Texty: HRNEČKOVÁ, Anna: Dětská scéna Slaný - 20. 4. 2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 6 - 7, 7.6.2013.

Dětsk á scén a Slaný - 20 .4. 2013

Krajská přehlídka středočeské dětské scény, která se tradičně konala ve Stochově, se letos poprvé odehrála ve Slaném, ve sklepě 3. ZŠ s názvem Bungr. Svou zkušebnu pro tuto příležitost poskytl soubor Vrtule, který vede Kateřina Oplatková Rezková. Do poroty byli pozváni Jakub Hulák, Naďa Rezková Přibylová a Anna Hrnečková. Z rozličných důvodů byla přehlídka organizována se zpožděním a s velmi malou finanční podporou. Pro některá představení bylo možná jeviště Bungru trochu malé. Přes tyto problémy byla na přehlídce krásně uvolněná atmosféra a všechny organizační i jiné zádrhely se jí úspěšně vyhnuly.
Je třeba velmi ocenit členy souboru Vrtule, kteří se organizace přehlídky zcela nezištně ujali. Fungovali jako pohotoví barmani, zvukaři, fotografové, technici, nebo jako fanfára. Někteří z nich, kteří se sami připravují na budoucí pedagogickou dráhu, připravili také dílny pro dětské soubory. Vedoucí souborů, kteří dostali za úkol zjistit, jak byly dílny dětmi přijaty, přinášeli veskrze pozitivní ohlasy.
Kromě dílen dostaly soubory navíc úkol napsat během dne krátkou aktuální báseň o sobě, divadle, přehlídce apod. Všichni úkol splnili a závěrečné vyhlašování výsledků tak obsahovalo i humornou „kulturní vložku“.
Přehlídky se zúčastnilo šest souborů, z nichž ani jeden před tím neprošel sítem okresního kola. Kvality představení však úrovni krajské přehlídky povětšinou odpovídaly.
Byl udělen jeden postup, jedno doporučení do širšího výběru, dva diplomy za konkrétní kvalitu inscenace a jeden tradiční putovní Modrý delfín – ocenění, které putuje mezi soubory – vítěz z loňského roku se stává porotou a vybírá vítěze, který si smí Modrého delfína na rok ponechat.

Nu vot!
Delfína i diplom s přímým postupem na celostátní přehlídku získal soubor Tři boty ze ZŠ Třebotov, který vede Václava Makovcová a Jana Barnová. Tento soubor je na Dětské scéně stálicí. Jak trefně poznamenal Jakub Hulák, svou poslední inscenací nepřekonaly Tři boty pouze ostatní přihlášené soubory, ale především samy sebe. V letošním roce postoupil soubor opět o krok dopředu a nabídl ucelenou inscenaci
poměrně komplikovaného pohádkového příběhu.
Nu vot! je úpravou ruské lidové pohádky O žabce carevně. S ruskými lidovými motivy vedoucí souboru pracují velmi citlivě. Nejvýraznější je živý doprovod tahací harmoniky jedné z lektorek a zpěv dětí. Mnohé momenty připomínají svou rytmičností a sborovými popěvky folklórní dětské hry.
Jednoduché kostýmy odkazují střihem k ruským lidovým krojům, výrazným prvkem jsou pestrobarevné šátky, se kterými pracují jak dívky, tak chlapci. Lesklá výšivka šátků vnáší do hry pocit palácového přepychu, její dekor odkazuje k pohádkovým ilustracím, které si s ruskými pohádkami tradičně spojujeme. Netradiční měkká pastelová barevnost je důležitým znakem inscenace. Není rušivá ani přemrštěná, působí harmonicky.
Děj hry není jednoduchý. Cca patnáctičlenný soubor střídá sborové polohy s rolemi lidí, zvířat, věcí i živlů. Kromě momentu cesty za srdcem Kostěje nesmrtelného, kde porota nabádala ke zjednodušení a vyjasnění scénické akce, je příběh srozumitelný a ubírá se plynule k cíli. Inscenace pracuje s poměrně komplikovanými symboly a metaforami, které v naprosté většině nepůsobí samoúčelně, ale překvapují vnitřní logikou a vzájemnou provázaností.
Děti jsou ve svém projevu svobodné, rozumějí dobře humoru inscenace, ale zároveň přistupují ke společnému tvaru zodpovědně a soustředěně. Suverénnost projevu dovoluje dětem i sólový zpěv, čistý a jistý, který navíc nepůsobí jako samostatné pěvecké číslo, ale organicky se pojí s dějem a je zdrojem velmi silných momentů inscenace.

