Texty: TOMAS, Karel: Jablonec nad Nisou 13. 4.2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 15 - 17, 7.6.2013.

Jablonec nad Nisou 13. 4. 2013

Krajská dětská divadelní přehlídka Libereckého kraje se konala opět v Jablonci nad Nisou. Její zvláštností bylo, že zde byly i inscenace, které se ucházely o účast na národní přehlídce pantomimy a pohybového divadla Otevřeno Kolín. Z tohoto důvodu byl do poroty přizván jako odborník na pantomimu Jindřich Zemánek, v porotě byla i specialistka na tanec s širším záběrem. Toto řešení však nebylo šťastné – specifika obou oborů i jejich kritéria jsou natolik odlišná, že je třeba v budoucnosti tyto přehlídky zcela (časově, porotou, hodnocením) oddělit.
Jinak stejně jako v minulých letech v dopoledních hodinách probíhaly dílny/semináře pro soubory, odpoledne vlastní přehlídka jako maratón s minimálními časy na přestavění jeviště/přípravu. Pravda, na jevišti nebyly žádné složité konstrukce, se světlem se příliš nepracovalo, nicméně mám pocit, že tento spěch nepomohl příliš soustředění souborů.
ZŠ Aloisina Výšina Liberec (ved. Miloslava Čelechovská) zpracovala po svém povídku Vladimíra Škutiny Kde bydlí čas.
Představení vzniklo původně jako příběhové drama v rámci estetické výchovy druhého ročníku školy zaměřené v tomto roce na tvořivou dramatiku. Z tohoto tvaru pak vytvořili jakousi koláž a ta přešla až do divadelního představení.
Zmíněný pramen v koláži je na představení trochu znát (tedy pouhé propojení více propracovaných scének), přesto si soubor udržel jednotný styl, linie povídky zůstala srozumitelná.
Soubor přináší množství nápadů – úvodní scéna, kdy nikdo z rodiny nemá čas na malou Karin, i když se v rolích otce, matky a sestry vystřídají všechny ostatní děti, nepůsobí nudně, naopak jde o skvělé balábile výměny mikrosituací, které není ani dlouhé, ani nenápadité. Scéna hodin – kukaček, jejich strojový chod vytvořený z dětí funguje výtvarně i v rámci děje.
Jednoduché kostýmy a jejich barevnost – tedy kombinace černé a ostře žluté skvěle zapadaly do iluze hodinového strojku i dalších situací (děti v černém, žluté doplňky). Tato barevná kombinace na jevišti fungovala skvěle a vyvolávala i pocit tajemnosti. Trochu větší problém byl s umístěním akcí na jevišti a s využitím prostoru. Také práce s pohybem v jeho stylizaci nebyla vždy dotažena, strojek např. mohl působit jistěji a přesněji.
Ne už tak dobře vyšly mikrosituace, které Karin s hodinářem vidí z vikýře hodinové věže – mělo by jít o situace, ze kterých Karin pochopí, že čas není jen bubák, který ji straší, ale že k vytvoření krás a užitečnosti tohoto světa je čas také potřeba. V tomto smyslu se situace zdály být jako nahodilé, vytvářené odlišným stylem než zbytek představení (čišely z toho postupy improligy)...
Soubor řeší problém času (a vyústění povídky) po svém – byl to sen, představa Karin, která do ní utekla, když na ni nikdo z rodiny neměl čas. Vzhledem k nedostatku zkušeností souboru či spíše třídy však není jisté, zda jsou děti tento tvar dostatečně dlouhodobě fixovat – ale to už je běžné riziko.
O zdivadelnění poezie Jiřího Koláře se pokusil DDM Vikýř Jablonec n. N. (Alena Telenská – ved. i úprava) v inscenaci Mezi tupci. V první polovině jde o kompozici situací jakéhosi možná (řečeno s rezervou) konzumního života, nešvary, které se dětem nelíbí, přecházejí do zvířecího projevu (pomlouvání – slepice, fandění – opice, konzumace jídla – prasata). Není však sdělný ani výběr nešvarů, ani vztah k nim. V podstatě je nejčistší první situace. Druhá část je částečně rytmická (tleskání, zastavené obrazy, pulzující kytka z klobouků) – snaží se více sdělit poezii Koláře, je více o ideách a o tom, jaký on má vztah k tzv. tupcům. Přesto mám však pocit, že právě ono „tupectví“ a jeho pochopení, resp. jeho komunikace směrem divákovi, který si většinou pod slovem „tupec“ představuje něco zcela odlišného, je největším kamenem úrazu této inscenace. Jejím kladem je výtvarná čistota tvaru.
