Texty: EXNAROVÁ, Alena: Děti a loutky v Draku - Hradec Králové 2013.

Ve dnech 12.-14.dubna 2013 proběhla v prostorách Divadla Drak v Hradci Králové Loutkářská a dětská divadelní přehlídka, která byla postupovým kolem pro celostátní přehlídky Loutkářská Chrudim a Dětská scéna Svitavy. Tohle spojení obou přehlídek se osvědčilo už v loňském roce, protože v kraji se objevuje řada dětských loutkářských souborů, které se účastní soutěže o postup na obě celostátní přehlídky. Letos jsme tedy viděli celkem sedmnáct soutěžních představení - jedenáct usilovalo o postup na LCH a třináct na Dětskou scénu. Začnu soubory, které soutěžily pouze o postup na Dětskou scénu a těch bylo šest.
Poprvé jsme se na přehlídce setkali s DS Hejahej Občanské besedy o.s. z Opatovic nad Labem, který pod vedením Michaely Šedivé začal pracovat teprve nedávno a jsou v něm děti nejrůznějšího věku. Inscenovala s nimi předlohu Eduarda Petišky Bylo jednou jedno divadlo. I přes snahu vytvořit určitý styl a viditelnou režii využívající krátkých sekvencí, střihů a tmy byly děti spontánní a nadšené a hra je bavila. Některé epizody se vydařily lépe, některé méně, ale každopádně to byl sympatický začátek práce souboru.
Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem, přivezli na přehlídku známou pohádku O kohoutkovi a slepičce v režii Jiřiny Krtičkové. Hned v úvodu zaujaly kostýmy dětí - jejich pomocí vytvářely krajinu, po níž slepička (textilní loutka) putovala, aby získala vodu pro kohoutka. Uvítali jsme, že zpáteční cesta slepičky se udála pouze ve zkratce, kdy si ji děti předávaly. Jen byl příliš hlasitý kytarový doprovod, takže občas bylo dětem hůře rozumět. Jinak použité prostředky odpovídaly věku dětí a jistě byly určitým vývojovým stupněm v jejich získávání divadelních zkušeností.
Studio Šrámkova domu Sobotka zahrálo dvě představení dvou skupin dětí. Sakiho Nevhodná pohádka byla situována do vlakového kupé, v němž cestuje tetička se čtyřmi nezvedenými dětmi a jeden starší pán, který děti získá „výchovně nevhodnou“ pohádkou. Oceněníhodná je především herecká složka inscenace. Zaujaly také stylizované kostýmy včetně klobouků (jen byl styl trochu narušen džínami představitele pána). Rušily polstrované židle, které měly představovat kupé vlaku. A také se v podstatě příběh mohl odehrát kdekoliv, protože vlak do něj nebyl nijak zakomponován. Druhé představení Studia neslo název Jak byl napsán první dopis. Autorem předlohy je Rudyard Kypling a děj se odehrává v mladší době kamenné. Dobře zde fungoval rytmus – bubnování na bubínky, jen bylo občas hůře rozumět. Fungovala i štronza, děti měly nadhled a věděly, co a proč dělají a taky se bavily tím, že baví nás.
DS Třesky plesky, ZŠ a MŠ Prasek, se představil s Africkými pohádkami. (První nese název O muži, ženě a obrovi a druhá Kdo je větší přítel?). Také tento soubor používal bubínky a vnímali jsme snahu o určitou rituálnost. A přes hezké nápady (například lámání krku plošným ptákům) a přes výborné nasvícení, které vytvořilo odpovídající atmosféru, začala po určité době rytmizovaná řeč do zvuku bubnů působit stereotypně a přestávali jsme vnímat její obsah. Spojení rituálu s vyprávěním bylo pro děti jistě zajímavou prací, ale filozofie příběhů jde přece jen nad jejich možnosti a tak nám na řadu otázek nemohou dát odpověď.
