Texty: Mapování amatérských krajů - Pardubický kraj - LD. Autor: Luděk Richter.

MAPOVÁNÍ AMATÉRSKÝCH KRAJŮ – PARDUBICKÝ KRAJ - převzato z http://www.loutkar.eu/index.php?id=899

Pardubický kraj existuje jako správní celek již potřetí. Poprvé byl vytvořen v roce 1850 a sahal od Českého Brodu přes Humpolec až k česko-moravské hranici. Podruhé byl jedním z 19 krajů v letech 1949 až 1960. Poté se stal na 40 let součástí tehdejšího Východočeského kraje. Teď má už čtrnáctý rok víceméně tutéž podobu, jakou měl v letech 1949–60.


AMATÉŘI V BĚHU ČASŮ

V 11. nejlidnatějším z dnešních 14 krajů leží i loutkářská Mekka – Chrudim – jež ne nadarmo bývala zvána východočeskými Athénami. Velkou část života tu prožil od svých tří let až do své smrti 7. 9. 1901 syn novobydžovského sládka Alois Gallat, spoluzakladatel a starosta chrudimského Sokola, protagonista hudebního a pěveckého spolku Slavoj, zakladatel stolní společnosti Kosí kruh, zabývající se pěstováním humoru a mystifikace, a hlavně autor parodií, střílejících si ze společenských konvencí a přetvářky, a tedy i z nabubřelého patosu romantických tragédií tehdejšího loutkového, ale i hereckého divadla v burleskách, určených často pro „živé marionety“ – Rytíř Šnofonius a Princezna Mordulína, Rodina Morousů, Uforin a Dišperanda…. Narodil se tu i jeho bratr Jaroslav (23. 3. 1855), rovněž autor řady loutkových her, který se již před první světovou válkou snažil v Chrudimi o vytvoření loutkové scény, Zdeněk Schmoranz (27. 7. 1896), spolupracovník Umělecké loutkové scény a autor loutkářských her Začarovaný les, Guliver v Liliputu… a také Alois Tománek (2. 8. 1942), významný loutkářský scénograf, teoretik a pedagog. A hlavně – od roku 1951 se tu koná Loutkářská Chrudim, díky čemuž tu stojí snad jediná socha loutkáře na světě, pozoruhodná i tím, že pravou rukou drží na vahadle maňáska ovládaného rukou levou, a taktéž tu díky našemu prvému loutkářskému festivalu bylo založeno i naše prvé Muzeum loutkářských kultur.
KDYSI

V amatérském loutkářství má pardubický kraj jeden historický primát: roku 1838 byla na litomyšlském zámku sehrána prvá známá česká loutková hra napsaná speciálně pro amatérské loutkové divadlo – masopustní frašku Koš napsala pro tuto příležitost na přání slečen Valdštejnových M. D. Rettigová.

Kočovní marionetáři včetně oblíbeného Jana Nepomuka Laštovky brousili krajem doložitelně už v 60. a 70. letech 19. století, ale prvý známý amatérský loutkoherec je zřejmě od r. 1878 pan učitel Tichovský z Trhové Kamenice. Ve 20. letech následujícího století na něj navázalo sokolské loutkové divadlo a o 60 let později Loutkářský soubor Osvětové besedy – ale tím v městečku amatérské loutkářství zatím skončilo.

Podobně začalo už na konci 19. st. amatérské LD v Heřmanově Městci, na ně navázali r. 1908 v sále místního hostince sokolové a od roku 1947 Loutkové divadlo Čs. sociální demokracie – a podobně také skončilo.

A nejinak dopadlo i LD v Ústí nad Orlicí, jež hráli v letech 1903–46 sokolové v sále Na kopečku, od r. 1938 pár let místní Orel, v 50. letech LS Závodního klubu Utex, 1963–64 vojenští loutkáři a roku 1990 manželé Šedovi.

V Chrudimi vzniklo z iniciativy již zmíněného J. Gallata loutkové divadlo zaštítěné Dámským odborem Ústřední matice školské. Hrát začalo 21. června 1903 v proslavené, dnes již zaniklé hospodě Na sklepích. Následující rok bylo zřízeno dětské divadlo v restauraci Na Fortně, ale rodiče je příliš nepřijali, a tak představení pokračovala až od října 1919, a to v Průmyslovém muzeu. Ve dvacátých letech se pod záštitou Ústřední matice školské hrálo opět na Fortně a od 3. února 1935 konečně v nově otevřeném Divadle Karla Pippicha. Soubor vedený Jaroslavem Davidem tu hrál každou neděli, s výjimkou prvých dvou válečných let, kdy se z divadla stal protiletecký kryt. Na sjezdu Loutkářského soustředění, který 1. – 4. července 1950 rozhodl o vzniku celostátní přehlídky amatérských loutkářů Loutkářská Chrudim, zahrála hostitelská Loutková beseda Tylova Bankrotáře – a vzápětí se rozpadla.

Nově založený loutkářský soubor Závodního klubu ROH n.p. Eva pod vedením Františka Korejse zahrál již na 1. LCH r. 1951 Jiráskovu Lucernu. Když přestavěl sálek bývalé Učňovské besídky na loutkové divadélko Mír (dnešní Spolkový dům), začal v něm od ledna 1954 pravidelně hrát. Po 1. 1. 1961 se zřizovatelem souboru stává Jednotný klub pracujících.

Roku 1915 vznikl z iniciativy J. Gallata a K. Pippicha a pod vlivem Loutkového divadla Umělecké besedy soubor Kacafírek (zahajuje Škroupovým Dráteníkem), který hrával až do konce 30. let. Situace v Chrudimi je poněkud nepřehledná: ačkoli byl Kacafírek znovuzřízen (pod Jednotným klubem pracujících a za vedení Jiřího Šťastného) až r. 1968, jeho jméno coby hosta se vyskytuje v doplňkovém programu LCH už r. 1962. V r. 1972 se stává principálem František Žalud. Soubor hraje převážně marionetami, ale občas používá i jiné druhy loutek. 10. 6. 1993 se Kacafírek stává samostatným občanským sdružením. Na konci 90. let přicházejí i mladší členové, výsledkem čehož je i účast na LCH r. 2010 s inscenací Pohádky z vigvamu – Niagára.

Při jedné z erupcí Kacafírku z něj odchází Libor Štumpf a zakládá r. 1988 soubor Ahoj (marionety, maňásci, černé divadlo), s nímž hraje r. 2011 na LCH kabaretní Hudební show, a na začátku 2. dekády 21. století i soubor při Gymnáziu J. Ressla Amigos, který zahrál na LCH r. 2012 dvacetiminutovku Don Šajn a o rok později inscenaci Pejsek a kočička aneb Potrestaný zloděj.

Krom jmenovaných v Chrudimi působila i řada dalších souborů: od 20. do 40. let Loutkové divadlo Dělnického domu resp. Dělnické tělocvičné jednoty, po roce 1954 dětský loutkářský soubor domu pionýrů a mládeže, v 80. letech soubor učitelek MŠ a soubor Vláček, v novém tisíciletí pak jednorázově Běžci či Kozlíčci.

Úctyhodná je i tradice loutkového divadla ve Vysokém Mýtě. Sokolské loutkové divadlo tu fungovalo od r. 1907, pod vedením br. Vaniše, kterého později vystřídal Jan Čermák a Josef Ševčík. Po zákazu Sokola r. 1941 hrálo v letech 1943–44 pod hlavičkou Dělnického loutkářského kroužku Sodomkovy továrny každou neděli, od roku 1946 do 1959 jako Sokol opět 3x měsíčně pohádky pro děti. Na něj pak zřejmě navázal v 60. letech soubor Spartak. Vedle toho tu vznikla a zanikla i řada dalších loutkářských souborů: 1946 LD Junáka a SČM, od 1946 do 1948 jako Loutková scéna SČM, 1956–1962 a 1965–1970 Maňásek, v 60. letech loutkářské soubory Dětského domova, Rudého koutku interní nemocnice a OÚNZ, Leporelo a ZDŠ U zastávky, v 80. letech soubory mladých Karosa a Klepáč a naposledy r. 1995 Vostružák. Dnes v Mýtě funguje klasické marionetové divadlo na nitích Srdíčko, založené r. 1999, jehož zvláštní součástí je i Loutkové divadlo jednoho herce – Jana Havla.

Několik desítek loutkářských souborů a loutkových divadel vzniklých za prvé republiky už, žel, neexistuje. Následníci některých z nich se snad dodnes najdou v Poličce (Studánka, ZŠ), Brandýse nad Orlicí (Brandl), Srchu (kroužek Pimprlata při MŠ), Živanicích (drobné loutkové scénky učitelek) a nepochybně i v Žamberku (ZUŠ Petra Ebena) a Chocni (mj. H. Voříšková), o nichž ještě bude řeč.

V Chocni je zmiňováno k r. 1925 loutkové divadlo v Panském domě. R. 1929 je tu založen Josefem Kovářem sokolský soubor Koutek loutek patřící k nejstarším dosud existujícím amatérským souborům. Stálou scénu měl v sále místního divadla, od r. 1957 v adaptované sokolovně. Hraje s marionetami, počet členů se proměňuje od 30 v polovině 60. let přes 20 v polovině 80. let (vedoucí Květoslava Hajnová, zřizovatel Sdružený klub pracujících) k dnešním zhruba 10 (vedoucí Vladimír Vích, znovu Sokol). R. 2004 vydalo Město Choceň publikaci Historie loutkového divadla Koutek loutek Choceň od Miloslava Ropka. V polovině 80. let se mihly ještě soubory Marioneta a Maňásek a od půlky 90. let tu kraluje Hana Voříšková.


PO VÁLCE

Také po 2. světové válce vznikla v dnešním Pardubickém kraji řada souborů, z nichž většina už neexistuje, dodnes však vydržely pardubické loutkářské soubory SPŠE (od 1953) a Radost (od 1963) a dnešní následovníky našly loutkářské soubory i v Třemošnici (1947), Chrastu (1976) či Horní Čermné (1981).

Loutkové divadlo v České Třebové má sice starší kořeny (ví se o sokolském loutkovém divadle, hrajícím před 2. světovou válkou v malém sále Na skále), ale jeho nejslavnější kapitoly se odehrály až po 2. světové válce. Jaroslav Benátský založil r. 1943 Loutkářský soubor Církve československé (za okupace Církev českomoravská) o 7 členech, který hrál od podzimu 1945 v místnosti Sboru Církve československé, později (již v 15 členech) v sále Dělnického domu a od ledna 1948 na vlastní dřevěné scéně, kterou si soubor postavil a nazval Úsvit. R. 1952 byl převeden pod ZK ROH ČSD a až do r. 1959 hrál zhruba 30 představení ročně. Pod tímto jménem zahrál také r. 1954 na LCH inscenaci Hrdinové severu. Úsvit byl zbořen roku 1960 a když byla po 6 letech otevřena nově vybudovaná Malá scéna, přestěhoval se sem. R. 1959 se Úsvit spojil se souborem Junáka, založeným r. 1945 v Javorce Fr. Navarou (režíroval zde i později „šumperský“ M. Linhard), a když byla i Javorka r. 1960 zbourána, založil zájezdovou scénu Komunálních služeb. Do r. 1970 odehrál soubor 620 představení pro děti, 64 pro dospělé; na zájezdech 138 a poté zanikl. Místo něj vznikl při Malé scéně r. 1971 nový soubor – Čtyřlístek, vedený Jindřichem Chudým, pozdějí Jar. Žáčkem a Jiřím Venclem, který existuje dodnes. V letech 1974–1986 se v českotřebovské Malé scéně odehrávaly krajské přehlídky LD.

Ve Svitavách byl počátkem 50. let založen soubor Jitřenka, jehož vůdčími osobnostmi byli Ota Blažek, později Jaroslav Sobotka a Jan Veselý. Tehdejší třicátníci promíšení studenty hráli v adaptovaném sále ženského spolku pro děti vždy v neděli, v 60. letech i na zájezdech a přehlídkách, ročně asi 20 představení. Hráli repertoár ÚLD v rozdělené interpretaci převážně vlastnoručně vyrobenými javajkami, někdy i plošnými loutkami či maňásky. Díky sebevzdělávání J. Veselého a J. Sobotky stoupala koncem 50. let úroveň a s příchodem mladých, inspirovaných divadly malých forem, přišla i účast na LCH: 1962 Petr a pan Proto, 1965 Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě, 1966 Odnikud nikam a 1967 největší úspěch – Poklad baby Mračenice – to už pod názvem Malé divadlo. Jitřenka, začínající jako dobré spolkové divadlo interpretačního typu, se vypracovala mezi nejlepší amatérské soubory své doby. Malé divadlo se roku 1970 rozdělilo na zhruba pětičlenný Pablízek, jenž pokračoval pod vedením Jana Veselého až do začátku 90. let v předešlém stylu (na LCH 1978 byl k vidění jeho Domeček), a soubor C, který šel cestou autorského divadla.

Svitavské Céčko je bezpochyby nejúspěšnějším souborem nejen Pardubického kraje, ale celé republiky. Je fenoménem, který ovlivnil celé české loutkářství – nejen amatérské – posledního téměř půlstoletí. Pod vedením Karla Šefrny, kolem něhož se za 43 let vystřídalo pět seskupení, vytvořilo Céčko 37 inscenací, z nichž 28 se dostalo na LCH (2 z nich dokonce dvakrát); přidat k nim směle můžeme i inscenaci divadla Trám Portrét z r. 2010. Už jenom jejich výčet by zabral místo, které zde nemáme, takže se musíme poněkud nespravedlivě omezit jen na výběr z výběru toho nejdůležitějšího.

V 70. letech je patrná inspirace divadly malých forem s jejich syntézou divadla a hudby a žánrem veselých, často nezávazných, leč na svou dobu pozoruhodných inscenací: Poklad v kapli, Kačátko, Ostrov splněných přání, Mořský car, Pokažená válka, S drakem není legrace, Zazděná slečna, 12 usmívajících se ježibab. 80. léta přinášejí zvážnění, prohloubení, vycházející z poznání potřeby tématu: Muzikantské pohádky, Šťastný princ, Zlatovláska, ale také rakvičkárenská Ruka, společensky angažovaná Pohoda, nonsensový Edward a poetické inscenace Jako pel…, Moře a prévertovský Trakař (1991). V prvé polovině 90. let nastává návrat k dějovosti a vzrůstá role specifického kontaktu a komunikace s divákem s rysy obřadnosti: reminiscenční Tak trochu…, křehké inscenace V páté knoflíkové dírce a Bláhové pohádky, jakož i syntéza dosavadních postupů – Bystrouška, liška. Chmurnější tematiku přináší Penzion Grillparzer a charmsovský Fialový vítr, zatímco Slon je spíše zamyšlením nad během života a zatím poslední Pták Ohnivák, liška Ryška a my je založen především na hravosti.

Typická je dodnes poetika syntetického autorského divadla, výrazně založeného na výtvarné metafoře, divadla prodchnutého hudbou a neseného autentickým autorským herectvím, zdůrazňujícím v posledních letech komunikativnost lidskou. Zvýšený smysl pro nepochopitelno, nonsens, ba i absurdno je patrný prakticky ve všech inscenacích. Vždy je však syntetizován lyrizující poetičností a podřízen tak humánnímu vidění světa. Céčko posledních desetiletí je především vyjádřením určitého životního postoje, vztahu k životu, divadelním výrazem lidství.

