Texty: ČERNÍK, Roman, DOLEŽAL, Tomáš a RODRIGUEZOVÁ, Veronika: Tartas Dobřany, 25. - 27. 4. 2014.. Deník Dětské scény, č. 0., str. 10 - 12, 13. - 19.6.2014.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
TARTAS
DOBŘANY, 25.–27. DUBNA 2014

Úvodním slovem Jitky Doubravové a Romana Černíka byl v pátek 25. dubna 2014 ve víceúčelovém sále kulturního domu KÁČKO v Dobřanech odstartován divadelní TARTAS. Tuto tradiční postupovou přehlídku dětského divadla pořádá sdružení JOHAN sídlící v Plzni.
K oku diváka zde jako první doplula Vesmírná fantazie v podání místní ZUŠ J. S. Bacha v Dobřanech. Překvapivě ryze chlapecká skupina tu nabídla svěží pohybový výstup, plný zajímavých nápadů, nabízející poutavé vyprávění o cestě vesmírem a o objevování jeho zajímavostí a nástrah. Toto vystoupení − ač mimo soutěž – potěšilo oči diváků. Poté následoval slavnostní průvod částečně maskovaných účinkujících – účastníků přehlídky – inspirovaný tématem Vesmír (ufo, galaxie, alobal, igelit… no prostě sci-fi). Do jeho čela se postavil samotný principál TARTASU i ředitel JOHANU, jinak též člen lektorského sboru, Roman Černík, v kostýmu a s trubkou. Průvod dokráčel od Káčka přes dobřanské náměstí až do zahrady barokní rotundy. Jak kdyby se tu příznačně setkávala budoucnost, současnost i minulost.
Jako inspirativní představení zde na diváky čekala inscenace Kouzelná flétna. Jednalo se o osobité zpracování Mozartovy opery ve stylu barokního loutkového divadla. V podání herce Petra Vacka, loutkáře Milana Huga Formana a pěvkyně Adély Škopkové (soprán) šlo o úžasné kombinace a překvapující propojování žánru opery (operního zpěvu), loutkového divadla (divadla marionet) a činoherního herectví. Nádhera plná vtipu i napětí se stala inspirací nejen pro loutkářské dětské soubory. Nelze tedy než nepochválit organizátory za velmi dobrý výběr inspirativního představení.
Kratochvílování (Divadýlko StrašidílkoPlzeň)
První oficiální soutěžní blok zahájilo Divadýlko Strašidílko (vedoucí Anna Červená), které se představilo recitačním pásmem básníka Miloše Kratochvíla. Skupinový přednes vycházející z knihy Zapište si za uši, byl doplňován živými obrazy ilustrujícími děj, či rozehráváním situací nabízených v textu. Objevily se dobré nápady (trakaře, závorky, ponorka…), podporující slovní pointu, ale bylo jich spíše poskrovnu. Stálo by za to, mít někdy více odvahy k opuštění textu a nechat místo něho mluvit jiné prostředky. Ač se jednalo o věkově různorodou skupinu s rozdílnou úrovní vybavenosti, působila při vystoupení velmi kompaktně a na dětech bylo vidět, že je hraní baví a záleží jim na tom, aby jej dobře předvedly.
Příběh strýce Montaguea – Zlacený rám (Zatímbezejména Gymnázium Františka Křižíka)
Pod vedením zkušeného Františka Kasky se nám dále představil soubor z Gymnázia Františka Křižíka v Plzni s pilotním dílem divadelního seriálu Příběh strýce Montaguea – Zlacený rám. Vhodná stavba gradujících situací podporovala děj ústící v hlavní konflikt. Škoda jen, že slabší stylizace hlavních postav zůstávala pouze v náznacích. Pokud se bude skutečně v budoucnu jednat o divadelní seriál - určitě se máme na co těšit.
Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Loutkový kroužek při ZŠ a MŠ Dlouhá Ves)
Příjemné oživení původní pohádky, jako dělané pro tradiční marionetové divadlo, přineslo zapojení živých dětských herců. Ne vždy se však tento nápad podařilo vhodně naplnit, neústrojně například působily přestavby doprovázené melodiemi z večerníčků. Porota zvláštní cenou ocenila práci souboru (vedoucí Jitka Soukupová), která navazuje na tradici loutkového divadla. Vybavenost dětí, zvláště pak ve vedení loutek – malých marionet – byla obdivuhodná. Pro budoucí tvorbu souboru bylo jistě velmi inspirativní představení Kouzelná flétna, kde právě propojování hry loutek a živých herců fungovala velmi smysluplně.
Opičí tlapka (ZUŠ Planá)
O tomto představení, které vzniklo pod vedením Terezie Pecharové, se vzhledem k doporučení lektorského sboru do celostátního kola Dětské scény rozepíšeme trochu podrobněji.
Tři dívky v nočních košilích si po večerce na pokoji internátní školy někdy a někde v Anglii (časová a místní nejasnost nepomáhá) za svitu svíčky vyprávějí si strašidelné historky. Soutěží mezi sebou o to, které vyprávění bude nejstrašidelnější. Čtvrtá leží v posteli a spí, tedy aspoň zpočátku, posléze se taky zapojí. Dialogy jsou rozehrány hodně textem (místy to „šustí“ papírem). Jedna z děvčat vytahuje z truhly malou opičí tlapku a vypráví příběh o jejím skrytém kouzlu, které tomu kdo jí drží, splní jakékoliv přání. Při této situaci se probouzí i doposud spící dívka a přináší svůj smutný příběh o předčasné smrti svého snoubence. Chybí více mimoslovních akcí, které by napomohly k rozehrání situací a gradování děje. Přesvědčivost by byla lépe posílena i propracovanějším hlasovým projevem (pauzy, hlasitost, emoční zabarvení). Ta však nechybí v klíčovém momentu, kdy opičí tlapka plní vyslovené přání - příchodu snoubence, o kterém čtvrtá dívka vyprávěla. Ozve se zaklepání na dveře. Dívky se zdráhají uvěřit, že by jeho původcem mohl být ze záhrobí přivolaný milenec. V tomto momentu diváci se zatajeným dechem a se zamrazením v zádech očekávají, co se bude dít dál. Čtvrtá dívka chce otevřít dveře. Ostatní se jí v tom snaží zabránit. Nakonec se jí přece jen podaří, těsně před tím, než dívka s tlapkou vysloví přání, aby tento milenec zase zmizel. Za dveřmi nikdo nestojí. Dívka, které s tímto příběhem přišla, vyhazuje tlapku oknem (resp. naznačuje vyhození tlapky oknem). Prostor scény pokoje je dotvořen v popředí imaginárním oknem a vzadu černou stěnou se skutečnými bílými dveřmi (nesoulad, nefunkčnost propojení reálného a imaginárního vymezení prostoru). Celkově by inscenaci prospělo zpřesnění daných okolnosti a propracovanější stylizace postav zvláště pak v mimoslovním projevu a kontaktu. Přes uvedené nedostatky se interpretkám podařilo vyvolat v divácích hutnou atmosféru strašidelného napětí, která vrcholí ve scéně klepání na dveře.
Hanin kufřík (sekunda Gymnázia Františka Křižíka)
Toto představení vzniklo v rámci školního projektu Čtenář na jevišti, na kterém se podílela celá třída sekundánů z plzeňského gymnázia. Původně šlo o scénické čtení úryvků z knihy Hanin kufřík, ze kterého se nakonec zrodila mozaika krátkých dramatických situací ilustrujících osud židovské rodiny v době holocaustu. Třídě se, pod citlivým vedením Jana Andrleho, podařilo potkat s vážným tématem a porota to ocenila zvláštní cenou.
Kluk v sukních (Zatímbezejména, Gymnázium Františka Křižíka, Plzeň) – nominace lektorského sboru Soubor plzeňského gymnázia atímbezejména si, pod vedením svého učitele Františka Kasky, vybral text anglického komika a spisovatele Davida Walliamse, Kluk v sukni. Vedle dalších motivů (svět módy a televizní zábavy, prostředí školy, obchodnické praktiky slev, přistěhovalectví, respekt k odlišnosti a identitě jedince, právo být sám sebou) je ústředním tématem inscenace síla a moc vzájemné lidské solidarity.
Hlavním hrdinou je chlapec Denis, který žije jen s otcem a bratrem. Hraje sice fotbal, ale současně v sobě objevuje zálibu v nošení dívčích šatů. Klíčové je setkání s dlouhonohou spolužačkou Lisou, která jej přemluví, aby vyzkoušel pár kousků z jejího šatníku. Navrch Lisa přidá i boty, paruku a nalíčení. Společně pak rozehrají riskantní hru, ve které se snaží své okolí přesvědčit, že Denis je Lisina kamarádka z Francie. Vstupují do různých situací, jejichž napínavost je stupňována mírou nebezpečí Denisova odhalení spolužáky či učiteli (např. při hodině francouzštiny Denis, který neumí francouzsky natolik, aby mohl předstírat, že je rodilý mluvčí, odvrátí hrozící nebezpečí tím, že označí učitelčin přízvuk za nesrozumitelný). K odhalení dochází při tréninku fotbalového mužstva. Denis chce odkopnout přihraný balón − nedokáže v sobě totiž potlačit své hráčské umění a zároveň čest dobrého fotbalisty, reprezentanta školy − přitom však ztratí nejen paruku, ale i lodičku na vysokém podpatku. To vyvolá poprask. Ředitel školy, který je tréninku přítomen, Denise s okamžitou platností vyloučí za školy. To prohlubuje odcizení a vyhrocuje napětí mezi Denisem a jeho otcem. Ve škole vrcholí přípravy na rozhodující zápas fotbalového turnaje. Denisovi spolužáci v čele s jeho indickým kamarádem Darvéšem se nechtějí smířit s tím, že Denis, jeden z nejlepších hráčů týmu, nemůže v zápase nastoupit kvůli vyloučení ze školy. Pokusí se ředitele přesvědčit, ten je však neústupný. Denis a jeho spolužačky sledují z tribuny první poločas, ve kterém jejich škola prohrává. Vzniklou situaci se rozhodne vyřešit Lisa a o přestávce celé mužstvo převleče do dívčích šatů. Tak může nastoupit i Denis, s jehož pomocí tým vyhraje a získá pro školu pohár. Tatínek, když vidí Denisův fotbalový úspěch, mu odpouští a přijímá jej, jaký je. Pod tlakem těchto okolností ředitel rezignuje a Denis se může do školy vrátit. Mírně nevyjasněna je úloha vypravěčky – čtenářky knihy, která místy komentuje děj (např. popisuje, jak by se Denis chtěl zachovat, a jak jedná ve skutečnosti). Herecky úsporné charaktery ostatních postav, budované s pomocí jednoduchých kostýmů, gest, rekvizit či úsporných replik (zejména maminka Darvéše, spolužák Big Mac či prodavač Rádž) jsou herecky přesvědčivé a logicky se vyvíjejí. Funkční je i úsporná scénografie (podlouhlý nízký praktikábl), která však místy prostorově splývá. Lektorský sbor oceňuje výběr předlohy a následnou dramaturgickou práci, která vedle sebe staví a na sebe vrší závažná témata (televizní talk show, módní diktát, přistěhovalectví aj.), která, okořeněna humorem, vrcholí v divadelně pestré a působivé scéně vzájemné lidské podpory a účinné pomoci příteli v nouzi.
Ve spárech času (Divadlo V koši – Haga čaga, Plzeň)
Školní divadelní soubor žáků šesté třídy pod vedením Ivany Říhové pracoval s rodinným příběhem, který obsahoval zajímavé téma časové smyčky. Dobře herecky připravená skupina dětí mladšího školního věku si však nemohla poradit s komplikovanou dramaturgickou výstavbou příběhu. Nejasná dramaturgie se odrazila v absenci dramatického napětí i nevyjasněnosti ústředního tématu, nebylo jasné, zda se hraje o strachu nebo opravdový příběh dědečka.
Pohádky (Mrož v krabici, ZUŠ Trnka, Plzeň)
Většinově chlapecký soubor pod vedením Michala Stona si jako námět svého jevištního výstupu zvolil pohádku. Pohádky se mohou pro tento věk (12 – 14 let) jevit jako věkově podměrečné. Za místy chaotickým děním na jevišti bylo možno vyčíst snahu pracovat s fenoménem pohádky jako s osobitým slovesným útvarem. Scénickému experimentování se jevištním svícením či nahodilému propojování pohádkových fragmentů nebylo ve výsledku příliš rozumět.
Tam kde žijí divočiny (Mrňata, ZUŠ J. Kličky, Klatovy)
Soubor mladších dětí pod vedením Markéty Lukášové pracoval s věkově přiměřenou předlohou Maurice Sendaka, Tam kde žijí divočiny. Příběh malého Maxe, kterého hrál jediný chlapec souboru, zapůsobil radostným dováděním, tancem, zpěvem i skupinovou recitací. Využitá hromadná role dívek, které jsou zároveň maminkou i divočinami, vycházela z poetiky textu. Představení nebylo dotažené v pointování jednotlivých epizod a budování dramatického napětí, které přináší Maxovu proměnu.
Jóóó ty matky (Na poslední chvíli, ZUŠ Ostrov) - doporučení lektorského sboru
Soubor Na poslední chvíli z Ostrova nad Ohří vedený Lucií Veličkovou si jako východisko své inscenační práce vybral příběh z knihy Briana Jacquese, Jamie a upíři. Ten pojal v žánru filmové grotesky, což podporuje hudba, pohyb protagonistů (mírné zrychlení a pohybová stylizace), či rekvizity a manipulace s nimi (nápis na plotě, plot, truhlík s květinami, medvídek aj.). Významnou roli hrají kostýmy, které podtrhují charakter jednotlivých postav (členové party, lidská a upíří matka). Původní literární příběh slouží jako prostředek k vyjádření ústředního tématu, tedy mateřské lásky, která se z pohledu puberťáka jeví jako přehnaně úzkostlivá a nepříjemně pečující. Přesně budovaná pevná struktura scén, vystavěných po stránce hudební, scénografické, kostýmní i herecké (skupinová role matky, individuální herecké výstupy Jamieho a členů party), nabízí dětským aktérům prostor pro intenzivní pobyt na jevišti.
Hlavní hrdina, chlapec Jamie, má čistotu a pořádkumilovnou maminku, současně je členem podezřelé party vrstevníků. S nimi podnikne dvě výpravy k hrobce, kde údajně bydlí upíři. Parta testuje jeho odvahu a on s překvapením zjišťuje, že upíří chlapec, který se z hrobky vynoří, má se svou maminkou stejné problémy, jako on, což je v závěru vzájemně sblíží.
Akcent inscenace tkví v uchopení zvoleného žánru, tedy filmové grotesky. Důmyslně se pracuje s kostýmem a rekvizitami, jako divadelními znaky, které vytvářejí prostor pro hereckou nadsázku a přesvědčivost jednání dětských protagonistů. Pojetí matky, koncipované jako skupinová role, tyto postupy rozvíjí, zároveň ponechává dostatečný prostor pro osobní herecký výkon každé dívky. Je současně zdrojem odlehčujícího humoru. V závěrečné scéně, kde se zjeví upíří matka, lektoři navrhli hledat způsoby, jak udržet groteskní dynamiku inscenace (matka se zjevuje jedna po druhé, což zpomaluje nastolený rytmus). Scénické prvky, černý rám (evokující okénko filmového pásu) či dřevěný plot (evokující obligátní štafle), doporučujeme lépe upevnit, aby se staly oporou a ne překážkou, která oslabuje přesvědčivost jednání herců.
Top secret lettéra aneb Rande s komedií dell´arte (Midiliďky, ZUŠ Aš) - doporučení lektorského sboru.
