Texty: POKORNÝ, Jaroslav: Přehlídka dětských recitátorů Hradec Králové 18.–19. a 25.–26.4. 2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 17 - 18, 7.6.2013.

Přehlídk a dětsk ých recitátorů Hradec
Králové 18.–19. a 25.–26. 4. 2013

Krajské kolo přehlídky dětských recitátorů, které proběhlo v královéhradeckých Jesličkách, tentokrát přineslo nejen úžasnou atmosféru, ale především celou řadu zajímavých a inspirativních výkonů a příjemných setkání.
Asi největším kladem letošního ročníku byla pestrá dramaturgie. I když Žáčkové, Macourkové nebo Fischerová nechyběli. Došlo dokonce na Erbena, a několik dalších čítankových evergreenů. Nicméně interpretům je nutné v těchto případech přiznat velkou snahu o osobitý a ne zcela tradiční přístup. Lze tedy říct, že sítem okresních kol (celkem se okresních kol královéhradeckého kraje účastnilo 434 recitátorů, I. kategorie: Náchod 18, Jičín 19, Trutnov 23, Rychnov nad Kněžnou 15, Hradec Králové 32, II. kategorie: Náchod 26, Jičín 23, Trutnov 29, Rychnov nad Kněžnou 18, Hradec Králové 45, III. kategorie: Náchod 14, Jičín 17, Trutnov 20, Rychnov nad Kněžnou 8, Hradec Králové 37, IV. kategorie: Náchod 15, Jičín 17, Trutnov 18, Rychnov nad Kněžnou 9, Hradec Králové 31) prošly výstupy, jejichž účast v krajské přehlídce byla zcela jistě oprávněná.
Daleko větším problémem byla ve všech kategoriích jednoznačně kultura mluvy. Tento neblahý trend, bohužel, přetrvává, a to nejen u dětských soutěží, již řadu let. Artikulace, správná výslovnost hlásek, posazení hlasu, práce s dechem, bránicí, dechová ekonomie. S tím zápasila téměř většina vystupujících. Potěšujícím faktem bylo, že se zvyšujícím se věkem recitátorů zásadních chyb tentokrát ubývalo. Navíc osobní vklad, touha po sdělení a kontaktu s diváky, chuť pracovat s textem a objevovat skrze něj nepoznané dalece převyšovaly všechny technické nedostatky.
Největší předností PRVNÍ KATEGORIE byla neskutečná atmosféra. Nikde ani známka po trémě, soutěžní nevraživosti, strojenosti, křeči. Vstřícní, uvolnění a otevření byli recitátoři i diváci. Výsledkem bylo krásné dopoledne, během něhož zazněla řada milých textů. Většina vystupujících působila autenticky, jak už to u dětí bývá. Čeho se nedostávalo v technice, přebila přirozenost projevu. Texty byly podány jasně, sdělně. Ze všech oceněných porotu nejvíce zaujala Adriana Antošová s povídkou Mileny Lukešové Když je zahrádka malá a Kateřina Pánková s Uplakanou muchomůrkou Daisy Mrázkové. Šlo o velmi dobře zvládnuté texty, vyprávěné živě, s velkým zaujetím, snahou o budování atmosféry a zdařilým pokusem o dramatický oblouk. Oběma dívkám se také povedlo navázat kontakt s publikem a udržet jej po celé vystoupení.
V podobně uvolněném duchu se nesla i KATEGORIE DRUHÁ, kde byly výkony ještě vyrovnanější a určit tak dvojici postupujících, kteří se pojedou prezentovat na Celostátní přehlídku dětských recitátorů, bylo o to těžší. Nejvyšší ocenění si nakonec odvezla do Trutnova Michaela Součková za Pohostinné krávy Pavla Šruta a do Černíkovic Filip Hovorka, který si pro své vystoupení vybral Kahounův Pískací kornoutek. Vtip, lehkost a nadhled bodovaly.
