Texty: Praha, DS Kairos II, Dan Drápal: Hotel mezi dvěma světy. Přítomnost 2014 - http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/747-hotel-mezi-dvema-svety

Hotel mezi dvěma světy
Dan Drápal Kultura
Divadelní soubor Kairos II., vedený Vladimírem Váchou, uvedl dne 29. září premiéru divadelní hry francouzského dramatika a spisovatele Erica-Emmanuele Schmitta Hotel mezi dvěma světy (v originále Hôtel des deux mondes). Nejsem znalec díla tohoto autora, nicméně po shlédnutí této jeho hry se určitě půjdu podívat na nějakou další, pokud ji bude nějaký pražský divadelní soubor uvádět.

Drama je nenáročné na výpravu i na počet postav. Týká se života a smrti – a otázky, co s námi bude po smrti. Už proto je zajímavé. Při sledování hry jsem si uvědomil, že tuto otázku řeší všechny kultury a všechny generace – včetně té naší, byť se často zdá, že myšlenku na smrt zaháníme za hranice svého vědomí. Hra ovšem vzbuzuje více otázek nežli odpovědí.

Hotel mezi dvěma světy je místo, kde spolu lidé mohou při plném vědomí konverzovat, zatímco jejich tělo leží někde „dole“ v kómatu nebo na operačním sále. V hotelu zůstávají tak dlouho, dokud není rozhodnuto, zda zemřou nebo zda se proberou k dalšímu životu. Když přicházejí do „hotelu“, netuší, kde se to ocitli, ale brzy se to dozvědí. To ale neznamená, že by se dověděli i to, co je čeká po „skutečné“ smrti, nebo naopak po návratu do života. Během pobytu v „hotelu“ se o ně stará „doktor S.“, který je vlastně žena (přiznám se, že jsem nepochopil, proč to tedy není „doktorka S.“). Zatímco lidem v onom mezistavu mezi životem a smrtí se „doktor S.“ zdá být velmi důležitý, on sám zdůrazňuje, že toho vlastně ví velmi málo. Tak především zcela zřejmé, zda ví, „co je tam nahoře“: „To nepatří do mé kompetence. Znám jen svou funkci. Přijímat vás. Postarat se o vás při čekání. A pak vás doprovodit k výtahu. Mohu vám jen říci, že kdo jede nahoru, už se dolů nevrátí.“ Když se hlavní postava, Julien, zeptá: „Tak Vy nevíte, co je smrt?“, odpoví: „Víte, co by bylo nejhorší? Kdyby se na tuhle otázku našla odpověď.“

Vše se tedy točí kolem života a smrti, ale vlastně se nedovídáme, jak to je. To ale vůbec není nedostatek tohoto dramatu. Tato divadelní hra má přesto – či právě proto – určitou moc: Nutí nás uvažovat, jak své životy prožíváme, oč v nich jde, jaké vztahy máme ke svým nejbližším, sami k sobě, k tomu, co děláme…

Autorovi se dostalo od rodičů řízné ateistické výchovy a on sám se po dlouhou dobu považoval nikoli za ateistu, ale za agnostika. Kdo se pohybuje mezi dnešními křesťany, ví, že ateistická výchova je někdy dobrým předpokladem pro budoucí konverzi. Lidé, kterým bylo dáno jít touto cestou, mají svou víru zpravidla mnohem lépe promyšlenou než ti, kteří se vezli na vlně pouhé tradice. Autor je svým způsobem geniální: Odolal pokušení nabízet laciné odpovědi, napsal hru, která není ani mravokárná, ani didaktická, a navíc je ještě k tomu vtipná. A přitom nás přivádí k těm nejhlubším otázkám…

Divadelní soubor, který hru hraje, je amatérský. Toto slovo ovšem nemyslím ani trochu v pejorativním významu. Soubor něco úžasného hraje, ale přitom „si na nic nehraje“. Škoda, že nemá stálou scénu a že budete-li chtít hru shlédnout, budete nejprve asi muset hledat, kde se vlastně bude příště hrát. Jsem si však jist, že pokud hru shlédnete, nebudete litovat. Není ani morbidní, ani absurdní, ani cynická, ani tragická. A už to je v dnešní době co říci.