Zmrzlí vrabci, ZUŠ Střezina, Divadlo Jesličky Josefa Tejkla Hradec Králové, nastudovali Hurníkovy Muzikantské pohádky. Soubor pod vedením Evy Černíkové zpracoval tři pohádky v následujícím pořadí: 1. O Milánkovi, který cinká, 2. Petrof a strážníci, 3. Amálka a Albínka. K jejich vnitřnímu propojení využili písničku Emila Hradeckého Bleší kankán. Ústředním bodem scény je piáno, s nímž se otáčí podle potřeby a dále je pracováno s jistou stylizací, kdy například u druhé pohádky posléze představitel na smetiště vyhozeného Petrofa začne používat skate s namalovanou klávesnicí, který se tak pro nás stává znakem svobody a volnosti. Hudba je především zpočátku reprodukovaná, ale v závěrečné pohádce hrají dvě dívky živě. Děti byly přirozené a evidentně pochopily Hurníkův humor. Ocenili jsme dramaturgickou výstavbu celku, kdy nejrazantnější pohádka je uprostřed a v závěru pak příběh v podstatě filozofický a trochu smutný, ale to je pak vykompenzováno společným závěrem, kdy je mimo jiné přineseno miminko, jehož narození se očekává v první pohádce, v níž Milánek slibuje, že až se miminko narodí, bude mu hrát.
Dostávám se k inscenacím, které soutěžily o postup na Dětskou scénu i Loutkářskou Chrudim.
Jarka Holasová ze ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř přivezla tentokrát dvě dětské inscenace. inscenace. Se souborem Skorojo nastudovala pohádku H.Ch.Andersena Císařovy nové šaty. Soubor ji zahrál maňásky. Přesněji rukou v rukavici s hlavičkou nasazenou na prstě. Hrají převážně nad paravánem, občas uvnitř v nějakém okénku. Práce s maňáskem je rozhodně kvalitní a zajímavá je i skutečnost, že jdou ještě dále ve smyslu využití zvolených prostředků a nezastírají, že hrají rukama. Například když v úvodu dva maňásci drží společně trumpetu, nebo když při prvním převlékání krále, tedy výměně rukavice za jinou, mu sundají hlavu a pak znovu nasadí, nebo když „kostýmované“ ruce tleskají… A také jedné loutce hlavička spadla a slyšeli jsme reakci „au“, což bylo rozhodně oživením (prý úmyslným) ve chvíli, kdy představení začalo být trochu stereotypní, a to v situacích, kdy se podvodní tkalci motají u stavu a jednotlivé postavy se chodí dívat, jak jsou s prací daleko.
Se souborem Malé dvě jsme se už setkali dříve, ale letos i při zachování názvu hrají děvčata ve třech Werichovu Lakomou Barku. Od Jarky jsme se dozvěděli, že text vybrala jedna z dívek (Lenka Jechová) a že dívky neviděly film, takže je nemohl ovlivnit. Předlohu inscenují maňásky a jako paraván jim slouží školní tabule a v podstatě od školního prostředí se tak všechno odvíjí. Píší na tabuli názvy prostředí, v nichž se situace odehrávají a také kreslí některé „vysvětlivky“. Práce s maňásky je na velmi dobré úrovni, svižná a razantní rakvičkárna se vesměs daří a když náhodou něco nejde hned (například některé z častých cpaní loutek do pytle), stává se to spíš dalším oživením celku než problémem. A velkou předností celku je kromě energie a šikovnosti dívek i to, že duch Werichovy předlohy zůstal zachován.
Další jaroměřskou líhní jsou pak Blechy, tedy různé skupinky souboru, s nímž pracuje LD Maminy v čele s Janou Dvořáčkovou. DLS Blechy se představil s autorskou drobničkou Majdy Horákové a Káti Pavlisové nazvanou Šly žížaly k moři. Loutky byly různé – žížaly návleky na ruce a na pláži u moře se proměnily v drobné loutky na lehátku, pak se hrálo manekýny a tak podobně. Příběh o putování žížal za vodou byl trošku sledem nápadů a scének bez závěrečné pointy. Ale děti to evidentně bavilo, hrály s chutí a energií a tím dokázaly připoutat divákovu pozornost. A určitě se na tom leccos naučily.
