Texty: JIRSOVÁ, Zuzana: Krajská přehlídka dětských souborů Brno, 12. – 13. dubna 2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 25-27, 7.6.2013.

Krajsk á přehlídk a dětsk ých souborů
Brno 12.–13. 4. 2013

V tomto roce divákům nabídla jihomoravská přehlídka (uskutečněná tradičně v brněnských Lužánkách) dvanáct inscenací plus dílny pro hráče ze zúčastněných souborů, které vedli studenti ateliéru Drama a divadlo DIFA JAMU (také už tradičně). A opět tradičně – přehlídka byla velmi dobře organizovaná a všem zúčastněným se dostalo péče a vlídného přijetí. Třetina vystoupení proběhla v rozsahu 6–16 minut, jednalo se tedy o „drobničky“, přičemž čas hry ve většině případů odpovídal způsobu zpracování a vybavenosti souboru anebo adresátovi – divákovi předškolního věku. Program byl rozdělen do tří bloků, přičemž po každém se konala diskuse vedoucích s lektorským sborem (Monika Jelínková, Jakub Hulák, Zuzana Jirsová). Z pohledu „porotce“ pokládám za výhodné, může-li lektorský sbor – nebo jeho část – sledovat přehlídku v daném místě dva roky po sobě (anebo například ob rok), a tak si vytvořit celistvější obrázek o regionu, o „rukopisu“ vedoucích a o růstu dovedností soboru i jeho jednotlivých členů. Na druhé straně je samozřejmě zdrávo, když organizátoři neulpívají na lektorských stálicích, a tak dopřejí vedoucím širší spektrum pohledů na jejich způsob práce. V případech, že se v oblasti nebo v postupech jednotlivých vedoucích objevují stále tytéž problematické prvky, je obměna poradních hlasů důležitá i proto, že každý z lektorů popíše tentýž faktický problém jiným způsobem, že každý adresát slyší na někoho více a na jiného méně. Vedoucí souborů tak získají stejné pobídky od rozličných osob a nevznikne v nich dojem, že připomínky k jejich tvorbě jsou vlastně jen záležitostí osobního způsobu vnímání divadelnosti stále týchž lektorů.
Zprávu o brněnské přehlídce uvádím z tohoto úhlu proto, že jsem zde v průběhu přibližně deseti let sledovala víceré přehlídky. A po celý tento čas se v brněnské oblasti hojně vyskytují inscenace založené na slově. Příznačná bývá přemíra říkaného slova posunujícího děj bez nároků na divadelní ztvárnění situace a zobrazení vztahů prostřednictvím jednání postav. Hráči ve věku 6–10 let, osůbky, kterým je dán přirozený sklon ke hře, k nápodobě a zejména k vyjádření se tělem a pohybem v prostoru, často odříkávají slova scénáře tu ve stoje, tu v sedě. Například autorská inscenace Fantazie (motivovaná fantastickými příběhy Narnie, Nekonečného příběhu a dalšími) tak dostane podobu spíše rozhlasové hry. Takový přístup je s ohledem na věk hráčů, s přirozeně se nabízejícími možnostmi a východisky souvisejícími s jejich stupněm psychomotorické zralosti a v neposlední řadě s ohledem na jejich divadelní zkušenosti v rozporu se základy metodiky. V začínajících hráčích se může zabydlit mylné povědomí o „přirozeném fungování“ na jevišti. Tedy, že hrát rovná se něco říkat. Soubor i jeho v oboru vzdělaná vedoucí jsou teprve na počátku cesty k divadlu. A víme, že začátky rozhodně lehké nejsou. Proto přejme, aby se nenechali možná příkrou ale dobře míněnou kritikou odradit.
Převaha slova nad akcí provázela dále inscenaci O Šípkové Růžence v podání souboru ZŠ Bohdalice a také výsek ze hry Zapomenutý čert prezentovaný žáky ZŠ Tasovice. Realisticky uchopená část vznikla v rámci vyučování, je prvotinou hráčů i paní učitelky a lze je jen pochválit, že se, ač nepoučeni, rozhodli „se svým divadlem vyjet do světa“.
