Texty: SITTOVÁ, Gabriela: Pražské poetické setkání 2013. Deník Dětské scény, č. 0., str. 2 - 3, 7.6.2013.

Pražské poetické setk ání 2013

Pražská postupová přehlídka na Dětskou scénu se konala o víkendu 20.–21. 4. 2013. V sobotu se týkala recitátorů 1. a 3. kategorie, v neděli potom kategorie 2. a 4. Občanské sdružení PŘESAH, které přehlídku spolupořádá s Hlavním městem Prahou a organizuje s DDM Praha 8 Spirála a za podpory NIPOS-Artama, Ministerstva kultury a MŠMT, si dává záležet na tom, aby se účastníci této přehlídky nenudili a oba dny si užili naplno. Pro recitátory jsou vždy připravené hlasové rozcvičky před zahájením recitací a tvořivé dílny v průběhu celého dne, aby se jen tak naprázdno nečekalo, když se porota radí (letos s Janou Machalíkovou a Lucií Klárovou). Každoročně jsou na zdi před sálem nalepené texty všech recitátorů s obálkami, do kterých si recitátoři mohou vzájemně psát postřehy o svých recitačních výkonech. Obálky si získaly velkou oblibu a každý, kdo v daný den recituje, se těší, že si obálku po skončení dané kategorie odnese společně s účastnickým listem a tradiční knížečkou na pověšení na krk. Letos navíc všichni z 1. a 2. kategorie dostávali malé pohádkové knížky, které přehlídce věnovalo nakladatelství TRITON.
Občanské sdružení PŘESAH každoročně pořizuje knihy pro oceněné recitátory a výběru těchto knih věnuje velkou pozornost – recitátoři si letos vybírali z nabídky (tříděné podle věku dětí): Poetický slovníček dětem v příkladech a Kam až smí smích (Radek Malý), Písání a Španěl na vesnici (John Lennon), Noha k noze (Viliam Klimáček), Pes nám spadla a Modrý Poťouch (Miloš Kratochvíl) atd. Z nakladatelství Pistorius & Olšanská byly pořízeny knihy Mušle a jiné odposlechy (Květa Legátová), Okamžik. Dvojtečka. Tady (Wislawa Szymborska), Noční linka důvěry (Miroslav Huptych) a nakladatelství věnovalo knihu Nápisy – Úlomky dřeva (Miroslav Červenka, Milan Jankovič). Všechny knihy byly k dispozici ve více výtiscích, aby se dostalo podle vkusu na každého. Porotcům se na této přehlídce říká PORADCI, a jsou představováni jako ti, kteří jsou v daný den ve službách recitátorů, aby je pečlivě poslouchali, dělali si poznámky a poté byli k dispozici komukoliv, kdo si chce o svém výkonu povídat. Povídání bývá tradičně velmi příjemné a dlouhé, dokud se poslední ze zájemců nedozví o svém výkonu vše, co by pro něj mohlo být užitečné pro příště.
Celkově lze říct, že má tato pražská přehlídka nejen úctyhodnou tradici, ale skutečně vynikající podmínky díky hojné účasti recitátorů, potažmo díky řadě učitelek (většinou ze základních uměleckých škol), které s dětskými recitátory pracují dlouhodobě a systematicky. Pražské poetické setkání se svou úrovní může pyšnit díky Zoje Oubramové, Věře Slunéčkové, Radce Tesárkové, Haně Trázníkové, Jitce Morávkové, Ivaně Sobkové, Janě Frankové a dalším.
První a třetí kategorii posuzovaly poradkyně ve složení: Jiřina Lhotská, Gabriela Sittová a Lucie Klárová. V první kategorii recitovalo 21 dětí a celkově měla velmi dobrou úroveň. U dětí se objevovaly některé typické začátečnické potíže, obecně se však dá říct, že kategorie netrpěla tradičními intonačními nešvary, rytmizací textu či nelogickými důrazy, jako tomu v první kategorii mnohdy bývá. Děti působily ve svých projevech přirozeně, byť tu a tam bojovaly se slyšitelností či trémou. Výběr textů byl pestrý (P. Šrut, J. Tuwim, M. Černík, J. Žáček, I. Blatný, R. Malý, F. Nepil, V. Havel atd.) a ve většině případů velmi dobrý – přesně na míru konkrétním dětem.
Oceněno bylo šest dětí: Katarina Mišejková (P. Šrut: Pane Nováku) a Elena Skalošová (H. Doskočilová: Klokaní pohádka o bázlivé pusince) za přirozený a osobitý projev, Václav Jan Podrazil (M. Macourek: Strýc Mumu) a Agáta Mašková (F. Nepil: Jak se čerti žení) za radost z vyprávění, Ela Hejdová (P. Šrut: Hrozné věci) za vynikající interpretaci textu a Hugo Wiesner (J. Kolář: Jak se chytaj zajíci) za mimořádný divácký zážitek. Výkony dětí v první kategorii byly dokonce tak osvěžující ve své bezprostřednosti a často skutečné kvalitě interpretace, že v daný den nasadily vysoko laťku i následující třetí kategorii. Ta již tolik chvály nesklidila.