Nejrozpačitěji se jevila KATEGORIE TŘETÍ. Svázanost, bezobsažné odříkávání textů, vyprávění bez zaujetí vedoucí odnikud nikam. Nedbalá práce s veršem, popřípadě velký důraz kladený na formu, která pak ubila vlastní příběh. Rozpaky skrývané za nuceným a umělým smíchem, křikem, lacinými gesty, pseudointelektuální pózou či postojem předstírajícím naprostý nezájem. Ztuhlost a zaťatost, nechuť se uvolnit, odvázat, radovat. Vezmeme-li ovšem v úvahu, že většina soutěžících této kategorie prochází složitým a nelehkým obdobím dospívání, kdy na jedné straně tu vedle sebe stojí mladí lidé toužící vstoupit do světa dospělých a na té druhé rozpačitě vyhlížejí stále ještě malé děti, je jistá nevyrovnanost výkonů pochopitelná. Určitá osobnostní nevyhraněnost a tápání se odrážely i na mnohdy ne zcela adekvátním výběru textů. Objevily se případy, kdy zvolená předloha byla značně pod možnostmi recitátora a naopak tu byly texty, k jejichž věrohodnému zpracování je zapotřebí velká míra nadhledu a životních zkušeností. S tím pochopitelně souvisely i problém s výstavbou textu a volbou interpretačních prostředků. Řadu z nich by vyřešil podrobnější rozbor a pozornost věnovaná formě. Právě ta totiž zpravidla výběr interpretačních prostředků předurčuje. Navíc vždy je třeba vědět, CO a PROČ chceme sdělovat. K jakému cíli chceme posluchače dovést. Aby toho mohlo být dosaženo, musí každý interpret zaujmout k textu jasný postoj. Nalézt osobní vztah k událostem, o kterých mluví, vzít autorova slova za svá. Je třeba si uvědomit, že na rozdíl od divadla, kde se herec může schovat za svoji roli, během přednesu předstupuje recitátor před publikum pouze a jen sám za sebe. O to je tato disciplína náročnější, takové vystoupení intimnější a vyžaduje tedy mnohdy větší odvahu. Je tak pochopitelné, že mají-li recitátoři zmatek sami v sobě, jen těžko budou zastávat jasné názory k textům. Ovšem nic není tak černé, jak by se na první pohled mohlo zdát. I v této kategorii se objevila řada zajímavých výkonů. Právě vědomá práce s textem, nadhled, chuť a touha po sdělení, smysl pro rytmus, humor a umění pointovat poslaly na národní přehlídku Radima Trníka s Damiánem Tejklem.
O tom, že k textům lze přistupovat velmi různorodě, přesvědčili všechny přítomné účastníci ČTVRTÉ KATEGORIE. Ta překvapila velkou pestrostí v dramaturgii a vysokou a vyrovnanou úrovní výkonů. Zároveň byla také pozoruhodnou přehlídkou různých přístupů k samotné interpretaci textu. Od vystoupení jasně založeného na formě, přes osobitou výpověď až po naprostou převahu interpreta. Vedle sebe zde najednou stáli recitátoři sloužící autorům i ti, kteří „využili cizích textů“ pro možnost prezentace vlastních názorů a pocitů. Bylo zajímavé sledovat, jak dva naprosto shodné texty mohou zcela odlišně vyznít, aniž by ta či ona interpretace byla špatná. O rozdílných „recitačních školách“ lze hovořit i v případě dvojice postupujících. Jan Kňážek z Rokytnice v Orlických horách v textech Pavla Exnera Co seš – datel? a především pak Petra Rákose Korvína čili Kniha o havranech prokázal, že má jasný názor, za kterým si pevně stojí a který hodlá sdělit posluchačům bez ohledu na to, zda se s ním ztotožní či nikoliv. Výběr textu jasně korespondoval s osobností recitátora. Jeho vystoupení bylo v dobrém slova smyslu provokativní a tím velmi inspirativní.
Oproti tomu Judita Brodská z Hradce Králové překvapila dramaturgickým výběrem, rozmanitostí a šíří svého rejstříku. Zatímco v prvním kole pobavila ironickou Vieweghovou bajkou O kohoutkovi a slepičce, ve druhém přítomné uzemnila břitkou Legendou Charlese Bukowského. Předvedla, že umí nejen s lehkostí a nadhledem vyprávět a pointovat veselý příběh, vytvořit odlišné charaktery postav, ale také precizně pracuje s veršem, rytmem, atmosférou. Je schopná humoru i krutého sarkasmu. Navíc je charizmatickou osobností technicky velmi dobře vybavenou.
Po takových zážitcích se tedy vkrádá otázka, zda není nešťastné, když se recitátoři v okresních a krajských kolech musejí prezentovat dvojicí textů, aby se jim pak v tom celostátním, které má být výběrem a přehlídkou toho nejlepšího, dostalo možnosti přednášet text pouze jediný. Pro vzájemnou inspiraci, pestrost programu a v konečném důsledku i pro další práci a rozvoj na poli uměleckého přednesu je tento systém přinejmenším nešťastný!
Jaroslav Pokorný