Kámoš Drámoš ZUŠ Turnov (ved. Alena Tomášová a Romana Zemenová, obě spolu s kol. i autorky) se představil v inscenaci Husiti. Jako bychom se ponořili do učebnice vlastivědy – divadlo zde má formu víceméně didaktické pomůcky od vzniku husitství až po jeho odeznění. Děti pracují často tvořivě, ale s různou úrovní invence. Nejlépe tak působí několik jednotlivých situací (navození prostředí práce na poli a nevolnictví, bitva u Sudoměře, Žižkova smrt, další bitva Prokopa Holého,...), které vždy obsahují nějaký konkrétní nápad. Suverénně nejlepší jsou loutky vytvořené z rukou v poslední výše zmíněné scéně – vliv „Čmukařky“ R. Zemenové se zde nezapře. Posouvání ani ne tak děje jako doby a nutných historických fakt mezi jednotlivými etudami je pak jen jakousi omáčkou. Použití nesourodé hudby (zejména pak píseň J. Nohavici Husita v kontextu latinského zpěvu u papeže a husitského chorálu) také působí nevyrovnaně. Nicméně je v souboru cítit velký tvořivý potenciál do budoucnosti.
Jedno z téměř hororových představení přinesl soubor KUKI-KUKI ZUŠ Železný Brod (ved. Milana Vilušínská, se souborem i autorka) v inscenaci Horhádky. Na kostře zkažené narozeninové oslavy a vztahu dvou sester propojené s pohádkami a jejich proklamované prezentací jako hororů vyplouvají na povrch temné povahové stránky obou sester. Snad by mělo jít i o jakési rozloučení s pohádkami a vstup do života. Ale... Zdá se, že soubor chytá mnoho zajíců najednou a ještě se nerozhodl, co a jakou formou bude akcentovat tak, aby to bylo pro diváka sdělné. Souboru je vlastnější parodování pohádek či secvičený tanec na mejdanu než hluboká psychologie vztahů. Objevuje se i řada nelogičností – co je horor, resp. je scénka hraná z pohádky opravdu proklamovaným hororem? Proč se vůbec ostatní účastníci oslavy zapojují do hraní, jaká je jejich funkce? Není jasno ani uvnitř pohádek (Perníková chaloupka, O dvanácti měsíčkách, Sněhurka a 7 trpaslíků) – proč se co děje. Slovo „proč“ je asi nejčastější otázkou, kterou si divák v různých souvislostech pokládá. A ne vždy tam, kde by o to soubor stál.
Soubor nesoubor Jizeránek ZŠ Benešov u Semil (ved. Jaroslav Vávra) přinesl jakousi formu dnešního dětského lidového či sousedského divadla v inscenaci O Břetislavovi a Jitce aneb Jak si ukrást nevěstu. Proč „nesoubor“: Z 25 dětí v celé škole 16 hraje. Nescházejí se pravidelně – spíš jen ad hoc k projektu. Člověk si připomene sousedská divadla typu zobrazeného v prvním filmu Věry Plívové-Šimkové O Sněhurce či zmatené vystoupení žáků školy na akademii ve filmu Páni kluci. Prostě nejde tak o divadlo. Jen o jakési převyprávění příběhu s řadou klipových ilustrací, při kterých často děti nevědí samy, co je to bylo naučeno, vykonávají své úkoly, ve kterých inscenátor rezignuje na výtvarný soulad, atd. Chybí lépe zpracovaný pohyb, zpěv, přesto je obdivuhodná energie, kterou se soubor svého projevu drží. V tomto smyslu se dá hovořit i o určité (neúmyslné) stylové čistotě, inzitnosti projevu.
Loutkovou hru Aloise Mikulky O pokažené válce upravila pro ZŠ a MŠ Kořenov jeho vedoucí Jiřinka Mayová. Předloha by možná souboru odpovídala, zdá se však, že se soubor zcela minul s dětským divadlem i divadlem jako takovým, o dramatické výchově ani nemluvě. Přehrávání, rádoby „televizní“ fórky, prostě dort jak od pejska a kočičky. Chybí zde jakákoli nadsázka, vtip zvnitřku, fantazie. Snad nejautentičtěji působí chování chlapce, hrajícího krále, který z nudy či rozpaků (nenarežírovaně) okusuje žezlo – ale to nejspíš soubor nechtěl.
