Texty: KOVAŘÍKOVÁ, Marcela a PELÁN, Jiří: Krajská přehlídka dětských recitátorů Uherské Hradiště 10. 4. 2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 30 - 31, 7.6.2013.

Krajsk á přehlídk a dětsk ých recitátorů
Uherské Hradiště 10. dubna 2013

1. a 3. kategorie
Je potěšující, že se i letos sjelo do Uherského Hradiště na Krajskou přehlídku docela hodně mladých recitátorů. Také úroveň jednotlivých vystoupení nenesla známky dříve tak zaběhnutých nešvarů. Neobjevil se zde ani nevhodný výběr textů, „kolovrátkový“ způsob interpretace, ani zřejmá nedokonalost mluveného projevu. Všichni přítomní měli pozitivní přístup k sólovému přednesu jako takovému a dokonce se téměř všichni domáhali rady, jak ještě něco na svém projevu vylepšit.
Lektorský sbor ve složení Irena Vacková, Marta Reissmerová a Marcela Kovaříková ocenil v 1. kategorii Šimona Ludvíčka za výrazný přednes (A. Lobel: Seznam), Jakuba Kuželu za porozumění textu (M. Kavková: Sníh a sněženka), Annu Mráčkovou za zajímavý text (A. Mráčková: Dvě mláďata) a Kateřinu Kovářovou za osobitý přednes (J. Skácel: Uspávanka s hloupými kocoury a paní myší).
Ze 3. kategorie postoupili na Národní přehlídku Štěpán Válek (J. Skácel: Uspávanka s Hokusajem) a Adéla Zmrzlíková (S. Leacock: Kouzelníkova pomsta). Štěpán Válek má ještě ve svém projevu mnohé nedokonalosti (frázování, slyšitelnost na hranici), ale má citlivou duši,
osobitý přístup k poezii a nespoutané nadšení sdělovat krásné myšlenky posluchači. Takto jsem ho poznala při závěrečné rozpravě. Adéla Zmrzlíková se naopak představila jako zkušená recitátorka s kvalitní technikou řeči a smyslem pro humor. Pokud se pokusí zlepšit pár nedokonalostí, může její vystoupení být hodno Národní přehlídky. Ocenění za zvládnutí náročného textu získal Vilém Mucha (J.Werich : Chlap, děd, vnuk, pes a hrob), ocenění za osobitý přednes dostala Michaela Kristková (A.Berková : Nazdar, Ančo)
Krajská přehlídka v Uherském Hradišti bývá organizátorem (DDM Šikula) každoročně velmi dobře připravena. Vedoucí estetického oddělení paní Martina Dörrová je „sluncem“ celé přehlídky a je dokladem toho, že kvalita takovýchto setkání nemusí být vždy závislá jen na financích.
Marcela Kovaříková
2. a 4. kategorie
Básničko, neopouštěj mne, prosím…
Přečetl jsem si nedávno vyznání z Deníku italského básníka (Cesare Pavese: Řemeslo života) o poezii: „Poezie začíná, když človíček prohlásí o moři, že je jako olej. Nejde mu vůbec o nějaký přesnější popis bezvětří, ale o potěšení z toho, že objevil podobnost o vzrušení z tajemného vztahu, o potřebu vykřičet do všech čtyř světových stran, že si toho všiml. Samozřejmě, u toho nelze zůstat. Je třeba ji dokončit a vytvořit bohaté vyprávění o vztazích, které se dovedně vyrovná hodnotícímu soudu.“ A na jiném místě autor dodává: „Postava v básni je někdo, kdo utekl z domova, prožil možné a nemožné, načež se vrací domů, užívá si nejprostších věcí, je neustále velkorysý a dobromyslný a jednomyslný ve svých soudech; má rád samotu a čistý stůl a je připraven ráno začít znovu.“ Rozumím tomu tak, že poezie je nejvíce osobní záležitostí, že nemusí dodržovat nic, že básník může vidět svět barevně (doslova i obrazně), ale může i chybovat, má právo vidět neviditelné a neužitečné. Do toho vstupuje náš človíček s pokusem porozumět slovu, sloužit autorovi, být nespokojen s jeho tvrzeními, vstoupit do výpovědi bez ohledu na své životní zkušenosti (nebo naopak se svými životními zkušenostmi a se svým technickým vybavením).
