Texty: Hodonín, Svatopluk, BRYCH, Jaromír: Samuel Benchetrit - Minus dva, recenze představení KP Hobblík Hodonín 2014

Divadelní soubor Svatopluk Hodonín
Samuel Benchetrit: Minus dva

Tragikomedie či hořká komedie Samuela Benchetrita Minus dva, v překladu Alexandra Jerie, byla uvedena Divadelním souborem Svatopluk a Domem kultury Hodonín ve vynikajícím jevištním zpracování.

„… Dva staříci se smrtelnou diagnózou rakoviny podniknou útěk z nemocničního prostředí a chtějí v podzimním sychravém počasí prožít ještě jednou pár chvil volnosti v posledních dnech svých životů. Oba vypráví své životní příběhy, ale jsou vtaženi i do řešení nahodilých životních situací pro ně cizích lidí. A skrze jejich osudy dojdou k naplnění osudů vlastních…“ (volně z divadelního programu)

Senzitivní režie Josefa Jaroše (režie i scéna) vytváří s námětem autora ucelenou kompozici jevištního díla. Za pomoci základních stavebních prvků divadelní tvorby (herectvím, výtvarným pojetím a hudbou) tvoří tak, že vše slouží příběhu, myšlence, citu, dramatu jednotlivých lidských osudů i osudu člověka jako takového, s celou jeho bídou i slávou a radostí ze života, přes všechnu hořkost z příchutě fyzického utrpení a tváří v tvář smrti i utrpení duševního, bolesti z životních chyb, nenaplněným vztahům a lidskosti. To vše k nám z jeviště navíc často promlouvá i s báječným a podařeným jakoby mimovolným humorem.

Scénická složka je vytvářena pouze prostorem, světlem a stěnami, na kterých je jemná kresba náznaku daného prostředí. V nemocničním prostředí je kresba načrtnuta na bílém podkladu černou linií a mimo nemocnici jsou stěny černé (pocitově splývající s horizontem) s kresbou bílou. Hře herců potom slouží jen nejnutnější reálný nábytek a rekvizity (židle, nemocniční stojánek s infuzí - umělou nitrožilní výživou, invalidní vozík, deky, doplňky pro lékařku, dopis atd.). Soudobé realistické kostýmy a kostýmní doplňky byly zvoleny vhodně a odpovídají typům postav v daných prostředích.

Kompozici scénického díla dotváří i citlivý výběr hudby, vkusně dokreslující jemné dějové odstíny a nálady příběhu a výpovědi Paula, Julese nebo Mladé ženy.

Herecké výkony dvou protagonistů hry, Stanislava Zámečníka v roli Paula Blanchota a Josefa Navrátila v roli Julese Tourtina, přesvědčivě a působivě vtáhli publikum do děje příběhu hry. Svou přirozeností, pravdivostí a bezprostředností lidské výpovědi i důsledným vytvořením hereckého charakteru postavy, a v neposlední řadě vzájemnou souhrou se všemi dalšími postavami hry i přesným vytvářením hereckých situací se jim v přeneseném slova smyslu podařilo vést i onen pověstný mimoslovní dialog s publikem, jaký zažíváme při hereckých výkonech našich nejtalentovanějších herců. Tyto dva starší pány si lze připomenout jako povzbuzení pro vlastní těžké chvíle, kdy zaslechneme tušené ťukání konce na dveře našeho života.

Herecký tým, obsazený v dalších postavách hry, pomohl vhodně ztvárnit potřebné herecké situace, ve kterých hlavní osa příběhu nezanikla a naopak všemi epizodami přehledně vedla divákovo vnímání. Všichni herci tak přispěli k hodnotnému vyznění díla. V těchto rolích se představili: Lucie Nesvadbová (Sestřička, Mladá žena, Tanečnice, Herečka), debutující Jonáš Balga (Nemocniční bratr, Tanečník, Muž), Vítězslava Mojžíšová (Lékařka) a Rudolf Kovář (Herec).

Pro úplnost informací o skvělém tvůrčím počinu týmu hodonínského Divadelního souboru Svatopluk ještě uveďme, že světla a zvuky měl na starosti Petr Hnilica, kostýmy Běta Švancarová, výtvarníkem byl Jiří Hiršl a text sledovala Věra Slezáková.

Mgr. Jaromír Brych