Podruhé se na přehlídce objevila dvojice spoluautorek (se souborem) a vedoucích Alena Tomášová a Romana Zemenová. Tentokrát se souborem Bezevšeho ZUŠ Turnov a inscenací Líza. Představení se točí kolem problémů dívky Lízy, která se příliš brzy setkává s realitou rozdělené rodiny, tedy problémem, který řeší v dnešní době asi hodně dětí, je velmi zajímavé, a hlavně, nepůsobí pesimisticky ani zatěžkaně. Vzniklo poté, co si v souboru s dětmi jeho vedoucí hrály s rodinnými vztahy a zjistily, že tři čtvrtiny z 12 dětí žije v neúplných rodinách. Skupina je nová, vznikla v září minulého roku. Do poměrně dobře mezilidsky fungující rodiny, která má sice hluboko do kapsy a večeří topinky, vstupuje úspěch tatínka, spisovatele, který píše pohádky. Najednou má plno nabídek, rodina je na tom ekonomicky lépe, ale také je tu jistá manažerka, a „do bytu začíná podivně foukat.“ Dochází k rozvodu a výměně bytu za dva malé, Líza zůstává s tátou, máma má mladšího bráchu. Táta se dává na velké psaní, vymění psací stroj za notebook, stroj zabavuje Líza a začíná psát sama. Setkává se s představou i realitou nové školy a všeobecného nepřijetí nové žákyně spolužáky (druhou představu s hodinou tělocviku doporučila porota souboru uvážit a upravit, případně zcela vypustit – nepřináší nic nového ani dějotvorného), její spisovatelské nadání jí pomůže si ve třídě jakés takés postavení vydobýt. Ale situace doma ji trápí, táta navíc přestává mít nápady. Nové prostředí a osamělost mu nepomáhá. Tím pádem se ztrácí i „manažerka“, která se táty držela spíše jako parazit na jeho tvorbě. A vypadá to, že se máma s tátou dají zase dohromady. Přes topinky. Malé mínus viděla porota v trochu nahodilých kostýmech, které odvádějí pozornost. Je třeba dopracovat i herectví, ke kterému soubor evidentně směřuje – u takovéhoto typu divadla je důležité. Věnovat pozornosti soustředění souboru a zbavit se nedivadelního neklidu dětí v postavách mimo hlavní hru.
Pouze do soutěže o postup na Otevřeno Kolín byl přihlášen Pohybový soubor divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec (ved. Lukáš Horáček) s inscenací 6 objektů touhy. Nápadité autorské představení kolektivu bylo kompozicí vztahů k různým ‚modlám‘, s kterými některé dnešní dívky žijí. Ať již šlo o líčení, jídlo, spánek, peníze, módu či počítačovou komunikaci, vždy bylo vidět, že aktérky tyto jevy dobře znají a tím pádem si s nimi dokáží i poradit. Soubor prý původně objektů napočítal asi jedenáct, po vyčištění a se současným stavem souboru jich však zůstalo šest. Je pravda, že vzhledem k věku souboru by člověk zejména předpokládal, že se zde objeví i navazování vztahů s kluky . Inscenace hýří nápady, z nichž některé jsou zcela dokonalé (pojídání bagety s barokní hudbou, hromadění bot, do kterých se už nevejdu), většina by však stála za důkladnější zpracování, lepší rytmizaci uvnitř scén, projasnění celé kompozice či hledání cesty jejího spojení (v současné podobě může v podstatě běžet, jak dlouho chce, člověk se baví, ale nejde to odnikud nikam). Hudební plán je také trochu takovým eintopfem – pročištění by i zde bylo na místě.
Jeden z klasických japonských příběhů převyprávěných Věnceslavou Hrdličkovou přinesl soubor Bodlinka Bohosudov (ved. Jana Pucharová, spolu s kolektivem i úprava) pod názvem Soudce Ooka a urozený pytlák. Inscenace byla zajímavá svojí atmosférou, do značné míry čistou výtvarnou a hudební stránkou. S dalším projevem již měl tento soubor, stojící na začátku své práce, již problém. Děti nebylo moc slyšet, ani jim nebylo rozumět, ty, které zrovna „nehrály“, nebyly soustředěné, jejich neklid odváděl pozornost, v situacích nereagovaly, jen „čekaly na narážku“ apod. Tím pádem inscenace vyzněla více jako rozhlasová hra (poslouchaná v místě se špatným příjmem). Přesto některé situace na scéně stály za pozornost – zejména navození prostředí na začátku a pohybově zajímavé odvádění vězňů.