Nosáč / jak píchla pýcha do nosu
Představení divadelního souboru STEH – Pidisteh, který vede Marica Harčaríková, bylo porotou navrženo do širšího výběru.
Pohádku z Hrubínova Špalíčku autorka výrazně upravila, částečně zveršovala a doplnila drobnými popěvky. Hru dětí doprovází sama poměrně citlivě na elektrické piano. Všechny děti jsou po celou dobu na jevišti. Z chóru, který sám má velmi proměnlivou funkci, vystupují jednotliví hráči a přijímají role individuální.
Zásadním kladem představení je obrovská energie, kterou děti do své hry investují. Hrají s velkým nadšením, beze strachu a bez křeče. Je evidentní, že velmi dobře rozumí humoru, který je v inscenaci obsažen, že tvoří svobodně, bez zábran. Představení poskytuje hodně prostoru improvizaci, mnohdy si děti tento prostor i samy neplánovaně udělají. Přítomnost diváka jim dělá evidentně dobře. Jejich hra má neuvěřitelné tempo. Situace střídá situaci, jeden gag následuje za druhým. Děti zpívají, tančí, střihem střídají role a prostředí. To vše doprovází bezpočet variant použití bílých záclon a z nich ušitých sukní. Před očima diváka se tak odehrává jakési černobílé, povětšinou velmi zábavné víření.
Nutno ovšem říci, že se toto víření občas vymyká z rukou a stává se z něj pouhý zmatek. Představení málo pracuje s pauzou, klíčové události je snadné pro bezpočet současně se odehrávajících výstupů zcela přehlédnout. Rychlost provedení někdy hraničí s nedbalostí, radost ze hry – a to
je podstatné - s nepříjemným přehráváním. Jakoby nezáleželo na příběhu, ale právě na plném využití každé vteřiny na jevišti. Divák se tak může velmi snadno ztratit v ději, nebo propadnout podezření, že děj ani pro samotné aktéry vlastně není důležitý.
Problém je pravděpodobně již v poměrně komplikovaném textu, který bez správné interpretace (které děti ještě často schopny nejsou) může působit matoucím dojmem. Zřejmě zásadním úskalím příběhu je nedostatečně nastolený vývoj Nosáčovy pýchy v úvodu hry. Problém velkého nosu jako čehosi nepatřičného se příliš brzy protne s problémem nosu coby zdroje princovy pýchy. Dva různé motivy je těžké od sebe oddělit, čímž se ovšem zásadně komplikuje porozumění následné snaze sudiček, aby chlapec svůj nos zavrhl. V podstatě tak chybí jasné motivace klíčových činů jednotlivých postav a s nimi i přehledná pointa příběhu.
Přes uvedené nedostatky však byla inscenace oceněna pro překvapivou svobodu a nadšení skupiny.
Za zmínku ovšem stojí i dvě představení oceněná diplomem bez postupu.

Prázdniny doma
Iva Vachková se souborem Ovečky ze ZUŠ Nové Strašecí přinesly do dětského divadla bezesporu zajímavou látku – povídky Alexandry Berkové Knížka s červeným obalem.
Soubor se jimi inspiroval pro hru o dospívání v ospalé atmosféře letních prázdnin, kdy se začíná opatrně a neobratně prolínat dívčí a chlapecký svět. Zavržení panenek, dopisování s chlapci, vtipně nevhodné upoutávání pozornosti, rozpačité schůzky atd.
Chybělo ovšem jasnější rozhodnutí, zda se jedná o zachování dobového ukotvení příběhu, či o jeho aktualizaci. V prvním případě se s „retrem“ šedesátých let nedostatečně pracovalo, ve druhém byly matoucí zejména komunikační prostředky mládeže, jako jsou ručně psané dopisy, řetězové vzkazy atd., které dnes patří minulosti.
Soubor je evidentně velmi dobře vedený, všichni aktéři dobře mluvili, jejich projev byl překvapivě přirozený a klidný. Trochu rozpačitě působila jistá statičnost většiny scén, kdy děti pouze stály a gestikulovaly. Přitom by jim stačilo jen maličko pomoci konkrétní scénickou akcí. Zároveň nebylo zcela jednoduché vyznat se v motivacích jednotlivých postav. Kdo je vlastně komu sympatický, kdo komu ne, co komu dělá radost a co ho naopak nudí. I když nutno říci, že (ačkoli tato nepřehlednost rozhodně záměrná nebyla) ve výsledku vlastně působila jako autentické zachycení podstatného znaku dospívání, kdy si člověk sám mnohdy neuvědomuje, co vlastně chce a proč co dělá.

Tati, tatínku!
Dva mladí vedoucí Adam Krátký a Dorota Tichá se souborem divadla Cára carara přivezli představení inspirované knihou Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla. Zajímavá koláž zcizovacích prostředků a scénických metafor se pokouší ukázat fenomén tatínek tak, jak ho vidí děti ze souboru. Zjištěné potom soubor prezentuje v příběhu o tatínkově zoufalé snaze vymyslet dětem pohádku. Představení doprovází sympatická jazzová kapela několika dospělých, která dodává situacím rytmus a spád.
Cennému autorskému tvaru bohužel znatelně chybí pointa. Očekávání, které tvar vzbuzuje na počátku, tak vystřídá na konci spíše zklamání. V kontrastu s přirozeností sboru potom také skřípe značně „přehraný“ způsob interpretace dvou tatínků, nebo spíše zodpovědné a nezodpovědné části tatínka jednoho.
Nicméně tvar a způsob práce, který za ním je cítit, působí slibně a doufejme, že jím Adam, Dorota a Cára carara neřekli své poslední slovo.

Dobrý den oči, dívejte se / Dlouhý Široký a Bystrozraký.
Zbývající dva soubory - Dramatický kroužek při ZŠ Hudlice i Divadelní kroužek Paraplíčko – projevovaly ve svých představeních upřímnou snahu vedoucích o vytvoření zajímavého divadelního tvaru, kde by se všechny děti souboru dobře uplatnily. Bohužel jejich inscenace nesly příliš jasné znaky režijní ruky vedoucího a přes veškerou snahu v nich chyběla hravost a zpráva o tvůrčí práci dětí samotných. Nutno však dodat, že ani jeden ze souborů nepřekročil hranici vkusu. Vzhledem k vlastnímu vývoji obou souborů bylo naopak třeba obě práce rozhodně ocenit jako krok správným směrem.
I když letos přehlídce stálo v cestě mnoho problémů, nakonec se podařila. Všem organizátorům patří dík za rychlost a statečnost, s jakou se svého úkolu zhostili.
Anna Hrnečková