Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Otevřeno 2014 – nové naděje. AS 1.6.2014

Otevřeno 2014 – nové naděje

Celostátní festival pantomimy, pohybového a tanečního divadla zažil letos svůj předjubilejní ročník. Příští oslaví totiž kulatou dvacítku. A tak bude čas pomalu bilancovat, co českému divadlu festival přinesl.

Pohybové
Činoherní
Experimentální

AS 03/2014

V této souvislosti patrně nebude náhoda, že se právě letos objevily mladé talenty, a to v obou hlavních disciplínách. Přehlídce (Městské divadlo Kolín, 25.–27. dubna 2014) předcházela postupová kola v Plzni, Hradci Králové, Ostravě a Jablonci nad Nisou. Do hlavního programu se dostalo 24 choreografií a čísel.

Inspirace hosty
Přehlídku tentokrát obohatili čtyři hosté a je třeba říci, že to bylo velmi zajímavé. V pátek večer jsme zhlédli skupinu studentů HAMU, kteří si založili soubor MIME PRAGUE, a jejich inscenaci Piráti aneb tajemství mořské truhly v režii Radima Vizváryho. Vřele ji mohu doporučit. Zábavný příběh hraný s velkou nadsázkou je plný morbidního humoru a akčních čísel, gagů a ukázal výbornou pantomimickou techniku a oslnil energií. V tom představoval skutečnou inspiraci pro každého. V sobotu večer jako hlavní host gala se představil Vojta Švejda se scénickým komiksem nazvaným Bliss. One man show o osudech básníka Blisse se pohybuje na rozhraní snu a směšné reality a spojuje postupy pantomimy, klauniády udělané jako střihový komiks. Celkom malé divadlo – Kusy cukru z Kremnice a jejich O skutkoch a jestvovaniach na motivy povídky G. G.Márqueze Velmi starý pán s obrovskými křídly zaujalo především scénografií a syrovým, velmi expresívním herectvím. Nonverbální divadlo pracovalo s gesty, mimikou, pohybem. Osobně mně však scházelo téma, jakoby to celé bylo jen na povrchu. Inspirativní představení doplnil soubor Light Praha a jejich Tátové a mámy musí tu být s námi. Loňská velmi úspěšná inscenace už trochu vyvanula, pořád zajímavé jsou však kolektivní scény, schopnost vytvářet divadelní znaky. Přehlídka nabídla dvě dílny. Juraj Benčík nazval svou dílnu Pantomima a klauniáda. Byla velmi úspěšná, a pokud nebude zvolen europoslancem, pořadatelé počítají s jejím opakováním. Podobně lze hovořit o dílně Jevištního světelného designu Vladimíra Buriana. Účastníků nejen těchto dílen, ale i přehlídky jako takové by mohlo být mnohem víc, pokud se v Kolíně seženou další ubytovací kapacity.

Hlavní program přehlídky
Vraťme se k hlavnímu programu přehlídky. Pořád platí, že nejslabším článkem je pantomima, byť se objevují nové vlaštovky. Proto dostala možnost předvést se i dvě trochu slabší pantomimická čísla souboru neslyšících z Českých Budějovic, kdy jim porota krajské přehlídky poradila, co změnit a doufala, že to opravdu udělají. Tady to vyšlo tak napůl. Je ale pravda (krajské přehlídky objeli Zoja Mikotová, Antonín Klepáč, Josef Tichý a Karel Tomas), že si většina souborů praktická doporučení vzala k srdci a vesměs jim to prospělo. To svědčí o smysluplnosti rozhodnutí pořadatelů dělat výběrová předkola. O to měla lehčí situaci celá letošní porota v Kolíně, do níž přibyli Ladislava Petišková, Jiří Lössl a Lenka Lázňovská.

Přehlídka ukázala dokonce deset pantomimických čísel. Z ostatních 14 tanečních a pohybových letos převažovaly choreografie blížící se tanečnímu divadlu, to znamená tanečně divadelnímu oboru. Tento směr je možné jednoznačně považovat za správný, neboť tak se kolínské Otevřeno jednoznačněji odliší od festivalů scénického tance v Kutné Hoře (děti) a Jablonci nad Nisou (mládež a dospělí). Pořadatelům (Evropské centrum pantomimy neslyšících v Brno, NIPOS ARTAMA Praha a Městské divadlo v Kolíně) pěkně vyšla skladba programu, v němž se sólová čísla střídala se skupinovými, pantomima s tanečním a pohybovým divadlem. Víc zajímavých věcí bylo tentokrát nikoli v sobotu, ale v pátek.

