Texty: RICHTER, Luděk: Dospělí (pro radost) dětem po 23. v Havlíčkově Brodě. Divadelní hromada LXIX / 2014 jaro - léto, s. 50-51.

DOSPĚLÍ
(pro radost)
DĚTEM
PO 23. V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ

Představilo se jedenáct inscenací z osmi krajů, z toho sedm soutěžních ve dvou dnech (10. - 11. 5.) páteční předkrm. Celková úroveň - letos snad jen jedno vybočení, při němž by člověk raději ani nebyl (myslím v sále) a jedno vybočení směrem opačným. Klady jako obvykle: to, že se často mladí lidé věnují něčemu tak pramálo prestižnímu, jako je divadlo pro děti, jakož i nepochybné množství odvedené poctivé práce.
A také problémy se opakují - volba titulů, které nemívají ani hlavu, ani patu, ani jiskru, není v nich co hrát, nestojí za marně vynaloženou námahu, píli. A leckdy i herecké či pěvecké dovednosti, letos tolik četná „aneb“ jakoby signalizovala tematickou nejistotu a potřebu inscenátorů i autorů vysvětlit, oč má vlastně jít.
Zůstanu-li u soutěžních inscenací, třešťský soubor Jana Lišky zápasil se šablonovitým a ne vždy logickým textem O víle Modřence aneb O vodě a lásce. Stejně jako rovněž třešťský DS Karla Čapka, který uvěřil, že pochází - li žánrově zmatená Popelka aneb Pohádka z babiččiny krabičky z pera profesionála Vlastimila Pešky, musí na ní něco být. Těžko může uspokojit autorská adaptace sezimoústecké Múziky O vodníku Jakubovi aneb Nemají to čerti lehké, když jí unikají zákonitosti něčeho tak zdánlivě libovolného, jako jsou pohádková pravidla: čert nemůže jen tak prohlásit, že „když Růženka do pěti minut nespraví všechny pytle, přijde do pekla“, aniž se k tomu sama zavázala. Bez jejího zavinění ji pro nic za nic nemůže čert odtáhnout do pekla poté, co ji omámil a uchopil do tance. A vodník, který měl podle předem vyřčeného pravidla zkamenět, nemůže prohlásit, že ve vodě je větší kouzlo a odběhnout se pocákat - jinak se ocitáme kdesi v žánru gangsterky, kdy zloduch může, co se mu zachce - pokud ovšem nenarazí na supermana 007. Ach, ta víra, že pohádka je svévole a autor může, co se mu zachce!
Inteligentní volba Pošťácké pohádky souborem Maska z České Skalice pro změnu narazila na to, že nerozklíčovala, co je v Čapkově pohádce stěžejní: dlouhá, obtížná a strastiplná cesta, v inscenaci jen odvyprávěná pošťákem Kolbabou, v sedě na patníku - za záchranou veliké lásky roztržitého řidiče Františka a jeho Mařenky – že nejde o žánrovité tlachání poštmistra, jehož jedinou funkcí v příběhu je udělení neplaceného volna Kolbabovi.
U Pohádky od srdce (zdá se spíše profesionálního) veverskobítešského „souboru“ Na vlnce lze těžko mluvit o dramaturgické linii - příběh se dá horko těžko, ale přece rekonstruovat, ale nic z něj nevyplyne. Velké myšlenky či náběhy na ně, uvedené v závorkách textu, jsou zajímavé a úctyhodné (rozvod v rodině, nepřiznané otcovství, identita dítěte ze zkumavky jako vysvětlení králova odjezdu do boje s drakem). V inscenaci po nich není ani stopy. Spíš je patrné nebezpečí podbízivé „aktivizace“ dětí, jejich vtahování na jeviště, manipulace, při níž nemají sebemenší možnost cokoli samy aktivně udělat, než že jsou po použití odeslány zpět s výzvou „zatleskejte Pepíčkovi“; v kterémžto případě je hlavním efektem možnost ohřát se ve světle reflektorů a nechat rodiče začepýřit se nad tím hrdostí.
Zařazení inscenace Karkulka aneb Pozor na myslivce v podání Černých šviháků z Kostelce nad Orlicí na přehlídku Dospělí dětem bylo snad spíš žertem. Ne snad proto, že, jak pravila jedna z maminek, „učí děti chlastat odmala“, či pro šťavnaté zvuky, linoucí se z kadibudky, následované ovíváním zadnice kloboukem po jejím opuštění, jako spíše proto, že děti taková satirická parodie o škodlivosti myslivců prostě nezajímá. Tím spíš, že titul slíbil Karkulku, která tu nehraje téměř žádnou roli. Děti nevědí, čeho se chytnout. Když myslivec vypráví o tom, jak střílel po houkajícím, funícím a svítícím zvířeti, snad pět minut křičí „mašinka, mašinka...“, stejně volají při obdobném vyprávění o podivném ptáku „balón, balón...“. A herci se tváří, jako by toho nebylo. „Ošklivá, hloupá pohádka“, pravil pětiletý chlapeček za mnou. Z hlediska dospělého diváka proti gustu žádný dišputát. Jen bych přivítal jakýsi temporytmický tvar. Pozor - nevolám po dokonalosti (jež by údajně kouzlo Šviháků zrušila), abych neměl pocit, že se pohybujeme v poloimprovizované bažině a s obavami čekám, zda někoho napadne něco říci či udělat. A specifikum nespecifikum, přeci jen bych rád věděl, co je vlk, co myslivec, co babička, a jak z toho roste situace.
Mimořádnou inscenací, jejíž kvality vedly porotu, aby ji navrhla na celostátní přehlídku Popelka (bohužel, ani v Havlíčkově Brodě nebylo možné nominovat, takže rozhodovat o postupu budou ti, kteří ji neviděli), se stala Sněhová královna čelákovického souboru Tyl. Její předností jsou kvalitní herecké výkony, včetně dětských, velmi zdařile nastolená akční scénografie, která výtvarně, významově i funkčně je působivým prostředím pro jednání postav (je také jedním z aktérů dynamického dění, pohyblivé panely stromů, ledových jehlanců) a jejíž předností je řada působivých magických či groteskních míst. Inscenace má samozřejmě i své otázky, rezervy a problémy. Střídání poloh přispívá k pestrosti inscenace, problémem však je, že úvodní magická poloha, reprezentovaná především voicebandy chóru havranů s čelovými maskami, ustupuje postupně do pozadí a mizí v sestupné tendenci, nejprve ve prospěch komediálních až groteskních obrazů ducha krále Jiřího 3., obou loupežnic a jízdy na sobovi (typ masopustní klibny) a nakonec k běžnému „realismu“ pohádkového vyprávění.
Luděk Richter (redakčně kráceno)
http://www.adivadlo.cz/