Vedle Karla Šefrny byli významnými osobnostmi od založení Céčka jeho sestra Anna Přikrylová (do konce tisíciletí), do r. 1981 Jaroslav Tabery, od začátku r. 1979 Blanka Šefrnová a brzy poté Karel Tóth, 1982–9 Petr Svojanovský, od konce 80. do konce 90. let Jana Vykydalová-Mandlová, od začátku tisíciletí pak Petr Mohr a Jindřich Pevný (do 2008). Soubor o 2–15 členech (v poslední době nejčastěji kolem 6) hrával především tyčkovými, později nejrůznějšími loutkami: maňásky, javajkami, marionetami, panáčky i předměty. V posledních letech jsou nejčastějšími adresáty dospělí, Céčko však hrává i pro děti – kdysi i více než 100x ročně, dnes tu a tam. V současnosti Céčko existuje jako šestičlenný rodinný soubor.

DNES

Že jediný soubor soustředěný kolem jediného člověka dokáže udělat ze sedmnáctitisícového města loutkářskou „velmoc“, dokazuje vznik plejády loutkářských souborů tak či onak ovlivněných Karlem Šefrnou ve Svitavách (jak praví „největším moravském městě ve východních Čechách“). Cis, fungující pod vedením jeho syna Matěje od r. 1979 do 1. půle 80. let (LCH 1983 viděla jejich Věci), jím kaučovaný soubor učitelek MŠ MaK (My a Karel), hrající od r. 1981 do 1992 (na LCH 1989 Bleděmodrý Petr, 1992 Jak dál…), Dlask jeho odchovankyně a členky Céčka Jitky Zelené (Zmrzlinář na LCH 1990), Cukrnebudem, vedené další jeho odchovankyní Janou Mandlovou (LCH 1990 Zahrada), byly jen předzvěstí přehršle souborů Dramatické školičky vedené toutéž bývalou členkou Céčka. Budu jmenovat jenom ty, které byly vybrány až na LCH: Jůlie – 1999 Světlovská balada, 2000 Putování za Sněhurkou a Zrcadlení; Gogo & Chru Chru – 2000 Gogo & Chru Chru; Tlupatlapa – 2003 Pastýřka, 2004 Goluxové, 2006 Potichu a naglass; Bruncvíkové-Pidiženušky – 2004 Pidiženušky; Bubliny – 2013 …A žeru rybí tuk aneb Balada o Bobíkovi, Málo (dříve Klokánci) – 2013 Haló, Jácíčku. Zřizovatelem Školičky, založené Janou Mandlovou r. 1992, je město, jež poskytlo DŠ roku 1997 i pěkné prostory včetně nově vybudovaného divadélka Trám. Externě se školičkou spolupracuje i Karel Šefrna. Prošlo a prochází jí vždy několik skupin dětí od 5 do 18 let, které vytvářejí každý rok kolem pěti inscenací. Význam souborů Dramatické školičky je i v tom, kolik dětí a mladých lidí obohatila lidsky a také přivedla k LD.

