příběhu vodnickém a polednickém, prokázal dobré herectví i smysl, pro humor.

Závěrem – vedle naprosto špičkového „Nepilota“ získaly doporučení pro výběr do národní přehlídky činoherního a hudebního divadla ve Volyni ještě inscenace I motýli jsou volní, Hosté večeře Páně a Haprdáns.

*F.Zborník s pomocí textů J.Kodeše, M. Pokorného a M. Friče (členů lektorského sboru) *

Autor: František Zborník