Pod názvem souboru Miss Blechy se skrývají dívky vyrůstající zvolna z dětských střevíčků (ale ještě se letos mohly zúčastnit i soutěže o postup na Dětskou scénu). Pod vedením Jany a pod názvem Jak to bývá v pohádkách zpracoval soubor motivy z předlohy Milady Mašatové „Čtyři pohádky o jednom drakovi“ s tím, že veršovaný text je částečně zachován, pohádky jsou v inscenaci pouze tři (vynechaná je ta o chytré princezně) a vše je částečně propojeno vzájemnou komunikací hereček, kdy si mimo jiné rozdělují charaktery. Hrají na malém stole s dekorací marionetkami na tyčce a v jednotlivých příbězích se situace příliš neobměňují. Navíc ne zcela přesně fungoval zvukový rámec, který je u těchto pohádek vzhledem k různě vrzající brance důležitý. Co ale v této inscenaci funguje, je humor, nasazení a herecký projev dívek, které na sebe evidentně slyší a každá je důležitou součástí celku. Nezapřou, že vyrůstaly pod vedením Mamin a tentokrát jim prý Jana ponechala velkou volnost, aby se samy hodně naučily, a to i za cenu chyb ve výsledném tvaru.
Dětský soubor EMBETE, ZUŠ Střezina, Divadlo Jesličky Josefa Tejkla z Hradce Králové pracující pod vedením Jirky Polehni se představil s inscenací Vlci a prasátka inspirovanou pohádkou Aloise Mikulky. Hrají na stole marionetami na tyči a prasátka přijíždějí na výlet plošným autobusem. Proti původní pohádce je prasátek i vlků víc (5 5), aby si zahrály všechny děti. Byly šikovné a s voděním loutek si poradily, ale na Mikulkovu poetiku byly zřejmě dost malé, protože si s ní nedokázaly pohrát. Možná by měly blíž k tradiční pohádce.
Pravidelným účastníkem přehlídky bývají také soubory ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou a tato tradice nebyla porušena ani letos. Soubor Překvapený štrúdl se představil s inscenací…a klidný bude Canterville, založené na předloze Oscara Wildea. Hraje ve vizuálně hezké scéně na otáčecí stoličce, většinou malými marionetkami na tyčce. Scéna se často otáčela a tak jsme se ne vždy orientovali, co a proč se právě děje a kterou postavu sledujeme. A také se nám zdálo, že vidíme víc strašidel, ale to prý byly jen různé podoby toho jednoho. Hezkým nápadem bylo třeba roztažení strašidla a využití této plochy ke stínohře, nebo jak si loutka hraje s malou loutkou (strašidlo s ministrašidlem). Ale jinak jsme častými proměnami a nápady byli zahlceni a dlouho nebylo jasné, oč vlastně půjde. To se zastavilo až ve scéně, kdy přišla Virginie a litovala strašidlo s tím, že mu pomůže. Z dřívějšího překotného děje není totiž zřetelné, že se Virginie svým vztahem ke strašidlu vymyká.
Poprvé jsme v Hradci přivítali soubor ze ZUŠ Česká Lípa, který se pod vedením Lenky Adamcové představil s krátkou inscenací nazvanou Zahrada, která vycházela z motivů předlohy Jiřího Trnky a i když se o zahradě nakonec vlastně nehrálo, pracovní název zůstal. Viděli jsme děti z přípravného a prvního ročníku ZUŠ, které své zkušenosti teprve sbírají, byly zaujaté a jistě se při práci na této inscenaci hodně naučily. Jen možná nebyla nejšťastnější volba maňásků, protože práce s nimi není jednoduchá a bylo to trochu znát. Tam kde mohly být děti jen samy za sebe, byly uvolněnější.
A dostávám se k souborům dospělým, soutěžícím o postup na LCH a také ty byly z „tradičních“ míst.
Traumatizovaní tygříci, ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř se představili s inscenací nazvanou Tygr Thomase Tracyho, podtitul: „O hledání, nalézání a ztrácení…“. Podílejí se na ní mladí lidé, které pamatujeme z jiných (a tehdy často ještě dětských) uskupení a souborů této „zušky“ a jejich inscenace je inspirovaná novelou Williama Saroyana „Tracyho tygr“, s použitím textu básně Williama Blaka „Tygr“. V prostoru se nachází velká bedna, s níž se podle potřeby otáčí a která je základním prvkem scénického prostoru. Hraje se okolo ní, na ní i v ní marionetami na nitích a manekýny. Překvapivým momentem a působivým obrazem je utrhání nití u postavy Tracyho, k němuž dochází v situaci, kdy nachází svého tygra. V okamžiku, kdy je tygr postřelen, je loutka znovu navázána. Tygra představuje herec, který podle situace je spjat s loutkou nebo od ní fyzicky oddělen. Postavy, které mají svého tygra, jsou tedy hrány manekýny, protože jsou svobodní lidé (a nikdo je nevodí). Ne všechny významy v inscenaci lze přesně a okamžitě přečíst, ale rozhodně nutí k zamyšlení. Silně emotivně působivá je především první část inscenace do postřelení Tracyho tygra. Pak už napětí trochu opadá, protože používané střídmé výrazové prostředky začínají být poněkud stereotypní, což účinek celku trochu oslabuje. Ale i tak jde o inscenaci nesmírně cennou.