Pantomima na začátek
Věnujme se jednotlivým druhům nonverbálního divadla. Začnu s pantomimou. Stále převažují neslyšící mimové, ale objevují se i další soubory. Letos profesorka Ostravské konzervatoře Eva Polzerová opět přivezla svůj třetí ročník (mají pantomimu dvě hodiny týdně). Jejich triáda nazvaná Hry vinné i nevinné (hra s květinou, ptákem v kleci a o dívku) ukázala dobré pohybové předpoklady pro pantomimu, byť ji považují za doplňkový předmět rozšiřující rejstřík dovedností pro činoherní divadlo. Třetí část byla z hlediska struktury, postav a situací nejčistší. Z odpoledne na večer (pro tzv. kolínský výběr zajímavých věcí z přehlídky) ji ještě dotáhli, Trochu také zmizelo přehrávání a přemíra energie, což skeči opět prospělo. Ukázalo se, že onu energii odkoukali od pátečních doplňkových Pirátů, kteří jí opravdu hýřili. Ostravští patřili k tomu nejlepšímu, co se na přehlídce objevilo. Zajímavým pokusem byl Stínový vojáček skupiny Pavla Skály z Mostu. Byl inspirovaný pohádkou H. Ch. Andresena a kombinoval stínové divadlo s pohybovým a mimickým divadlem, kdy základní příběh nezdařené lásky figurky tanečnice a cínového vojáčka byl v obou částech inscenace. Technicky je to složité a docela těžké – např. plynulé přecházení ze stínohry do pohybu živých lidí a naopak. Pavel Skála si to ještě zproblematizoval použitím plošných loutek obou hlavních postav ve stínohře. Úplným omylem bylo použití hudebních motivů z amerických slaďáků, které celou věc trochu degradovalo. Skeč The fool on the hill souboru Cukr ZUŠ Rakovník vznikl jako inspirace na text a hudbu písně skupiny Beatles Blázen na kopci. Rakovničtí jsou známí svým zaujetím pro nový cirkus a tady si vyzkoušeli práci s maskou. Blázni na kopci, kterými jsou žonglující klaunové, se pokoušejí těm pod kopcem sundat masku a tím je vytrhnout zevšednosti, ve které mechanicky vykonávají různé činnosti. Ambiciózní příběh by potřeboval v řadě ohledů dotáhnout, počínaje maskami, s nimiž nelze hrát z profilu, protože na to není určena, a konče tvarováním a zpřesněním příběhu. Pak by se asi neozvala poznámka, že „osvobození“ lidé vlastně nahradili jednu mechanickou činnost jinou, totiž žonglováním. Po dvou pantomimách přivezli integrované skupiny z Hradce Králové a z Českých Budějovic. Víc zaujala jen groteska z HK Kino, kterou jim pomohl dotvořit Jindřich Zemánek. Čtyři čísla ukázal soubor Pantomimy S. I. z Brna. Sólovou pantomimu Hasič si samostatně připravil devítiletý Dalibor Ťulák z Tábora. Jednoznačný talent. Snad jen kdyby upravil úvod a závěr (stačí naskočit do imaginárního auta a vyskočit z něj). Je dobře, že mu Jindřich Zemánek a profesionální mim Josef Tichý, který se souborem pracuje, dali prostor a učinili ho odpovědným sama za sebe. Jistě v tomto věku je problémem fixace a je otázkou, jak s Daliborem zamává puberta. Jedno z překvapení přehlídky. Ostatní tři čísla byly kolektivní grotesky. Nejlepší z nich tvůrci nazvali Kupé. Půdorys je dán železničním vagonem, každá z postav má své téma a svůj dramatický prostor, aby se nakonec ukázalo, že komplikovaný děj je pouhým bojem o místo ve vagonu. Hudba dává číslu dynamiku a vytváří atmosféru. Každá minisituace má svou pointu. Groteska spolu s ostravskými Hrami vinnými i nevinnými bude součástí kolekce pro JH. Další dvě grotesky Blíže ke světlu a Porucha jsou rovněž vtipy, avšak tvůrci to poněkud překombinovali. Pohřební Blíž ke světlu o asistované sebevraždě kombinuje groteskní nadsázku (např. vtipná svítící kosa smrti) s banální komunální satirou (se vším i se smrtí se dát kupčit) a je nerozhodnutá v tématu jednotlivých situací, žánru a prostředcích. Porucha o setkání malířky a řemeslníka, které končí revolučním sousoším ve stylu ruských revolucionářů, trpí příliš realistickou výpravou, jež neumožňuje pracovat s fantazií a přesně zasadit jednotlivé gagy.

