Texty: Hořice na Šumavě, Höritz, Johann Wiltschko: Pašijové hry v Hořicích na Šumavě, 1937

JOHANN WILTSCHKO: Pašijové hry v Hořicích na Šumavě
Uprostřed Šumavy, tak preferované pro krásu své krajiny přáteli přírody, leží i malé městečko Hořice (v originále "Höritz", dnes obec i úředně označovaná jménem "Hořice na Šumavě" - pozn. překl.). Obklopeno lesnatými výšinami je to místo jakoby vzdálené světu. Jeho obyvatelé jsou počestní a dobrosrdeční, hluboce nábožensky založeni a zejména pak tvrdošíjně lpějící na uchování starých lidových obyčejů a tradic. Poutníku, který sem zavítá, se tu kromě blahodárného klidu a přírodního půvabu zdánlivě nenabízí nic nápadného. - A přece skrývá ta osada pravý klenot, perlu Šumavy v podobě zdejších pašijových her . - Až někam do 13. století nazpátek sahá tradice tohoto lidového divadla. I když během věků došlo v provedení her k některým změnám, odpovídajícím duchu té které doby, zůstal původní text jako základ inscenace neporušen až dodnes a zachovává si svůj lidový ráz. V roce 1893 nově zbudovaný "Spielhaus", který v hledišti pojme až 1500 sedících diváků, chráněných proti všem rozmarům počasí, prostorné jeviště, dekorace vytvořené rukou umělcovou, vlastní varhany a dobře školený orchestr, doplněný příkladně secvičeným sborem o síle 40 členů, zařízení umožňující zapojení nádherných světelných efektů, to vše činí z každého představení zážitek, který se natrvalo vrývá do paměti. 300 účinkujících, výhradně to místních obyvatel, přestrojených do historicky věrných kostýmů, předvádí děj utrpení Kristova publiku v pečlivě připraveném hereckém podání, přičemž sami aktéři propadají plně kouzlu biblického příběhu. Stále většího významu dobývají tato představení lidového divadla ve svých periodicky opakovaných uvedeních. Návštěvníci ze všech krajů Páně (v originále "aus aller Herren Länder" - pozn. překl.) nešetří neomezenou chválou nad prostým, srdce uchvacujícím zpodobením té hluboce působivé lidské tragedie. Hořické pašijové hry jsou kulturním dílem německého lidového umění a plní dobré poslání; poučují a pozvedají krásou, stojí esteticky skutečně vysoko. Vládnou hereckým sborem, který je sám ještě opravdu věřící, tělem i srdcem chápající to, co ve hře líčí. Velmi potěšitelná je skutečnost, že stát ten podnik morálně i materielně podporuje. Hořice na Šumavě pomáhají svým způsobem k tomu, aby vyrovnávaly protiklady a tvoří tím vynikající spojovací článek k pokojnému přechodu k žádoucímu vzájemnému porozumění národů (v originále "zur friedlichen Lösung der angestrebten Verständigung von Volk zu Volk" - pozn. překl.), pro blaho státu a jeho obyvatel.

Takto stručně (každou z obou stran textu napůl ještě zabírá dokumentární snímek) pojednal ve sborníku Jižní Čechy (Kulturní, hospodářský, sociální vývoj a stav - Program regionální práce), vydaném Národohospodářským sborem jihočeským "u příležitosti návštěvy jižních Čech panem presidentem republiky Dr. Edvardem Benešem v květnu 1937" o kulturní či spíše duchovní tradici své obce její tehdejší starosta Johann Wiltschko. Celý sborník obnášel přitom 176 stran a starostův příspěvek byl jediný psán v německé řeči! Nechme však všech "coby, kdyby" a zmiňme se krátce o člověku, který se tehdy na Benešově přijetí šumavskými Němci ve vší zdrženlivosti podílel. Narozen 28. června 1892 (byl tedy o osm let mladší než druhý československý prezident), byl v Hořicích mistrem kamenickým a majitelem zdejšího kamenolomu. V letech 1930, 1933 a 1936 byl v hořických pašijových hrách představitelem Krista. Během jeho působení ve funkci hořického starosty a kameníka zároveň byl vztyčen pamětní obelisk (viz na webových stranách Kohoutího kříže obrazová příloha při jméně Taschek, Josef) při herním areálu a také vydlážděna silnice obcí až k místnímu hřbitovu, plnému kdysi jistě rovněž jeho kamenických prací. Na pozemcích mu náležejících (bydlil v Hořicích na usedlosti zvané "Wiesenbaur", doslova "luční sedlák", čp. 98) založil pro zdejší krásné betonové koupaliště. Kniha Johanna Mugrauera "Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionsspiele" z roku 1990 k tomu celkem případně poznamenává, že právě v těch letech, kdy Johann Wiltschko v obci starostoval, vládla v Československé republice obrovská nezaměstnanost. V roce 1947 odešli z Hořic poslední po válce odsunutí Němci. Na téhož roku česky provozované pašijové hry byl prý ze sběrného tábora pro lidi určené k násilnému vysídlení povolán ještě z Pečkovského mlýna (Pötschmühle) Johann Wiltschko, aby naposledy sehrál roli Kristovu (česky mluvenou z pozadí osobou jinou) a vrátil se pak nazpět na nucené práce. Jak píše Franz Bayer(zastoupený také samostaně na webových stranách Kohoutího kříže): "Es war ein wahrhaft gequälter und geschundener Christus, den er darzustellen hatte." ("Byl to skutečně zmučený a zhanobený Kristus, kterého měl představovat.") Prezidentství, už ne nadlouho, mělo být tehdy 1947 ještě dopřáno, deset let po oné jeho slavné návštěvě jižních Čech, Dr. Edvardu Benešovi. Komunistický puč v roce následujícím přežil o pouhých několik měsíců. V atmosféře pomsty vůči všemu německému, kterou i on pomáhal po skončení války vyvolat, se už 14. prosince 1945 objevil na straně 3 sociálně demokratického českobudějovického listu "Jihočech" titulek "Trest smrti býval. (sic!) představiteli Krista v hořických pašiových (sic!) hrách", líčící jednání Mimořádného lidového soudu, počínajícího podle orgánu KSČ "Jihočeská pravda" v síni č. 4 krajské soudní budovy počínaje 8. hodinou (ta informace měla přilákat zvědavé publikum), rovněž se zabývající případem "Jan Wiltschko, rolník z Přibyslavě u Kaplice, vedoucí Freikorpsu (hrubě zacházel s Čechy a byl Zellenleiterem)". Není třeba dodávat, že šlo o pouhou shodu jmen. "Hořický Kristus", ten opravdový, se téměř stačil dožít 63 let a skonal 4. května 1955. Byly to tenkrát v komunistickém Československu jistě zvláště slavné májové dny.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Ex: http://kohoutikriz.org/
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko