Texty: GREGOROVÁ, Vlasta: Krajská přehlídka dětského divadla poprvé v Lounech 5. 4. 2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 13 - 14, 7.6.2013.

Krajská přehlídka dětského divadla
poprvé v L ounech 5. 4. 2013

Krajské kolo přehlídky Dětská scéna se odehrálo v příjemných prostorách Klub(ovny) Luna především díky obětavé organizaci pracovnic Městské knihovny. Převážně dětské publikum vidělo v průběhu tohoto dne sedm pohádkových příběhů, jeden sólový recitační výstup a jedno frontální monotematické recitační pásmo dětí z 5. třídy ZŠ.
Přehlídku zahájil soubor ze ZUŠ Evy Randové z Ústí nad Labem (vedoucí Taťána Mádlová) představením Vzpoura strašidel. Scénář vznikl na základě stejnojmenné knihy Jiřího Holuba společným úsilím členů souboru. Základní zápletka příběhu s humornými situacemi je založena na střetnutí „opravdových“ strašidel, která žijí v přátelském vztahu s místním kastelánem, a úřednickou mocí, kterou reprezentuje ministerský úředník. Ten na popud bývalých učitelů-turistů je pověřen prošetřit jejich stížnost na ohrožování v průběhu prohlídky a nevrácení vstupného. Nekompromisnost ministerského úředníka se změní až po střetnutí se začarovanou bytostí ženského pohlaví, do které se zamiluje, a tak přestane usilovat o odvolání kastelána. Zdánlivě jednoduchý příběh se však nepodařilo divákovi jasně sdělit. Spíše než o rozehrání a dotažení jednotlivých situací se v příběhu vrstvily monology a dialogy postav, které se příliš neposlouchaly. Ironické narážky, občas i vtipné poznámky se ztrácely v nepřehledném jednání. K přesnějšímu ujasnění dějové posloupnosti by možná mohly pomoci vhodně zvolené hudební či zvukové předěly. Děti dobře pochopily nadsázku příběhu, ale zřejmě se příliš nezamýšlely nad různými možnostmi jak tuto nadsázku divákovi zprostředkovat. Při hře by se měl posílit vzájemný kontakt mezi dětmi.
Divadelní představení O lakomé Barce podle předlohy Jana Wericha zahrála skupina Good Brotherhood ze ZŠ Zdeňka Štěpánka z Mostu pod vedením Heleny Taclíkové. Známou pohádku se složitými peripetiemi kolem jednoho zabitého prasete a farářovy lakomé kuchařky se podařilo přenést na jeviště tomuto souboru (byla to celá 6. třída) především díky podpoře tří vypravěček, které zapeklitost děje překlenuly svým vstupem vždy v okamžiku, kdy divadelní akce nemohla pokračovat pro technické problémy. Děti se dějem bavily, a přestože jejich herní projev byl někdy spíše ilustrativní než jednající a rezervy v přednesu i při vzájemném kontaktu měly i vypravěčky, pro publikum byla sdělnost příběhu zachována a werichovský humor také. V pozdější diskusi se hovořilo o vhodnosti použít v celé inscenaci pro postavu Barky loutku, která se jen jednom okamžiku (při omdlení) objevila na scéně. Posuzovala se její výtvarná podoba a zdůraznila se i nutnost dodržovat pravidla při vodění loutky pro každého, kdo s loutkou přijde do kontaktu.
Báseň Spíž Ljuby Štíplové ze sbírky Povídám, povídám neplechy přednesla Markéta Charouzková, žákyně 3. tř. ZŠ SNP z Ústí nad Labem (na vystoupení ji připravovala maminka). Příjemný dojem z přednesu poněkud oslabila zbytečně popisná gesta, která odváděla posluchačovu pozornost od vnímání vtipu založeného na hře se slovy. Stejně zbytečná pro diváka byla i ouška myšky, která si přednášející nasadila, přestože báseň v ich-formě není.