Soubor TS Magdaléna o.s. Rychnov u Jablonce n. N., který soutěžil jak o účast na Otevřeno Kolín, tak na Dětské scéně, přivezl autorskou inscenaci Skrz sebe vidím sebe... (ved. Magdaléna Rellichová). Jde vyloženě o představení scénického tance, tedy částečně abstraktní s docela čitelným vodítkem - o vyrovnávání se s více stránkami osobnosti v sobě samém. Provedení, jak již u tohoto souboru bývá zvykem, je technicky velmi dobrý. Tématem je jednotlivec při svém poznávání světa, kdy prochází strachem, osamělostí, obavami i stoupajícím adrenalinem jeho stereotypem, si náhle uvědomuje svoji existenci, začíná vnímat lidi, kteří mají dvě tváře – tvoří jakási podivná zrcadla, ve kterých se nejen vidím, ale která mi ukazují i to, co nechci, manipulují mnou. Zrcadla, která mne ovládají, dokážou ublížit i pomoci. Jedinec dochází k poznání, že to jsou jen různé tváře sebe sama. Panoptikální postavy se míchají s těmi nemaskovanými – skoro každý má dvě tváře. Situace se vrací do úvodního stereotypu, nyní již však ho nahlížíme jinak. Práce s polomaskami i kostýmem, jak výtvarná, tak i pohybová (=polomasky vertikálně dělí obličej na dvě poloviny) je na velmi dobré úrovni. Děti a studenti se na výrobě kostýmů i masek podílejí. Tanečníci přesně vědí, co sdělují jak svou prací výtvarnou, tak taneční. Jsou obrovsky soustředění. Problémem této inscenace je, že nemusí být vždy sdělné pro každého, i to, že ne zcela naplňuje požadavky dětského divadla – jiné předchozí inscenace souboru byly v zařazených divadelních prvcích (děj, situace, postavy, pohybový dialog) dále.
Druhý mírně hororový námět, tak trochu i sci-fi přinesl soubor Divadlo Vydýcháno ZUŠ Liberec (ved. Lukáš Horáček) v inscenaci Druhá máma (autor L. H. a soubor). Dospívající dívka Eva nesnáší svoji matku, která jí podle jejího názoru nic nekoupí, manipuluje s jejím časem, vstupuje jí do pokoje bez varování, chce, aby se učila. Prostě normál. Dívka (kdesi) zjistí, že si může objednat robota, figurínu, loutku (kterou tedy někdo vyrábí), sestaví si novou mámu a oživí ji. Jak to, že to umí, inscenátoři neřeší, dokonce v situaci, kdy se v zemi rozmáhají i roboti jiných dětí se ozve replika: „Myslíš, že jsi byla jediná, kdo na to přišel? Na co? Jak nás oživit...“ „Byla první.“ Což je značně nelogické. Nicméně, nová máma za Evu žehlí průšvihy, vše jí dovolí (co zatím dělá – po dobu několika měsíců, původní matka, nevíme), ale přeroste nakonec Evě přes hlavu – hrozí nadvláda robotů. Eva přijde na to, že robota zničí objetím – láskou – a vrací se k pravé matce. V práci souboru se zkřížila problematika rodinných vztahů, improvizace, touha po hraní hororu, pohybová cvičení. Sci-fi však stejně jako pohádka, detektivka apod. potřebuje zejména logiku!!! Strach a tajemství vychází z logiky věci, a to zde nebylo. Souboru se však podařilo vytvořit zajímavou tajemnou atmosféru.
Posledním představením přehlídky byla známá dramatizace Radima Svobody přelohy Runera Jonsona Viking Vike v podání souboru Bohosudovské divadlo BODLO (ved. Jana Pucharová a Lenka Trtíková). Soubor bohužel příliš spoléhal na kvalitu předlohy a zapomněl si hrát, zapomněl tvořit. Proto působí některé scény bezradně, děti si občas na jevišti překážejí, některé scény patrně soubor převzal z textu, aniž si je sám vůbec vyložil (trampolína, kolotoč,...). S hlavním scénickým prvkem, sítí, pracuje soubor dobře. Horší je to už s výtvarnou podobou kostýmů a rekvizit (nezdůvodněné mísení reálných rekvizit s fiktivními)... Soubor se snaží pomoci zrytmizování situací i pomocí bubínků a jiných „zvukadel“, těm však chybí to základní, rytmus. Je pravděpodobné, že soubor se ještě s nedostatky popere a inscenace se tzv. „vyhraje“ – ukazuje se, že vystupovat na krajské přehlídce s premiérou není zrovna to nejlepší.
Za lektorský sbor ve složení Veronika Vaculíková, Pavel Skála, Tereza Johnová-Holásková, Jindřich Zemánek zapsal jeho pátý člen Karel Tomas.