Texty: Kopecký, Josef Jan; rozhovor Lenky Jaklové pro čas. Místní kultura, 8.březen 2015

Odpojit se umím, ale nechci se odtrhnout
Autor: Lenka Jaklová
http://mistnikultura.cz/odpojit-se-umim-ale-nechci-se-odtrhnout

HRADEC KRÁLOVÉ: Rozhovor s Josefem Janem Kopeckým, režisérem a hercem amatérského divadla, pedagogem a ředitelem Kulturního centra v České Třebové – o svobodě amatérského divadla, o emocích na jevišti i v životě, o demokracii a občanské odvaze, i o tom, proč se už podruhé hlásí do konkurzu na ředitele Klicperova divadla v Hradci Králové.

V žilách mu kromě české koluje i slovenská a německá krev. Má neklidný temperament. Narodil se do rodiny, kde vedla ostrá „demarkační linie“: z jedné strany na něj působili podnikaví živnostníci včetně chrabrého strýce, který za 2. světové války padl ve službách Britského královského letectva; z druhé strany partyzáni a vyznavači „světlých zítřků“.
„Není divu, že tatínek s maminkou dlouho tajili svůj vztah. Rodiny byly zcela proti, aby se zrovna oni dva dali dohromady. Byli to takoví Romeo a Julie po českotřebovsku,“ říká chápavě Josef Jan Kopecký. Nezdá se však, že by mu tato rodinná konstelace vnesla zmatek do duše. Spíše ho utvrdila v tom, že člověk nad věcmi musí přemýšlet, že pravda mnohdy není tak černobílá a že všemu, co se nám předkládá, věřit nelze.

Kdy jste si uvědomil, že vás baví vyprávět příběhy?

Jako dítě jsem byl dost nehovorný, v podstatě jsem si stále jenom četl. Nevyhledával jsem společnost, naprosto jsem si vystačil s knihou. A pokud jde o příběhy vyprávěné prostřednictvím divadla… Kdy to bylo poprvé? To je velmi prozaické. Moje krásná spolužačka z gymnázia začala chodit do loutkového divadla, tak jsem se přihlásil taky. A zažil jsem tam něco, po čem se mi dodnes stýská. Po představení jsme vždy chodili za dětmi do hlediště s loutkami a bylo úžasné sledovat, jak se jim rozzářily obličeje a jak se nemohly dočkat, aby si osahaly marionety a wajangy – a to se na činoherním poli tak často nestává. (smích) No a mnohem později mne začalo bavit vyprávět také vlastní příběhy a psát autorské věci.

Mnohé inscenace, které jste režíroval – např. Kočár do Vídně, Ucho, Kočka na kolejích a nejnověji Ten druhý – jsou charakteristické vypjatými emocemi. Ať už s nimi na jevišti zacházíte jako režisér nebo herec, musíte o nich hodně přemýšlet?

Fakt, že si vybírám emočně nabité příběhy a pak hledám způsob, jak je předat divákovi, to není náhoda, ale vnitřní nezbytnost. Stalo se mi před časem na Jiráskovu Hronovu, když jsme odehráli inscenaci Měsíční běs, že mi jeden kritik vytkl – a přiznám se, to mě trošku namíchlo – že mou jedinou snahou je vyvolat emoci a rozplakat diváka. Jinými slovy, že je to kalkul. Není. Mě opravdu lákají emočně silné příběhy. A láká mě transformovat a přenést na jeviště původní filmový příběh – tak, aby neztratil nic ze svého náboje.

Lze to?