Podle předlohy Miloše Nesvadby vzniklo představení Princezny a drak. Zde malí hráči nebyli tolik zatíženi dlouhými dialogy, text a zvolený hravý styl korespondoval s věkem a zkušenostmi. Dramatický kroužek Babylon školní družiny při znojemské ZŠ projevil snahu stavět situace, avšak dosud není vybaven natolik, aby je herně naplnil a uzavřel. Ze známého textu vycházel i soubor Divadelního kroužku Duha a jeho hráči ve věku 9–15 let. Foglarova předloha Rychlé šípy byla vzhledem k dívčímu složení posunuta v titul Rychlé šipky. Už sama obměna názvu signalizuje transpozici žánru. Avšak je velmi těžké kolísat mezi původní vážně míněnou látkou a zde, možná zprvu maně, vznikající parodií, pakliže není důvěrně známo a přijato či odmítnuto klima výchozí látky. A proto i v tomto mezi žánry kolísajícím představení vyčnívala slova nad divadelním ztvárněním. Celkově by se soubor měl zaměřit na zprávu, kterou svým způsobem zpracování chce vyslat k divákovi.
Dlouhé promluvy v některých pasážích hry ztěžovaly bytí na scéně též hráčům ze souboru Brnkadla – Pepíci, který převedl do divadelní podoby předlohu Pavla Šruta Lichožrouti. Předloha sama o sobě je rozsáhlá a dějově komplikovaná, nabízí více témat. Vážná témata jsou v závěru inscenace naznačena. Pro hráče ve věku 6–12 let je obtížné (a vlastně nemožné) ztvárnit realistickým způsobem dospělé postavy, proto se místy jejich projev jeví jako afektovaný či patetický.
Obsáhlou literární látku Babička drsňačka od Davida Williamse zpracoval soubor Brnkadla – Pulci. Vystoupení na přehlídce bylo premiérou. I zde by prospělo nahradit časté a víceméně statické dialogy sloužící k posunutí děje v méněmluvné akce zobrazující děj a vztahy. Hráči jsou toho schopni, jak bylo patrné ve scéně beze slov znázorňující sledování, „schovávanou“, v momentě, kdy babička není doma. Zde se podařilo na diváka přenést napětí – tolik potřebný komponent k soubytí jeviště a hlediště. Dále by měli inscenátoři zvážit, nakolik je potřeba ctít literární předlohu v pasážích líčících babiččiny tělesné projevy. Zvážit, zda slova o prdění mají charakterizovat babičku nebo vztah vnuků k ní. Anebo mají být zdrojem levného humoru? I v této inscenaci narážíme na další již zmíněný problém. Pokud role (zde nejen dospělého, ale v tomto případě navíc starého člověka) není nějakým způsobem transponována, stylizačně „přeobrazena“, pak je pro hráče postrádající životní zkušenost velmi náročné ji pojmout realisticky. Hráč pak podvědomě sahá k tomu, co zprostředkovaně zná. A jeho sebeupřímněji míněný projev pak lehce sklouzne k šarži. Jde o inscenaci čerstvou, která má před sebou velké penzum času i následných repríz, čili prostor k dotažení.
Dalším výrazným rysem brněnské oblasti jsou inscenace autorské. Tvůrci se v některých případech nechají volně inspirovat literární předlohou, která je pretextem pro příběh zcela nový, jimi vytvořený. Jindy děj vzniká bez literární inspirace – vychází z volby tématu, ze zájmu členů skupiny. Volbou autorské tvorby nastupují inscenátoři náročnou a složitou cestu, kladou před sebe úkoly (téma, děj, charaktery, motivy, atd.), které by „za ně“ zpracoval autor literární předlohy. Pokud jsou ale členové skupiny divadelně zkušení, může být tato cesta pro ně schůdná a velmi přínosná nejenom po stránce „herecké“, ale i po stránce dramaturgické, režijní atd.