Také v Žamberku hrávalo sokolské LD v sokolovně již od začátku 20. toletí a LD Orla v Šotolově hospodě Na kopečku za první republiky a počátkem 60. let se tu mihly loutkářské soubory ZK Orban (vedoucí Trampota) a ZK Prokopa Diviše závodů Orban a Dřevotex (vedoucí J. E. Böhm). Nejvýraznější stopu však zanechávají soubory ZUŠ Petra Ebena, vedené od r. 1998 Olgou Strnadovou. Ročníkové soubory o 3–8 hrajících tvoří ročně 1–3 drobnější nebo i větší inscenace, jejichž reprízovanost se velmi liší, mj. v závislosti na časových možnostech dětí (rodina, škola, sporty, zdraví…). Nejvíce se hrálo Za časů ušatých čepic (více než 30x, r. 1992 i na Světovém festivalu dětského divadla v Turecku) a podobně individuálka Sluníčko a dva kamarádi. Charakter jejich divadla a typy loutek odpovídají založení a možnostem hrajících dětí. Na LCH vystoupili v hlavním programu 12x. Vynikající, emocionálně silnou voicebandovou adaptaci Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly tehdy jedenáctiletých Medvědů pod názvem Za časů ušatých čepic viděla LCH bohužel jen v rámci pouti 1991, ale další už vcelku pravidelně v hlavním programu: 1992 Ostrovy a Ve čtyřech, 1994 Medvědi, prasátka a ti druzí, 1995 Tulák domeček, 1998 Čtyři drobničky a Malý prales – divadelně barvitý a emocionálně působivý obraz hledání sebe sama i kolektivu, k němuž člověk patří. 1999 se na LCH objevily inscenace dvou mladších skupin: Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit (Mravenec) a Pasáček vepřů, r. 2000 Na tom našem dvoře (Křepelky) a Jak Franta na čerchmanty vyzrál (Mravenec), 2005 Vojna s Turkem (Poslední mravenec = Johanka Vaňousová) a r. 2007 1x3 pohádky (Terka). Soubor praktikuje poetické syntetické divadlo, v němž významnou roli má nejen herec, ale i loutka, a nejen akce, ale i slovo a hudba. Často jde o divadlo epizující či vyprávěné, o poezii, o lyrizující nepříliš dějové prozaické texty nebo o epické látky skladebné, volně řetězené či přímo o jednotlivé drobnosti.

Poslední ze souborů udávajících v současnosti tón nejen v Pardubickém kraji, ale i v celém českém loutkářství, vlastně ani není souborem. Hana Voříšková z Chocně hrává většinou sama či za hudební spolupráce manželů Vedralových z Vysokého Mýta. K divadlu se dostala v podstatě nedobrovolně, když jí byl jako učitelce výtvarné výchovy na Lidové škole umění „přihozen“ i literárně dramatický obor. Od té doby prezentovala 12 inscenací, jejichž rozsah se pohybuje od pár minut po „celovečerní“ inscenaci (většinou pásma) a dosah od jednoho diváka až po běžné hlediště. Vytvořila tak vlastní svébytný typ divadla výtvarné akce kombinující papírové plošné loutky (i kulisy) či trojrozměrné předměty se stínohrou a malbou. Většinou jde o vyprávěné divadlo, jež spojuje s reprodukovanou nebo živou hudbou, často zpracovává lidovou poezii. Její inscenace zaujmou citlivostí, poetičností, vtipností, lidskostí i okouzlující jednoduchostí, za níž je skryta promyšlenost a nápaditost. Tématem bývá většinou láska, přátelství mezi lidmi i okouzlení světem kolem nás. Po letech inspirativního či doplňkového hostování nadchla LCH 2013 v hlavním programu svými Pohyblivými obrázky. Od roku 2005 pořádá přehlídky malých loutkových divadel nazvané Putování.

Celkově se mi podařilo v Pardubickém kraji dohledat necelou třicítku fungujících amatérských loutkářských souborů.

Na LCH je Pardubický kraj celkově i v poměru k počtu obyvatel na 3. místě co do účasti. Pardubický kraj je extrémní ukázkou toho, jak jeden či dva jedinci a následně jedno či dvě města dokáží držet prapor celého kraje.


PŘEHLÍDKY A FESTIVALY

Jak už bylo řečeno, v kraji se už přes šedesát let pořádá národní respektive celostátní přehlídka amatérského loutkářství Loutkářská Chrudim. Výjimkou byl rok 1953, kdy se místo ní konal v Praze Celostátní festival lidové umělecké tvořivosti a rok 1964, kdy byla LCH krajskou přehlídkou Východočeského kraje. Ta letošní bude už 63. a proběhne 29. června – 5. července. K vidění na ní bývá několik desítek amatérských a jako hostů i profesionálních inscenací, k práci pak kolem desíti šestidenních seminářů zaměřených na nejrůznější aktivity s loutkářstvím související – od hry s loutkou přes mluvu, pohyb, hudbu, scénografii a výtvarno vůbec až po režii – a taktéž zajímavé rozborové diskuse. LCH pořádá NIPOS-ARTAMA.