Já doufám. Ale je to komplikované. Když jsme zmínili Kočár do Vídně – v podstatě je to dějově stručná a současně upovídaná novelka. Ve filmu šel Karel Kachyňa na dřeň, dialogy ořezal na pár vět a nechal vyprávět především kameru, hudbu a detail. My jsme si museli vystačit výhradně s divadelními prostředky, ale já si za výsledkem stojím. Pro někoho se, jak jsem slyšel, náš základní inscenační princip, totiž to, že jsme diváky posadili na točnu a nechali je hodinu a čtvrt „jet“ s kočárem, vyčerpá. No, možná to vyčerpá, nicméně jiný způsob, jak znázornit pohyb, jsem nenašel. Kočár musí jet, tak jede – a s ním i diváci.
Aby divadlo bylo divadlem, musí být kompletní, musí mít všechny složky. Nejenom text, příběh, ale i atmosférotvorné prostředky jako je světlo a hudba. Už řadu let si pro svá představení nechávám tvořit autorskou hudbu, aby skutečně korespondovala s tím, jaký příběh chceme vyprávět a jaké emoce chceme v divákovi probouzet. Nezastírám, že jsem hodně ovlivněn filmem. Když se budete dívat na filmový horor a uvidíte obraz bez zvuku – nikdy na vás nebude působit tak, jako když k tomu uslyšíte smyčce, které vytvářejí atmosféru. Snažím se proto uchopit každou inscenaci komplexně. Dramaturgie režie herectví scéna kostýmy lightdesign hudba = celek. Když jedna ze složek kulhá, kulhá i celé představení.

Proč vás přitahují spíše dramatické náměty? Vy nemáte ambici "ubavit diváka k smrti“?

Rád bych, ale popravdě řečeno, komedie mi moc nejdou. Aby fungovaly, musíte především zvládnout jejich „řemeslo“. Sem tam se o to pokouším, ale přece jen jsem si jistější v dramatech. Vracím se k autorům jako je Václav Havel a Jan Procházka, nebo třeba Josef Topol. Dlouho jsem například váhal, jestli je možné v 21. století inscenovat jeho slavné lyrické drama Kočka na kolejích. Jakou výpovědní hodnotu může mít dnes, kdy všichni chtějí akci – krev – případně nahotu, dialog muže a ženy. A překvapivě hrajeme tu hru už několik let a diváky stále baví a dokážou se v ní najít. Je až neuvěřitelné, jak opravdově lidské tohle drama je.
Václav Havel… Jeho hry mám moc rád. Vyhovuje mi, že zbytečně neodbíhá od věci, že hru nezanáší slovy. Jeho modelová témata jsou stále naléhavá a opouštět je, by bylo trestuhodné. Audienci uvádíme už sedm let, a byť se hraje o bolševikovi, je permanentně aktuální. To, co zažíváme dnes, je přece to samé: pro kariéru, pro benefit jsme ochotni podepsat či napsat mnozí mnohé. Havlovo Odcházení se zase prolíná s Višňovým sadem – téma, kdy je ten správný čas odejít, a odejít se ctí – to umí taky jen málokdo. Takže nechť se o tom takhle přemýšlí. Navíc linie příběhu prosakuje do obecnějších témat – do politiky a role politiky v našich životech.
A Jan Procházka? Když jsme pro inscenování vybírali Ucho, shodou okolností frčely odposlechy Víta Bárty, ale nebyl to ten pravý důvod, proč jsme si téma zvolili. Tím je jeho nadčasovost, aktuálnost. A nejenom ta pracovně kariérní, ale i ta lidsky vztahová. Ucho jsem viděl hned po revoluci, když film vytáhli z trezoru, a mě fascinovalo – což je i případ Kočáru do Vídně – jak je možné, že se takhle neuvěřitelně dobré filmy v televizi téměř neobjevují. Filmy výtečné nejenom filmovým řemeslem, ale především svým obsahem.

Ucho nejen režírujete, ale také jste si v něm zahrál hlavní postavu – Ludvíka. Proč jste o tu roli tak stál?