Pohybové divadlo
Pokud jde o pohybové divadlo, zhlédli jsme tři choreografie, z toho dvě připravené patnáctiletými dětmi. Skeč Můj miláček si připravil jako ročníkovou práci Jakub Müller ze souboru Magdalena z Rychnova u Jablonce. Vtipná parodie, kdy se chlapec nemůže rozloučit s radiomagnetofonem a nosí jej do kontejneru (mimochodem ještě na krajské přehlídce používal koš a na radu poroty to změnil na opravdový kontejner). Přístroj se mu odměňuje tím, že neustále vyluzuje nějaké melodie, což je záminkou právě pro parodie kankánu, klasického Labutího jezera a Vídeňského valčíku. Tato čísla byla výborná a navíc je musel opakovat, neboť zvukař přehlídky zkolaboval a číslo ukončil před pointou. Tady se naplno ukázala Jakubova tvořivost a schopnost improvizace. Má rovněž nadání pro předvádění se. Bylo by to skvělé, kdyby tam nebyla přilepená další část. V kontejneru se najde revolver a Jakub hraje detektivku. To ale už zdaleka není tak dobré, navíc obě části by musely být režijně propojeny, což se nestalo. Druhý talent navštěvuje ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou a jmenuje se Lucie Šafránková. Svou choreografii nazvala Můj milý deníčku. Studie dospívající dívky a jejího světa, která končí otevřením deníčku, do nějž zaznamená všechno, co prožila. Je to zajímavé, plné vášnivých emocí. Snad té vášně je příliš i patetických gest rovněž. Lucie říkala, že se teď tak cítí. Jako další se představil známý soubor z Brna Cyranovy boty. Inscenaci Už letím připravil integrovaný soubor v rámci celoročního projektu Vidím Tě tančit s mottem A. de S. Exupéryho „Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde“. Touha létat, touha po svobodě, překonat vlastní strach a přízemní myšlenky je vyjádřena čistě, i když příliš lyricky. Diskusi vzbudil rovněž závěr, kdy dívka na invalidním vozíku rozpřáhne paže jako symbol toho, že i ona vzlétá a je vyzdvižena z vozíku, na němž vlaje bílý svatební závoj. Obraz sám osobě je natolik silný, že je otázkou, zda potřebujeme upozornit, že to sama nezvládne. Mimořádně zajímavý byl živý hudební doprovod s použitím africké harfy (kory), na niž se občas i bubnovalo.

Taneční divadlo
V oboru tanečního divadla se letos objevilo dokonce několik tanečně pohybových záležitostí, které směřovaly k divadlu. Určitě nejzajímavější byly obě choreografie tanečního soubor Puls Střediska volného času Opava. Choreografky, matka Jana a dcera Eva, Vondálovy v obou choreografiích Novinová a Bariéry v nás využívají tance k vyjádření nosné myšlenky (v Bariérách dokonce etického poselství) či minipříběhu. Hudba a pohyb spolu dobře komunikují, rekvizity využívají jako scénických prostředků a obě choreografie jsou plné fantazie, individuálního i skupinového tancování v jednotlivých dramatických situacích. Obě uvidí letošní Jiráskův Hronov. Podobnou cestou už léta kráčí Magdalena z Rychnova u Jablonce. Jejich Každé přání čeká na se pokouší o divadlo, které mluví a tančí a sděluje myšlenky z veršů, z nichž část vznikla přímo v souboru. Devíti až dvanáctileté děti už mají slušnou pohybovou výbavu a potřebují nabrat další dovednosti, zejména pak zlepšit jevištní řeč. Příjemným doplněním přehlídky byly dvě choreografie vzniklé v dětských souborech scénického tance už v loňském roce (byly doporučeny z CP přehlídky v Kutné Hoře). Chlapecká skupina Flash ZŠ Na Ostrově využívá zkušeností z práce s chlapci Blanky Rejholdové z Červeného Kostelce. Choreografie Kompas není holčičím tancováním v chlapeckém převleku, nýbrž skutečnou chlapeckou taneční hrou. Co se nám to polámalo (ZUŠ Ústí nad Orlicí) bylo dramaturgicky jasné, velmi kultivované např. v práci s prostorem a mimikou, dotažené v minipříbězích. Vzhledem k tomu, že děvčata jsou o rok starší, mělo to zřetelnou nadsázku, do níž dozrály. Zdá se, že jak trochu vyrostly z kostýmů, vrostly víc do příběhu. Pro zpravodajskou přesnost je třeba ještě doplnit choreografie Manipulace a Setkání, obě ZUŠ Náchod, a také Od-bavtese souboru Parau- Parau z Jablonce nad Nisou. Na posledně jmenovaný soubor jsem se těšila, neboť jejich pohybové vyprávění o letišti viděla už minulý rok v Jablonci nad Nisou, kde mě zaujalo. Tady se úplně nevyvedlo, ztratila se atmosféra nervózního letiště a vzniklo něco jako taneční revue, pohybující se od čísla k číslu.

Letošní ročník přehlídky je možné označit za jeden z nejpovedenějších v posledních několika letech. Většina věcí byla dobrých až výborných, zaujala tvořivá fantazie tvůrců a tři talenty, o nichž píšu, jsou příslibem do budoucna. Snad je Otevřeno opravdu na dobré cestě.

Lenka Lázňovská
ředitelka NIPOS