Krajská, již 10. loutkářská přehlídka v Pardubickém kraji Chrudim se odehraje 29. – 30. března v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi.

Krajskou přehlídkou loutkového divadla hraného dětmi je Svitavský dýchánek konaný letos 11. – 12. dubna v Multikulturním centru Fabrika.

Ve Svitavách se letos 13. – 19. června koná už po třetí celostátní přehlídka dětských souborů, které postoupily z jednotlivých krajských kol – 43. Dětská scéna.

Kromě toho se v kraji odehrává řada menších, „soukromých“ přehlídek.

Hana Voříšková pořádá od roku 2005 v Chocni přehlídky malých loutkových divadel nazvané Putování.

Olga Strnadová založila jednodenní divadelně hudební festival Ejhle, loutka, který se 24. srpna 2013 konal už po šesté v exteriéru u kapličky pod Suticí.

Také jednodenní Loutkový festival Matěje Kopeckého aneb Veselá bída proběhl 13. července 2013 na Potštejně už po šesté. Bývá na něm kolem 10 představení a další aktivity.

Svitavský Posed navazuje na někdejší (S)hledání, takže krom několika „pravidelných“ inscenací amatérských loutkářů bývá součástí programu i předvedení rozpracovaných či hotových inscenací na zadané téma či předlohu.


PROFESIONÁLNÍ DIVADLA A SKUPINY

Žádné statutární divadlo v kraji není a nikdy nebylo.

Sídlí zde však 3, možná 4 fungující profesionální nezávislá divadla.
MUZEA

Jak výše uvedeno, existence celostátní přehlídky Loutkářská Chrudim vyvolala v Chrudimi i vznik Muzea loutkářských kultur, jež bylo otevřeno v roce 1972 v renesančním Mydlářovském domě. Základem se stala soukromá sbírka Jana Malíka, který také přemluvil jednotlivá národní centra mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, aby věnovala muzeu loutky ze svých zemí. Dnes má muzeum přibližně 6.000 loutek a celkem kolem 60.000 dalších sbírkových předmětů (scénické návrhy a makety, kulisy, výtvarná díla s loutkářskou tematikou, plakáty a programy, fotografie, rukopisy a další archiválie, publikace…).

ŠKOLY

„Školou“ s celostátním dosahem jsou každoroční semináře Loutkářské Chrudimi v prvém červencovém týdnu (viz Přehlídky).

Vynikající práci pro děti, mládež a loutkové divadlo odvádí už pětadvacet let Olga Strnadová na ZUŠ Petra Ebena v Žamberku.

Podobně výbornou práci odvádí Dramatická školička ve Svitavách – Divadlo Trám vedené Janou Mandlovou.


ORGANIZACE, ČASOPISY A JINÉ TISKOVINY

Pardubičtí loutkáři si zvláštní organizaci nevytvořili – většina z nich i nadále spolupracuje s Volným sdružením východočeských divadelníků, podporovaným hradeckým Impulsem.

Stejně tak pro ně zůstává regionálním časopisem Divadelní Hromada.

Mimořádný historický význam pro české loutkářství má činnost tiskárny v Chocni, již založil r. 1915 Č. J. Mojžíš. Jindřich Veselý, který založil r. 1912 časopis Loutkář, ho od r. 1917 začal u Mojžíše tisknout (nakladatelem byl žižkovský výrobce loutek Ant. Münzberg). R. 1919 se Veselý oženil s vdovou Blaženou Mojžíšovou a stal se spolumajitelem tiskárny, kterou r. 1921 přeměnil na družstvo Tiskárna a nakladatelství Loutkáře, spol. s r. o. (název Tiskárna nebo Knihtiskárna Loutkáře, příp. Loutkář Choceň užívala firma již od konce r. 1919) a stal se redaktorem, nakladatelem i vydavatelem.

Luděk Richter, 29. 4. 2014