Jednak Radek Brzobohatý je v Uchu naprosto geniální, myslím, že je to jedna z jeho nejlepších filmových rolí – koneckonců stejně jako Jiřiny Bohdalové, a navíc se tam objevuje moje životní téma. Abych byl upřímný, když se po sedmnácti letech v komunální politice podívám zpátky, kladu si otázku, kde bych asi tak byl v roce 1970? Jestli bych vstoupil do KSČ, přestože mám rodinnou historii takovou, jakou mám. Naštěstí už nezjistím, jaká by byla realita, ale mám za to, že vyústění by bylo takové, že buď bych byl kariérní bolševik, čehož se děsím, anebo bych byl permanentně v kriminále, což také není zrovna povzbudivé. Procházkův Ludvík zneklidňuje otázkou, kam až je člověk ochotný zajít, co všechno je ochoten obětovat a co všechno si dokáže v jisté chvíli odůvodnit. Myslím, že obětovat svoje blízké pro kariéru může úplně kdokoli, nejen politik – to jen na politiky je tak hezky vidět.
Takže moje motivace byla mnohovrstevnatá. Byla to herecká výzva, zásadní a osobní téma a hledání možností divadla. Já tu divadelní hru psal podle filmu, respektive podle knižní předlohy, a vůbec mi to nešlo. Scénář mi ležel na stole několik let, až jsem náhodou zjistil, že Lenka Procházková udělala tu práci za mě. Když jsem si přečetl její scénář, byl jsem překvapený, jak je to vlastně jednoduché. Ale něco jsem přece jen inscenoval po svém. Tam, kde autorka předepisuje, že se některé – pro mě zásadní scény – odehrávají mimo pohled diváků, ponechal jsem je na scéně, aby publikum vidělo všechno a mohlo si vytvořit vlastní názor.

Narodil jste se v roce 1980 – čím to, že si kladete tak znepokojivé otázky?

Když jsem učil na základní škole, uvědomil jsem si – ty děcka jsou v tom samozřejmě nevinně, tam jde o jejich rodiče, moje vrstevníky – jak rychle tahle společnost zapomíná. Jak 25 let po pádu komunismu v Československu je to téma téměř pro všechny mrtvé. Mě děsí neúcta k lidem, kteří v minulém režimu měli odvahu a mluvili i za nás, protože my ostatní jsme z různých důvodů radši byli potichu a nějak jsme to překousli. Cítím potřebu připomínat, jak obrovské štěstí máme, že žijeme v tom, v čem právě žijeme. Ale také upozorňuji, že riziko, že se do nějaké jiné totality můžeme šupem vrátit, je reálné.

Co podle vás kromě naší ztráty paměti destabilizuje demokracii v Čechách?

Mám pocit, že pomalu a jistě – pokud v ní už nežijeme, míříme k médiokracii, tedy ke společnosti, v níž názor, ale i výsledek voleb, když to trochu nadsadím, určují média a jejich styl. Způsob, jakým média vypráví svůj příběh politika nebo nějaké ideje… A zas – vždyť už jsme to prožili! Za války s Goebelsem jako prvním ministrem propagandy, a pak znovu za bolševika… Ale všechno jsme to, mám ten pocit, nebo alespoň většina společnosti, zapomněli.
Základním pilířem demokracie sice je člověk, který dokáže ctít názor většiny, ale problém je, že takový názor může vzniknout dosti nedemokratickým způsobem. No a pilířem demokracie je také to, že většina nesmí umlčet menšinu. Říct svůj názor není zločin. A pokud je navíc osamocený nebo v rozporu s většinovým názorem, je to mnohdy dokonce projev odvahy. Občanské odvahy. Žel platí také to, že člověk, který upozorní na věci, které nejsou v pořádku, musí často počítat také s tím, že bude kamenován, protože každá akce logicky vyvolá nějakou reakci.

Mohou takovému jednotlivci krýt záda občanské iniciativy?

Jednoznačně. Jednak my, kteří fungujeme v amatérském divadle, jsme téměř bezezbytku všichni zřízeni jako zapsaný spolek. A v tom navazuji na Lenku Lázňovskou (pozn.: redakce: In rozhovor Lenky Jaklové s Lenkou Lázňovskou, Na seznamu UNESCO dosud chybí amatérské divadlo. – Výzva pro Českou republiku, Místní kultura, 11. 2. 2015) a naprosto s ní souhlasím, že v minulosti komunisté spolkový život úplně zničili. Ale spolky se zaplaťpámbu obnovují a formují nové a je jedno, jestli jde o divadlo, sport anebo třeba obdiv ke kabelkám. Podstatné je, že vznikají nezávislé iniciativy, které mají společné téma a lidé jsou ochotni ho sdílet. V takovém prostředí se člověk cítí mnohem silnější, protože má za sebou spřízněnou skupinu a může mnohem snáz a odvážněji přinášet na veřejnost svoje názory a postoje.

