Texty: Olomouc, LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 139-141.

RADIONKAbaret — RADIONKA
(Olomouc)
V inspirativním kontextu první poloviny šedesátých let vzniká při olomouckém Divadle Oldřicha Stibora kabaretní skupina, která se svým prvním uvedeným titulem – moralitou Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého Faust, Markéta, služka a já (1963) přihlásila k linii nastoupené pražským Divadlem Na zábradlí. Důležitým impulzem pro založení souboru, tvořeného profesionálními herci (Milada Procházková, Miluše Hradská, Rudolf Máhrla, Václav Brtna, Milan Riehs) a aktivními amatéry (Václav Čapek a muzikant Vladimír Ditrich), bylo olomoucké angažmá režiséra Karla Pokorného, který svůj zájem o kabaret a amatérské divadlo spojil s iniciativou olomouckých herců. Skupina působila provozně mimo zázemí profesionální scény, jako „malé divadlo při kulturním a společenském středisku města Olomouce“ (pozdější Park kultury a oddechu – PKO). Tomu odpovídaly i amatérské podmínky tvorby – scéna, rekvizity, kostýmy, to vše bylo dílem samotných herců, zkoušeli a hráli nejprve v sále Domu pionýrů a mládeže (DPM), později v sále Okresního domu osvěty na Kollárově náměstí a ve Slovanském domě. Za dobu jeho existence prošli souborem kromě již jmenovaných také Libuše Štědrá, Bohumír Řehulka, Dana Richterová, Eva Lecchiová, Zdeněk Vrablík.
Nezapomenutelný úspěch přinesl RADIONKAbaretu titul Trosečníci na Cidlině, na němž se autorsky podíleli Karel Pokorný a Milan Riehs. Soubor se zapsal do povědomí diváků i odborné veřejnosti jako autorský kabaret profesionální úrovně. Působivost inscenace vycházela z vtipné a jednoduché zápletky, která dovolovala rozehrát útočnou satiru na téma příživnictví, kariérismu a lidské hlouposti. Jevištní podoba směřovala k ucelenému divadelnímu tvaru a nesla všechny rysy autorského divadla – improvizační lehkost a hereckou nápaditost, bezprostřední výrazový projev, písničky „semaforského“ typy a muzikálnost všech členů, vrcholící v dokonalém parafrázování hudebních stylů, při němž se prosadilo umění klavíristy a kabaretiéra Vladimíra Ditricha. Po úspěchu na kabaretním festivalu v Karviné (1963) soubor hostoval v Praze, Brně, Bratislavě, ostravské představení vysílal v přímém přenosu rozhlas a v roce 1964 byla vysílána i televizní verze. Dalším autorským titulem (vedle Karla Pokorného a Milana Riehse se na něm autorsky podepsal i Rudolf Máhrla) Případ Babinský (1964) potvrdil soubor svou orientaci na společenskou satiru. Hra představovala přechod od volné kabaretní formy k sevřenému činohernímu tvaru. Parodicky nadsazená revize případu legendárního zločince byla východiskem pro odvážně aktuální analogie s procesy padesátých let, odkrývala tabuizované téma korupce justice a amorálnosti mocenských mechanismů. Není divu, že již při schvalování textu se soubor setkal s problémy ze strany cenzury, postupně došlo k zákazu repríz. Po Riehsově odchodu (do Krejčova Divadla za branou) a odchodu Karla Pokorného (do gottwaldovského divadla) činnost RADIONKAbaretu v polovině roku 1965 končí.
O obnovení pod názvem Radionka – „experimentální studio pokleslých žánrů“ – se pokusila skupina olomouckých herců v roce 1967. V ovzduší politického uvolnění uvedla crazy komedii Pavla Dostála (v té době již zkušeného muzikálového autora, režiséra a herce několika olomouckých amatérských divadel) a Vladimíra Ditricha Župan č. 42 aneb zůstane to v rodině (v režii Františka Řeháka). Autoři sice proklamovali orientaci na pouhou zábavu, minulost satirického divadla však inscenace nezapřela a reagovala v humorné nadsázce jak na obecně lidské nešvary, tak na politické jevy. Poslední titul se stal příčinou politické perzekuce divadla – po srpnové invazi byla Radionka, jako ideologicky nežádoucí soubor, nucena svou činnost ukončit. Snaha herců „kamenné scény“ zachovat alternativní formu divadla vedla k pravidelnému uvádění komorních her v malém sále Divadla hudby, na něž navazuje v polovině sedmdesátých let vznik Studia Forum.

Bibliografie:
Blahynka, Milan: Zdrženlivé mlčení. Červený květ, 1963, č. 11, s. 349.
Jedlička, Jaromír: Olomoucké kabarety. Červený květ, 1963, č. 12, s. 368.
Lazorčáková, Tatjana: Čas malých divadel. Vydavatelství Univerzity
Palackého, Olomouc 1986.
Martinec, Jan: Trosečníci na Cidlině. Rudé právo, 11. 12. 1963, s. 4.
Solecký, Vladimír: Umíme dělat legraci? Červený květ, 1963, č. 1, s. 25.
Štěrbová, Alena: Radionka v nové podobě. Stráž lidu, 15. 12. 1967, s. 3.