Strašidýlko z Metrwillu, hru Petra Lněničky, si vybral soubor Jen tak... ze ZUŠ Postoloprty (ved. Eva Vinterová) – text byl vzat z Amatérské scény 2004/1. Další z duchařsky laděných hříček, jejichž humor by měl vyplynout ze střetu reálného a nadpřirozeného. Zdánlivě jednoduchá zápletka, kdy se člověk z reálného světa, přicházející na hrad ze ziskuchtivosti (vlastník hradu, který doufá, že v něm najde poklad), střetává se strašidly, jež mu jeho plány kazí – dílem ze škodolibosti, dílem z potřeby nebýt rušena. Pro diváka jsou tyto situace zábavné jen tehdy, když má děj spád a odpovídající atmosféru a slovní přestřelky mezi aktéry jsou jasně vypointované a vygradované. Pokud tomu tak není, hra se stává zdlouhavou a humor se vytrácí. Dovedu si představit, že námět hry se dětem ze souboru líbil a některé scény si s chutí i přehrávaly, ale jako celek byla hra nad jejich možnosti vzhledem k jejich současné malé vybavenosti. Někdy divák cítil, že hra přestává bavit i samotné představitele. Lektorský sbor poukázal při pozdější diskusi na některé dramaturgické a scénografické záludnosti, které nebyly domýšleny a omezovaly děti na jevišti v jejich spontánním projevu.
Podle předlohy Daniely Korolupperové vznikla v souboru Wykulený woči z Gymnázia Varnsdorf (vedoucí Martina Janáková) inscenace Putování za nejmocnějším kouzlem. Hlavní hrdinka této hry – dívenka Josefína, která si nevěří a je vůči sobě příliš kritická, – se dostane shodou okolností do situace, kdy si uvědomí, jak je důležité věřit sám sobě a přijímat se takový, jaký jsem. Stane se tak při pohádkovém putování za vodní královnou, které musí vrátit nalezený prsten, aby nezahynul les. K diskusi bylo u tohoto představení více věcí. Již sama předloha vybízí k zamyšlení, zda prvotní záměr autorky není více zaměřen na sebereflexi čtenáře než na jeho literární zážitek. Dále zda by v scénáři nešlo vypustit některé epizody, aby představení mělo rychlejší spád a pro diváka měl příběh zřetelnější linii. Rozhodně však bylo toto představení z hlediska divadelního provedení a účinku na diváka hodnoceno jako přesvědčivé. Celá řada nápadů při pohybovém ztvárnění míst, kudy hrdinka prochází, byla originální, vhodný byl i hudební doprovod na klávesy, který příběhu dodával atmosféru, ale především lektorský sbor ocenil přirozený projev dětí. Děti se vzájemně vnímaly (a to nejen při sborovém přednesu). Především přirozenost a vybavenost dětí byly důvodem, proč byla tato hra navržena na postup do širšího výběru národního kola.
Představení O dvanácti měsíčkách – podle předlohy Boženy Němcové v podání kroužku 15 čtyřlístků z MŠ a ZŠ Krupka (vedoucí Pavlína Vopatová) – bylo ukázkou kvalitní práce s dětmi na školním divadle. Nástrahám vleklého a „upovídaného“ divadla se vedoucí souboru vyhnula jednoduchým vymezením jevištního prostoru pro děj v chalupě a místem, kde se odehrávají scény s měsíci. Dále pak zvolením vypravěče jako hlavního hybatele děje. Projev dětí byl přirozený, děti byly po celou dobu představení koncentrované. Při diskusi se řešila otázka, proč byl pohádkový příběh pozměněn – zda bylo nutné, aby před získáním fialek vyjmenovala Maruška Lednu názvy všech měsíců, a tak si je zasloužila (poněkud didaktické), a Hátu (v originále Holena) nevedla na nebezpečnou cestu k měsíčkům mlsota (Maruška přinesla pouze dvě jablíčka), ale touha stát se krásnější, neboť měsíčci přidávali Marušce k jahodám a jablkům i více krásy. Domnívám se, že toto rozšíření je stejně zbytečné jako závěrečné podotknutí vypravěčky, že Maruška měla spoustu „hodných“ dětí. Není z těch „hodných“ dětí opět cítit zbytečná mravokárnost? Možná by scénář mohl přece jenom více čerpat z původní předlohy, byť s pochopitelnými škrty. Obohatil by tak dětský slovník o zajímavé výrazy. Lektorský sbor ocenil tuto příjemnou inscenaci čestným uznáním.