V listopadovém úvodníku pro Amatérskou scénu jste uvedl, že dnešní amatérské divadlo je mnohem svobodnější než profesionální…

Ano, za tím si stojím. Vzpomeňme si, jak to bylo za minulého režimu. Strana profesionálním souborům vybírala repertoár, protože potřebovala působit na společnost – koneckonců existuje úžasná publikace Jazyk totality, která analyzuje, jakým způsobem přes divadlo, televizi a vůbec média KSČ ovlivňovala většinu veřejnosti v Československu. Profesionální divadlo bylo svázané a nesvobodné. Tím neříkám, že se přesto někdy nepodařilo dramaturgům či režisérům do uváděných her „propašovat“ kritiku, která dohledu unikla. Dařilo. A vnímaví diváci ji tam objevovali naprosto neomylně. Nicméně v obecné rovině platí, že profesionální divadlo za bolševika svobodné nebylo.
A v současnosti? Profesionální divadlo, které se živí z dotací nebo grantů zřizovatele, je opět závislé – tentokrát na divácích. Tím hlavním kritériem je tedy divák – respektive komerční úspěšnost – a v tom vidím riziko nesvobody, ve volbě titulů, které vycházejí vstříc divákovi. Pokud vím, že provozuji divadlo ve městě, kde naplní sál komedie, tak asi budu volit komedie a nebudu se pouštět na tenký led.
Ve srovnání s nimi jsou amatéři, myslím, mnohem svobodnější. Protože divadlo je neživí, dělají ho z vlastního zájmu, mohou si dovolit luxus jakéhokoli titulu. Netrápí je, že nebudou komerčně úspěšní, prostřednictvím divadla chtějí sdělovat to, co je zajímá, co považují za podstatné. A pak je tu druhá složka svobody, zatímco moji herci – tedy amatérští herci – si řeknou ano, v tomhle kuse chci hrát, anebo řeknou ne, pak profesionální herec takovou volbu obvykle nemá – buď chce výplatu a bude hrát i ve hře, která ho nebaví, a myslí si, že je to úplná volovina, anebo tam už nebude.

Nejmenovaný režisér profesionálního divadla si v obdivu nad svou prací pochválil, jak pěkně se mu pracuje, když má v divadle „takový materiál“. Hrozí i vám, že si někdy o svých hercích budete myslet, že je to jen materiál?

Ono je to velmi svůdné – a teď si vybavuji osobní zkušenost – jednou jsem ve studiu fotil krásnou ženu a přiznávám, že jsem sám sebe přistihl, že jsem k té ženě už nepřistupoval jako k ženě, ale spíš jako k loutce. Najednou jsem přestal vnímat, že je to živá bytost, a řešil jsem jenom obraz a úhel světla a jestli tam je anebo není kouř a jestli to funguje tak, jak jsem si v hlavě plánoval. Osobně mám velké štěstí, že se spoustu let pohybuju v divadlech, kde si mohu vybrat hru třeba jen pro tři herce a nemusím se řídit tím, kolik je tam předepsaných postav, resp. kolik herců ansámblu „si musí“ zahrát. A to je úžasná svoboda. Takže pak nemůžu sklouzávat k tomu, abych o nich uvažoval jako o nějaké materii, tedy věci, protože si vždy vybírám konkrétního člověka.