Dívenka ve 2. kategorii dokončila své vystoupení, běží ke svému doprovodu a zdáli volá: „Jak jsem to říkala?“ A v následném rozhovoru se ptá doprovod: „ Neměla špatné sykavky? Nešumlovala?“ Chci poukázat na to, jak důležitá je práce s textem (např. v literární výchově na ZŠ), a to jak v dramaturgii, tak i v technice přednesu. V naší přehlídce se dramaturgie této kategorie držela osvědčených titulů z pera prozaiků (Daisy Mrázkové, Olgy Hejné, Aloise Mikulky, Miloše Macourka a Květy Legátové) i básníků (I. A. Krylova, F. L. Čelakovského, Jiřího Žáčka, Michala Černíka). Většinou to jsou prověřené texty „klasiků“. Nabízí se otázka, zda by nám nesvědčilo volit i knihy současných autorů (např. Petr Nikl nabízí novou cestu nonsensu, jeho hra se vším- s písmeny, se slovy, s verši, s lámanými rýmy, linkami, barvami, vůněmi- je principem hry jako pohledu na život… v tomto ovzduší se líhnou situace, vyprávění, příběhy; nebo třeba nechť si děti pročtou Lichožrouty Pavla Šruta). Vyhovět touze dětí samostatně hledat text pro sebe a pro svůj postoj ke světu je přínosem nedocenitelným. Prosazují se témata hluboce osobní (kamarádství, láska, zklamání, bolest) a vedle nich mimořádně angažovaná (za ochranu přírody a proti jakémukoli zlu v tomto světě). V jejich postoji je příznačná touha po humorném vyznění příběhu. Humor působí v ústech dětí osvěživě a ve spojení s krásou básnického slova (bez vulgárností, slovo „suchoprd“ v pohádce o drakovi nám vůbec nevadí) je pro naši práci zavazující.
Ve druhé kategorii jsme ocenili čtyři děti a dvě z nich jsme doporučili k postupu na celostátní přehlídku. Postupující si zaslouží jmenovat. Jsou to Alexandr Veselý s textem Modrý koníček autorky Olgy Hejné a Linda Lattová s textem Auto z pralesa od Daisy Mrázkové.
Ve čtvrté kategorii jsme se setkali s problémem přednesu v jiné podobě. Je to oblast hodnot. Vlastně je to oblast, která je diskrétní, skrytá v bílých řádcích. Vkladatelem hodnot je v zásadě (tedy ne absolutně) autor. To víme. Ale při přednesu v této kategorii se otevírá citlivá komunikace mezi autorem, recitátorem a publikem (Zámečníková, 2009). V práci respektujeme fáze jako výběr textu – rozbor textu (četba, dojmy, představy, spoluprožití, fantazie a konečně analýza textu směrovaná k porozumění a vlastnímu přednesu) – a vlastní sdělování. Chci zde připomenout nabídnutý a uveřejněný způsob práce s talenty, a to je filosofování s dětmi (Jiří Pelán: Filosofie pro děti – filosofování s dětmi, PdF MU, Bratislava, Ostrava, 2008). Toto filosofování chápu jako rovnici „výchova je, když jde o hodnoty“. Samozřejmě, je pro nás důležité vědět, kde jsou ty které hodnoty k nalezení, kdo určuje tyto hodnoty, pro koho jsou tyto hodnoty, co stojí za nimi. Na této malé ploše bychom mohli říci, že hledané hodnoty jsou u každého skryté v jeho srdci.
Hovoříme-li o čtvrté kategorii, pak přednes dospívajících spojuje úctu k autorovi a jeho textu s osobním vkladem recitátora. Osobní vklad znamená, že chlapec nebo dívka prozrazují veřejně, co pro ně znamená báseň a co chtějí sdělit těm, kdo naslouchají (starají se tedy o obé). Prozrazují, jak pochopili ironii, humor básně, jak je závažné poselství, kterého se ujali. Pak nebo zároveň si recitátor (platí pro báseň i prózu) uvědomuje kompozici a představuje si text v různých rovinách, jako je rovina slovního a větného přízvuku, rovina metra, rovina melodická. Ocenění čtyř recitátorů – Madlen Hermanové, Ondřeje Hradila (oba s postupem do celostátního kola) a Markéty Ovečkové a Natálie Vrtělkové, nám dala podnět k úvahám, které jsme nahoře nadhodili. Oba postupující volili jeden text přijatelný a druhý jen „kdyby to bylo nutné“. Rudolf Křesťan tedy v přednesu Madlen Hermanové je příkladem toho, jak připomenutí „ojedinělého, živoucího, svébytného žánru učitelských poznámek“ souzní s postojem dívky, která vše vzala s potřebným odstupem a s radostí i humorem. Potěšila posluchače a snad potěší i někoho dalšího. Stejně jsme zpochybnili volbu druhého textu (J. W. Goethe a jeho balada) Ondřeje Hradila, ale přijali jsme přednes textu Jiřího Suchého (Nemilá příhoda) a ocenili jsme, že Ondřej dobře využil nabízenou jazykovou hru (hra se slovem ucho) k vyznění slovních hříček a pointy.
Přehlídka v Uherském Hradišti byla sdělná. Potvrdila, že děti a dospívající mají obdivuhodně přirozený a krásný vztah ke knize, že si nenechají vzít četbu. Uvědomují si, že se otevírají nové možnosti, např. číst si v různých jazycích, ve francouzštině, v angličtině, v ruštině, ale třeba i v čínštině (přesvědčují se, že to přináší nečekané objevy a radost do života). Básničko, ať jsi kdekoli, neopouštěj nás, prosím.
Jiří Pelán