LD Maminy Jaroměř letos přivezlo variaci na motivy ruských lidových pohádek, kterou napsala Jana Dvořáčková a která nese název Aňuška a Marfuška. Hrají jednoduchými marionetami s drátem v zádech a pohyblivou hlavičkou navázanou na nitích a možnosti loutek jsou vesměs adekvátně využity. Zprvu hrají na stole s plošnými dekoracemi a později v dalších prostředích přivezených na malém kontejneru. Scénografie je výtvarně zdařilá a funkční. Průběh děje byl občas půvabně porušen nějakým drobným zádrhelem, což celek nijak nenarušilo, ale naopak ozvláštnilo. Soubor zůstává věrný svému stylu, vyznačujícímu se pěkně vedeným loutkovým vyprávěním a laskavým humorem stmelujícím rodinné společenství.
Soubor STEMIL ZUŠ Střezina, Divadla Jesličky Josefa Tejkla z Hradce Králové nastudoval inscenaci nazvanou Ubu. Ubu? Ubu!, v níž se Jirka Polehňa inspiroval Kainarovým textem „Ubu se vrací“. Hraje se na do stran dlouhé rovné ploše hadrovými manekýny a občas (výjimečně) před ní za nízkým paravánem spodovými loutkami lidu. Loutky svým „krásně hnusným“ vzhledem a výrazem odpovídají koncepci inscenace a vesměs zvládají rozehrávat stručnou a přímočarou slovní rovinu. A jejich „pokleslost“ je hezkým kontrastem k využitým panenkám a prvkům, evokujícím dětskou roztomilost. Téma Krále Ubu - lačnost po moci, občanská konformita a zbabělost - je silné svou nadčasovostí. Režisér se mohl opřít především o výborný loutkoherecký výkon představitele krále Ubu, ale zvolená rovná scéna neumožňovala loutkohercům v rozehrání větší dynamiku. Problém nastal v nepříliš jasném závěru a celku by určitě prospělo vyřešit jej precizněji a čitelněji. Ale i přesto jde jak volbou tématu, tak jeho zpracováním o inscenaci rozhodně zajímavou a netuctovou.
Soubor Pufry ZUŠ Chlumec nad Cidlinou přivezl inscenaci nazvanou U černého kocoura v režii Petry a Romany Hlubučkových, která byla původně zamýšlena jako kabaret, nicméně sami tvůrci od tohoto zařazení ustoupili. Jednotlivé výstupy pracují s poezií J.Žáčka, M.Kratochvíla, J.Dědečka, P.Šruta, J.Hanzlíka a s autorskou tvorbou a interpretace poezie je tvořivá a neprvoplánová, v řadě případů ztvárněná nápaditě (loutky různé), jindy pointy nevycházejí. A poněkud problematicky působí rámec, kdy plošná loutka kocoura voděná a mluvená dvěma dívkami zve k výstupům a dění komentuje.
Loutkářská a dětská divadelní přehlídka se v Divadle Drak zabydlela a doufám, že to tak zůstane i nadále. Jsou tu totiž skvělé podmínky a velmi vstřícní lidé – technici i ženy za barem. A navíc k dispozici dva prostory pro hraní a také dílny v Labyrintu pro děti v době, kdy se jejich vedoucí účastní diskuse s odbornou porotou. A letos přibyla také několikrát Michalem Drtinou odehraná Šípková Růženka, kterou hrává ve starém rodinném divadle pro předškolní děti ve školkách i doma a hezky s nimi přitom komunikuje. A zvládl i kamarádské zlomyslnosti nás dospělých zvědavců, kteří jsme si jeho produkci nenechali ujít.
Alena Exnarová