Gymnázium Varnsdorf bylo na přehlídce zastoupeno i druhým souborem – Hromy a blesky, který stejně jako Wykulený woči vede Martina Janáková. Pohádku Královna Koloběžka První od Jana Wericha představili její členové pod názvem O chytré Zdeničce. Podle slov vedoucí souboru jde o ne ještě zcela dopracované představení. Nicméně bylo vidět, že má předpoklady stát se vtipnou podívanou, při které se diváci nejen zasmějí, ale zamyslí se i nad moudrým poselstvím této pohádky. Představitelka Zdeničky podala sympatický výkon a stejně jako v ostatních představeních byl důležitou součástí tohoto divadla vypravěč, který nás provázel jak samotným příběhem, tak jednotlivými proměnami prostředí, které hrají v této pohádce důležitou roli. Neujasněnost některých scénických záměrů (např. překážející koloběžka), určitá nepřesnost v dialozích a občas poněkud opožděné nástupy ukazují opravdu na potřebu představení dotáhnout. I v této hře se ukázalo, jak je výhodné mít v souboru dobrého muzikanta, který může s hudebními nápady ozvláštnit představení a pomoci mu tím ještě více zaujmout diváka. Inscenace byla oceněna čestným uznáním.
Děti z 5. A ZŠ a MŠ Krupka pod vedením paní učitelky Tourkové předvedly recitační pásmo věnované oblíbenému tvoru řady našich obydlí Kočka. Nepřehledná montáž textů – verše, heslo z encyklopedie, výroky slavných o kočce, ale i náročná Baudelairova báseň o kočce-ženě – měla posluchače utvrdit o mimořádnosti tohoto tvora. Proč se tak nestalo? Děti, které přednášely, spíše tušily, než chápaly, co říkají. Z jeviště se k posluchačům nesly zatěžkané vzkazy odborníků přes všechno kočičí, ale ne poselství o hravých a chytrých šelmičkách. Lektoři ocenili snahu o frontální recitaci, rozhodně však doporučili hledat jiné texty, v kterých by děti nacházely krásu poezie odpovídající jejich vývoji a radost ze společného předávání této krásy ostatním lidem.
Závěr přehlídky patřil představení vycházející z Vančurovy pohádkové knihy pro děti Kubula a Kuba Kubikula, kterou jsme viděli v podání Hereckého studia Domu kultury Teplice pod vedením Svatopluka Vašuta. Soubor, jehož členové mají široký věkový rozptyl od mladšího školního věku až po středoškoláky, předvedl představení, u kterého je na první pohled patrné, že jeho příprava stála všechny zainteresované značné úsilí. Od technického, téměř profesionálního zajištění hry až po zvládnutí jazykově náročného Vančurova textu (jde o dramatizaci Karla Vašíčka v úpravě Marie Vikové, která vyšla ve sborníku Dětské divadlo 2). Proč tedy toto úsilí, nepochybně šikovných dětí a dospívajících nezaznamenalo u diváka dostatečnou odezvu? Domnívám se, že hlavním problémem u většiny vystupujících byla zřetelná snaha předvést publiku své dovednosti než jim zprostředkovat příběh jednoho nepovedeného strašidla, lásky malé holčičky k medvídkovi a hloupost některých dospělých. Toto předvádění se u starších členů souboru neslo až na hranici nevkusu (představitel Barbuchy, starosta), což je v naprostém rozporu s cíli dětského divadla, u kterého jde především o všestranný rozvoj a kultivaci jedinců při společných aktivitách. Úsilí vedoucího dětského souboru nemůže být cíleno pouze na samo představení, ale na proces, v kterém si členové souboru utvářejí vztah k literární předloze, hledají možnosti jak najít klíč ke sdělení příběhu. A v případě Vančurově i jak sdělit jeho krásný, ale zároveň složitý jazyk. A na to, zdá se, tento soubor, a především jeho vedoucí rezignovali.
Lektorský sbor pracoval ve složení: Jakub Hulák, Jaroslav Provazník a Vlasta Gregorová.
Vlasta Gregorová