V loňském konkurzu na ředitele Klicperova divadla v Hradci Králové jste byl předním komunálním politikem označen za kandidáta příliš mladého a navíc jen s pedagogickým vzděláním, jinými slovy za outsidera. Proč se v krátké době opět hlásíte do téhož konkurzu, ačkoli jste jen o půl roku starší a vaše curriculum vitae se, pokud jde o pedagogické vzdělání, nezměnilo. Proč riskujete, že budete znovu odmítnut?

Mám rád, když se věci dotáhnou do konce. Když jsem se hlásil do tohoto konkurzu poprvé, udělal jsem to víceméně jen tak, na zkoušku. Ta práce mne velmi zajímá, nedělal jsem to z legrace, to rozhodně ne. Ale nedával jsem si žádné naděje, že bych uspěl. Říkal jsem si ale, proč bych to nezkusil?
Přípravě jsem se věnoval velmi poctivě, nastudoval jsem obrovské množství věcí. A už při tom studiu mě to chytlo. Navíc Klicperovo divadlo mám skutečně rád, jezdím tam už od mládí. A tehdy jsem si poprvé řekl, že bych vlastně vyhrát opravdu chtěl. Čekal jsem desítky přihlášených – a smiřoval se s tím, že má koncepce se třeba s myšlením výběrové komise zcela mine, že konkurence bude jistě velká, že vizí se sejde mnoho. O to větší překvapení bylo, že jsme se přihlásili pouze dva!
Zrušit výběrové řízení je právem toho, kdo ho vyhlásil. Nemám s tím problém. Ale zdůvodňovat to věkem nebo vzděláním, to mě skutečně popudilo. Mám za sebou práci v Radě města České Třebové, která rozpočtuje čtvrt miliardy, byl jsem ředitelem školy (a nebyl jsem odvolán, prostě jsem odešel dělat divadlo). Odvážně o sobě řeknu, že mám erudici místo ředitele Klicperáku vykonávat. Kdyby mé „vyloučení“, jak to onen politik do médií řekl (ačkoli vyloučen jsem nebyl ani já, ani můj protikandidát, prostě zrušili výběrové řízení), zdůvodnili tím, že se jim nelíbila má koncepce, neřekl bych ani slovo. Ale věk a vzdělání? V podmínkách o věku (z pochopitelných důvodů) nebylo ani slovo a vzdělání bylo požadováno magisterské, což splňuji i jako pedagog. Prostě mě to popudilo.
No a i proto se hlásím znovu. Navíc mi ten půlrok hodně rozvázal ruce. To, co se během něho odehrálo, bylo skutečně zarážející. A tak jsem na základě nových impulsů i přepsal svou koncepci. Nikoli ve východiscích či provozu, ale především v dramaturgii. Během toho půlroku se totiž ukázalo, že i tak zavedené divadlo, jakým Klicperovo bezpochyby je, nemůže fungovat bez osobností, bez vizí a bez fundamentu. Bez ředitele Zemana a po významné personální proměně se totiž citelně zakymácelo. No a tak ve své nové koncepci přicházím s novými řešeními. Pro někoho možná až revolučními. A chápu, že i kvůli nim mohu být odmítnut. Jen doufám, že kvůli nim – a ne opět z důvodů zcela lichých.

Také v této nové koncepci počítáte s účastí Ladislava Zemana v dramaturgickém týmu Klicperova divadla?

I v této koncepci počítám s tím, že pan ředitel Zeman by měl být členem dramaturgické rady festivalu Divadlo evropských regionů, který vybudoval a díky kterému se o Hradci mluvilo jako o českém Avignonu. Ano, bezpochyby. To, co se řediteli Zemanovi podařilo v Hradci, je totiž obdivuhodné. Transformace Divadla Vítězného února na Klicperovo divadlo, oceněné čtyřikrát titulem Divadlo roku, získání výjimečných osobností do pozice uměleckého šéfa, které divadlu vždy vtiskly čitelný rukopis, zrekonstruování a modernizace všech divadelních budov, vybudování dvou festivalů – to vše si zaslouží obdiv a úctu. Kdo jiný by v takové radě měl být, než právě Ladislav Zeman?