Soubor Midilidky ZUŠ Aš (vedoucí Pavla Hošková) pracoval na poli žánru komedie dell’arte a divadla masek. Tyto dvě formy se staly zdrojem jednoduchého příběhu o putování milostného dopisu, který se dostane do nepravých rukou. Jádro inscenace netkví v zápletce příběhu, ale ve zkoumání a rozvíjení zvolené formy, což se projevuje v užití zástupné řeči (odkazy k italštině, angličtině či němčině), v podobě jmen (Dottore Psychiatro, full bird of Love, milovník Séval, což je jméno chlapce, kterého děvčata ze souboru potkala na táboře v Itálii), v pohybu herců (romanticko-komická stylizace Ptáka Lásky, zajíkání Isabely, taneční kreace Sévala, gymnastické dovednosti sluhy Brigella) a také ve volbě hudby (jadrná dechovka ve stylu Toma Waitse, italská milostná pop music).
Lektorský sbor doporučil významově odlišit a dopracovat pohyb herců v maskách (které bohužel působí zbytečně umělohmotně) podle jednotlivých typů (škrabošky, masky celoobličejové ploché a nosálové) a vyjasnit, kdy a proč dojde k změně adresáta vyznání lásky. Ocenění zaslouží důsledná práce se zvolenou formou, která začala seznamováním s jednotlivými tradičními typy postav, jak na úrovni faktografické, tak v rovině pohybového projevu, což roznítilo proces hledání a rozvíjení zápletky, která se dosud proměňuje. Zvolený způsob práce se stal zdrojem rozvoje pohybových a mluvních dovedností členů souboru a zároveň prohlubováním znalosti zkoumaného žánru. Inscenace byla připravována v rámci školního projektu ZUŠ zaměřeného na baroko a byla uvedena i v rámci mezinárodní výměn v Německu.
Marcelka(a spol.) (2. čtvrteční třída, ZUŠ Trnka, Plzeň)
Plzeňský divadelní soubor pod vedením Michala Stona pracoval s předlohou Michala Čunderleho, Jak byla vosa Marcelka ráda, že je. Členové souboru, věkově (a o to více vzhledově) na samé hranici 15ti let, pojali vyprávění o invalidní vose jako způsob pohledu na sebe samé. Osvěžující začátek, vtipně postavený na různém bzučení (změkčilí komáři, otravné hovado) se rozplynul v přemíře slov literární předlohy i v absenci jednání postav. Výsledkem byl statický a v konečném důsledku zdlouhavý tvar, který si však jeho interpreti rozhodně užili.
Vodník poetický (Hyper čiper, ZUŠ Horažďovice)
Dívčí soubor podvedením Petry Tůmové si vybral známou báseň Karla Jaromíra Erbena. Jejich Vodník poetický byl postaven na kultivované recitaci a na stínohře, rozdělující svět nad vodou a pod vodou. Kromě působivého a divadelně nosného obrazu vodního světa, umocněného zeleným světlem meotaru zvolené prostředky nepodporovaly obraznost textu, někdy působily nahodile.
Případy pana ministra (Kokosové kebule, ZUŠ Horažďovice)
Druhý horažďovický soubor se v autorské inscenaci odvážně pokusil o satirický tvar s aktuálním tématem. Diváci poněkud tápali mezi žánry sitkomu, satiry, detektivky, případně příběhu ze života současné politické smetánky (např. hlavní hrdina se jmenuje Začas). Ve výsledku však šlo o banální, rytmicky rozdrobené etudy, jimž chyběl prostor pro výstavbu jednotlivých charakterů a jejich herecké rozehrávání.
Příjemným překvapením celé přehlídky byla vysoká úroveň všech prezentovaných inscenací, která jistě pramení z uspořádání předcházejících oblastních kol. Dalším pozitivem byla taky velmi příjemná atmosféra, která celou akci provázela, nejen v doprovodných akcích (rozhodně bychom neměli zapomenout na dílny pro dětské účastníky, které tradičně připravují studenti Ateliéru dramatické výchovy z plzeňské pedagogické fakulty), ale při samotném hraní souborů i při debatách poroty s vedoucími souborů. Lektorský sbor pracoval ve složení Tomáš Doležal, Veronika Rodriguezová a Roman Černík. Celkem se odehrálo ve třech dnech 16 představení a přehlídky se zúčastnilo 120 přímých účastníků (děti, jejich doprovad a zabezpečení), představení byla také hojně navštěvována diváky.
Roman Černík, Tomáš Doležal, Veronika Rodriguezová