Autorem příběhu málo úspěšné spisovatelky detektivních románů je soubor Brnkadla – Tyjáon. Inscenace Detektivka je laděna komediálně, přičemž tento rys nabývá na síle a funguje v závěrečné části při kumulaci postav a jejich vzájemném neporozumění. Soubor by se měl zaměřit na ztvárnění příčin chování postav, projasnit zobrazení vztahů a zvážit míru karikování, která místy sklouzává do šarže.
Autorský pohled na hru dětí na táboře nabídl soubor ZUŠ Ježkova, starší. Děj hry Boj o vodu se komplikuje přechodem do dění ve snu. Motiv konání postav je zatím nedostatečně zobrazený. Jde o sen? Jde o lest? Kdy sen končí? Ač námět vychází ze samotných hráčů a jejich zkušeností, mluvený projev na jevišti ztrácí autenticitu a v některých pasážích nabývá podoby “školní deklamace“. Hráči ve věku 10–13 let jsou
nabití energií a radostí ze hry a jistě se nechají vést k získání dovedností potřebných k přirozenému bytí na jevišti.
Vybavenost hráčů ze souboru Dramatická jelita (Brno) je po více stránkách na velmi dobré úrovni a je patrné, že mnohé, například pohybová podoba obrazů, vyšlo ze společné tvorby. Inscenace o světě fantazie Ahoj! Já jsem Alenka... je složitý projekt, na kterém se kromě hráčů a vedoucí podíleli tvůrci scény, kostýmů, projekce. Nemalý prostor zde zaujímá též hudba. V konečném výsledku a v této fázi však k divákovi přicházejí umně vypracované obrazy víceméně zvnějšku, předkládané podoby fantazie fantazii nepodněcují. Vše je hotové a nastolené. Kladené otázky jsou zodpovězené předem. Přesto dík souboru i vedoucí za krok do složitého terénu. Inscenace byla oceněna lektorským sborem.
Druhou oceněnou inscenací bylo loutkové zpracování Nepilovy předlohy Jak vypadají hvězdy. Žákyně ZUŠ Veselí nad Moravou spolu s vedoucí souboru zvolily drobné plošné loutky k divadelnímu sdělení poetické a jemně humorné hříčky. Cílem bylo vytvořit divadlo pro děti z mateřských škol – a soubor opravdu svým vystoupením poskytuje malým divákům kulturní zážitek. Na druhé straně by bylo možné najít i na této malé ploše ještě více příležitostí k loutkové hře – a tak předlohu ještě více ozvláštnit. Snad právě proto, že hra je určena těm nejmladším, mluvené slovo v určitých pasážích sklouzává k nežádoucí dětinskosti, ale vzhledem k dobré vybavenosti hráček a ke kvalitnímu vedení nebude obtížné projev posunout do jiné polohy.
Do širšího výběru na Dětskou scénu 2013 doporučil lektorský sbor osmnáctičlennou skupinu osmi až devítiletých dětí ze ZŠ Rousínov. Jejich Perníková chaloupka sice vycházela z pohádky Boženy Němcové, ale vyvíjela se natolik volně, že se v závěru na scéně objevili i trpaslíci. Nešlo však o nevkusný slepenec pohádek, který často nabízejí jak profesionálové, tak amatéři. Úpravy v této inscenaci byly činěny účelově a s citem. Před hráče byly kladeny přiměřené úkoly – a ti je přirozeným způsobem naplňovali. Například rozehrání děje postupovalo od soch k živým obrazům, které přirozeně přešly v plnou hru. Též jednoduché řešení scény bylo šťastnou volbou. Ještě je potřeba si ujasnit téma a dle zvoleného směřování inscenaci vytříbit. A také popřemýšlet o volbě? Nebo o využití rekvizit (zejména víceznačné houbičky v závěru)? Velkým kladem inscenace jsou právě citlivě volené kroky, které vycházejí ze znalosti skupiny a z možností jednotlivých hráčů – a tvoří tak základ pro
pěstování dalších dovedností s divadlem spojených.
Zuzana Jirsová