Jako komunální politik jste získal řadu zkušeností s občany–stěžovateli. Paradoxně jste se ocitl v obdobné roli, když jste v souvislosti se zrušeným konkurzem adresoval dopisy představitelům politického života města, kraje i dozorčí rady divadla. Až na výjimku jste se, pokud vím, nedočkal odpovědi, nebo jen nedostačující. Je běžné, aby politik ignoroval dotazy občanů?

Já se snažil odpovědět vždy všem. Pokud jsem odpověď znal. A pokud neznal, řekl jsem jim, že ji neznám, ale že se pokusím odpověď získat. To, že mně například pan hejtman neodpověděl vůbec, to mě zaskočilo, to přiznávám. Navíc nechápu, co je na dotazech, kdy byla dočasná ředitelka divadla do této funkce jmenována nebo kdo byl ve výběrové komisi, tajného…

Mimochodem – dodejme, že František Ulrich, legendární starosta Hradce Králové, byl jmenován do čela města ve svých 36 letech.

A hejtman Pardubického kraje nastoupil do funkce ve svých devět a dvaceti.

Vraťme se ještě k událostem loňského roku – v tomto případě ke střetu politiky a divadla v Ústí nad Labem. Hned od počátku jste jednoznačně podpořil své kolegy z Činoheráku Ústí – chápal jste to jako záležitost herecké loajality, nebo v širším kontextu i loajality občanské?

To, co se stalo v Ústí nad Labem, to je obrovský průšvih – a zas z mého pohledu téma v médiích nemělo patřičný prostor. Zvolení politici, kteří by se měli zodpovídat celé veřejnosti, svévolně rozhodli, že potopí celé divadlo jen proto, že cítili animozitu vůči dvěma jeho představitelům. Z malicherných osobních důvodů rozhodli o likvidaci divadla, které se budovalo desítky let, divadla s obrovským renomé, které odchovalo mnoho významných herců a režisérů, a které v minulém režimu projevilo odvahu, o níž jsme už mluvili. To už není jen úzce profesní záležitost, ale veřejné téma. Tomu jsem nemohl přihlížet a zaplaťpámbu jsem nebyl sám.
Poměry v Ústí se od té doby naštěstí změnily. Činoherák se vrací do svých prostor a celý ten nesmysl, který se rozjel, se stopnul. Ale chápu, že lidé jsou unaveni z boje i z potýkání s úřednickým šimlem během přestavby kina Hraničář. Zasloužili by si divadelní prázdniny, aby načerpali sílu, ale oni přesto jedou dál. Mají už za sebou premiéru Kafkova Zámku – a lepší titul si nemohli zvolit! To, co se odehrálo v Ústí, je jako vystřižené z Kafkova příběhu.

Stejně jako vaše generace permanentně žijete na sociální síti. Dokážete se vůbec někdy odpojit?

Dokážu, ve spánku. Já sice moc nespím, stačí mi v průměru 5 hodin denně, ale zato usínám během tří vteřin – a sny si naštěstí nepamatuji. Takže odpojit se umím, ale ne na dlouho. Mám strach, že bych pak byl odtržen a nevěděl, co se děje. Celý svůj život jsem strávil v bytě na malém městě; naše kuchyně měla okno přímo do náměstí, když přišli hosté a měli u nás nedej bože jíst u stolu, měli nepříjemný pocit, že jim lidé vidí až do krku. Já ne, já se vlastně bez toho těžko naobědvám. Možná právě proto, že jsem byl celé dospívání tak trochu jako voayer zvyklý sledovat lidi za oknem – kdo kam jde a jestli už se vrací z nákupu, svým způsobem stále žiju mezi lidmi a vlastně žiju veřejně.
Před třemi lety jsem si dovolil luxus a poprvé odjel relaxovat do zahraničí. Už třetí den jsem se ale chtěl vrátit, protože bez možnosti připojení na internet a telefon jsem se strašně nudil. To už asi příštích 15 let pokoušet nebudu. Nejvíc si užívám dovolenou na divadelním nebo hudebním festivalu. Stačí mi, když pár dní nepracuji, a je mi příjemně. Takže odpojit se, myslím, umím, ale odtrhnout se nechci.

