Texty: SCHEJBAL, Milan: Divadýlko na dlani Mladá Boleslav, Terry Pratchett, Petr Matoušek: My, svobodnej národ - recenze, 2015

Divadýlko na dlani Mladá Boleslav
Terry Pratchett, Petr Matoušek: My, svobodnej národ

Mladoboleslavské Divadýlko na dlani má s tvorbou Terryho Pratchetta už své zkušenosti. Mnozí z nás mají dodnes v paměti jejich úspěšnou inscenaci Muži ve zbrani. Tentokrát nás soubor zavádí na bájnou a legendární Zeměplochu, konkrétně na krajinu zvanou Křída. Zde sledujeme příběh Toničky Bolavé, která se vydává zachránit svého malého bratra Čestmíra, jehož unesla Královna víl. Jak z řečeného vyplývá, Pratchett se v tomto případě nechal inspirovat známou pohádkovou legendou o Sněhové královně. Jak je pro jednoho z nejúspěšnějších autorů literatury, kterou nazýváme fantasy, typické, setkáváme se v krajině Křída s řadou bizarních postaviček a bytostí, které ústřední představitelce v jejím úsilí pomáhají, ale i škodí.

Dramatizátor a zároveň režisér Pratchettovy předlohy Svobodnej národ Petr Matoušek je v zásadě této předloze věrný a snaží se na jevišti zobrazit co nejvíce motivů a témat, která předloha nabízí. Nutno říci, že ne vždy je tato cesta divadelně účinná, neboť, zvláště v první polovině inscenace, není zcela patrné, kterou tematickou linku má divák sledovat především. Jako by pro režiséra Matouška byly důležitější efektní výstupy minibytostí – Fíglů, učitelů, právníků a tak dále, než již zmiňovaná hlavní příběhová linka. Ve druhé polovině inscenace se již režie soustřeďuje daleko více na cestu Toničky Bolavé za vysvobozením svého bratra a jevištní dění je zde již daleko přehlednější a paradoxně i působivější. I zde by však prospělo zamyslet se nad srozumitelností celé scény u majáku, zejména jevištně-scénografického řešení smetení protagonistů velkou vlnou a jejich záchrany.

Celkově lze říci, že jsme byli svědky vynalézavé, v dobrém slova smyslu svébytné a na mnoha místech velmi působivé jevištní adaptace, které nescházel inteligentní humor a nadsázka. V této souvislosti je škoda, že některé nastolené principy (např. Tonička hledí na postavy Fíglů dolů, Fíglové naopak, někdy až zbytečně ilustrativní stínohry atd.) se časem stávají stereotypními a již nepřekvapí. Zásadnějším problémem je však skutečnost, že právě kvůli nadměrnému využívání stínohry není dostatečně akcentován vztah babičky Bolavé a její vnučky Toničky, neboť právě promluvy babičky k Toničce tvoří tematické jádro a myšlenkové poselství nejen předlohy, ale i Matouškovy dramatizace.

Ozdobou mladoboleslavské inscenace, která nese název My, svobodnej národ, jsou bezesporu vyrovnané, nadprůměrné a (až na představitele Fíglů) ukázněné herecké výkony. Mezi nimi bezesporu vyniká bezprostřední a divadelně velmi autentický výkon Kristýny Řepové jako Toničky Bolavé. Závěrem lze konstatovat, že jsme, i přes uvedené výtky, viděli velmi kvalitní inscenaci, která musela být pro mnohého diváka nevšedním divadelním zážitkem.

Milan Schejbal