Co znamená název amatérského souboru TRIARIUS, který jste před lety založil a dodnes vedete?

Jako patriot a navíc vystudovaný učitel dějepisu jsem se vždycky zajímal o historii svého rodného města České Třebové. A fakt je, že v České Třebové má amatérské divadlo dlouhou tradici. Divadelní soubor Hýbl vznikl už v roce 1880 a od té doby stále funguje. V sedmdesátých letech došlo ke generační neshodě mezi jednotlivými členy, a tak Českotřebovák Saša Gregar založil nový soubor, který pojmenoval Studio 02. My jsme přišli s divadelním souborem v roce 2000 a chápeme ho jako třetí v řadě tamních amatérských souborů.
Pro mne je divadlo svým způsobem bojiště, kde se my herci snažíme bojovat sami se sebou, abychom na jevišti udělali to, co nám třeba není úplně vlastní, ale co vyžaduje role nebo pan režisér. Bojiště, kde prezentujeme své názory a občas se střetáváme nejen s kladnými, ale i se zápornými ohlasy. A pojmenování TRIARIUS je označení pro bojovníka 3. římské legie. Tak se nám to hezky spojilo dohromady.

Co říkáte tomu, že tvůrčí lidé, kteří pracují s emocemi – tedy i herci, jsou na tom lépe než zbytek populace, že je mezi nimi mnohem méně „bláznů“ než v jiných profesích?

To mě nepřekvapuje. Dokonce si myslím, že být kreativní – a je jedno, zda jde o divadlo, výtvarné umění nebo hudbu, je ideální obranný prostředek proti stresu a negativismu. Tím, že rozvíjíme svůj talent, můžeme předcházet syndromu vyhoření. Řekněme si, že každý člověk je v něčem talentovaný – někdo na sport, někdo na umění, jiný na matematiku. A pokud sport nebo umění jen pasivně nekonzumujeme, pak je to úžasná sebehygiena. Myslím, že je možné rozpoznat, jak který malíř pastózně nanáší barvy na plátno, nebo jak boxer uhodí do boxovacího pytle; jestli je momentálně víc v pohodě, nebo jestli si vybíjí nějakou negativní energii. Já jsem si nedávno zamiloval střelbu do terče, a to i přesto, že jsem pacifista. A musím říct, že mě to neuvěřitelně uvolní – všechny ty negativní věci se tam prostě vystřílí a odcházím ze střelnice v pohodě a čistý.

Vizitka

Josef Jan Kopecký
Narodil se 10. 1. 1980 v Ústí nad Orlicí, žije v České Třebové.
Herec a režisér; pedagog.
Divadlu se věnuje od roku 1995 a za tu dobu účinkoval v desítkách her. Je držitelem několika cen za herecké výkony i za režii z nejrůznějších divadelních festivalů.
Se svými soubory pravidelně vystupuje nejenom v Česku, ale rovněž v Itálii, na Slovensku, v Polsku a jinde.
Vede českotřebovský soubor TRIARIUS, vystupuje s královéhradeckým Divadlem Jesličky Josefa Tejkla a s pardubickým Divadlem Exil, úzce spolupracuje ale například také se souborem SNOOP z Opatovic nad Labem. Vedle toho se věnuje také ochotnickým souborům.
Jako učitel působil v dramatickém oboru ZUŠ Česká Třebová a v DDM v Ústí nad Orlicí. V současnosti je učitelem literárně–dramatických oborů ZUŠ Střezina Hradec Králové.
Dvakrát dostal filmovou nabídku: Obchodníci (2013, režie Petr Šícha) a Takže se stalo, že… (2014, režie Oliver Malina Morgenstern).
Je místopředsedou Volného sdružení východočeských divadelníků.
Kultuře se věnuje i jako ředitel Kulturního centra v České Třebové, kde také provozuje klub alternativní kultury Modrý trpaslík.