Ve třetí kategorii recitovalo 18 recitátorů. Zde bylo již velmi dobře čitelné, zda má recitátor nějakou vlastní silnou motivaci k přednesu, nebo převládá spíše nějaký vnější popud. To se výrazně promítlo do výběru textů, jejich pochopení a nalezení co nejvhodnějších prostředků, jak se o téma a text podělit s divákem. V této kategorii už by současně divák či posluchač nečekal tolik výslovnostních nepřesností až chyb, které se první kategorii ještě dají prominout. Ve výběru textů byla i tato kategorie pestrá. Objevily se zde zajímavé prózy (W. Allen, D. I. Charms, S. Silverstein, Z. Jirotka, K. Čapek atd.), poezie (J. Neruda, J. Prévert, P. Cmíral, P. Šrut atd.), asi dvakrát se objevil nevhodně vybraný úryvek z románu (implikující tedy řadu typických nevýhod takového textu), jeden text se v rámci této kategorie objevil dokonce dvakrát, což poskytlo nejen poradkyním, ale i divákům téměř učebnicovou ukázku, jak mohou dva dělat totéž, ale výsledek může být absolutně jiný.
Porota ocenila celkem šest recitátorů: Matyáše Svitáka (E. Frynta: Aniž; I. Wernisch: Vana s dešťovou vodou) za komunikaci s divákem, Agátu Zimovou (E. Frynta: Samí známí; P. Šrut: Báseň na slovo smrt) za poutavý projev, Zuzanu Sobkovou (W. Allen: Hrůzná nehoda; D. di Prima: Noční můra 7) za interpretaci textu Woodyho Allena a Annu Hrubou (Z. Jirotka: Úryvek z knihy Saturnin; J. Neruda: Balada rajská) za výrazný projev v textu Zdeňka Jirotky. Na Dětskou scénu postoupili Hana Vítová (M. Macourek: Dopis a známka; I. A. Krylov: Psí přátelství) a Vlastimil Kaňka (D. I. Charms: Truhlář Kusakov; Tu-Fu: Přivítání ve vesnici Čchiang). Pro oba postupující je charakteristický pečlivý přístup k výběru a přípravě obou textů – nikoliv pouze jednoho. Hanka vynikla tím, jak si v Macourkově textu pohrávala s úhly pohledu. Představový film jí za očima přímo jiskří a známka se v jejím podání stává krásnou naivní ženskou postavou. V Krylovově textu, který by ještě vyžadoval další dny práce na zpřesnění a odlehčení formy, prokázala, že může být také dobrou vypravěčkou veršovaných textů. Vlastimil zaujal svým nadhledem, se kterým se mu Charmsův text povedlo spíše konstatovat než jakkoliv jinak předkládat divákům. V čínské poezii měl rezervy především v myšlenkovém naplnění a sdělení tématu, přesto bylo velmi sympatické, jak citlivě a civilně uchopuje text, který má posluchače přimět k „zastavení“.
Druhou a čtvrtou kategorii posuzovaly poradkyně Jiřina Lhotská, Gabriela Sittová a Martina Longinová. Druhou kategorií začínala neděle. A recitovalo 19 dětí. V kategorii byly k vidění výkony od těch na úplném počátku jakékoliv práce s textem, až po ty, které by této kategorii mohla závidět kategorie čtvrtá. Sympatická byla na všech dětech (až na výjimky) absence čehokoliv patetického, velká snaha o přirozený projev, vážení vnějších výrazových prostředků na velmi jemných vahách. Snad i na tomto místě je dobré vyzdvihnout citlivou práci pedagogů, kteří s těmito dětmi pracují. Mezi řadou vhodně zvolených textů (I. M. Jirous, I. Kraus, D. Fischerová, L. Caroll, E. Kishon, J. Kolář, J. Tuwim atd.) se ovšem objevily i některé přehmaty (K. J. Erben: Zamilovaný žid; Z. Jančíková: O studánce se zapadlou hvězdou), které interpretům spíše bránily ve sdělení čehokoliv.
Porota udělila sedm ocenění: Jakubu Kolářovi (K. Čapek: Dášeňka) za přirozené vyprávění a kontakt s publikem, Martinu Polákovi (J. Kolář: Z deníku kocoura Modroočka) za přirozené vyprávění, Václavu Schneiderovi (J. Voskovec, J. Werich: V domě straší duch) za komunikaci s divákem, Janu Cikrtovi (K. V. Rais: Muší hody) za vyzrálý projev a výstavbu textu, Matěji Ovsíkovi (D. Mitchell: Třináct měsíců) za kontaktní a přirozený projev. Dva postupující – Štěpán Chytrý (I. Kraus: Matka v restauraci) a Antonín Doležal (E. Kishon: Střet generací) – mají jedno společné. Jsou to vypravěči, kteří sdělují s radostí, opravdovým zaujetím a pro své vystoupení naprosto samozřejmě potřebují oči v hledišti. Štěpán je ještě příliš překvapený reakcí publika, takže se v některých chvílích jednoduše neudrží a směje se společně s diváky. Krausův text si vzal natolik za svůj, že v rámci vystoupení velmi často opouštěl slova napsaná na papíře a pojednával situace po svém. Ne často se to dá o recitátorech říct – v jeho případě ale text vůbec netrpěl. V některých momentech dokonce získal na přesnosti a vtipu, vždy v duchu Krausova autorského stylu. Lze to hodnotit jako nebývalý jev. Štěpán byl při rozboru překvapen, že se textu nedrží, a přislíbil, že se k němu alespoň pro vlastní informaci vrátí. Toník zazářil už v minulém roce svým civilním projevem, nadhledem a lehce křesaným humorem, který obvykle staví na tom, že méně bývá více. Jeho výkonu nebylo co vytknout – byl přesný bez výhrad. Takto zralý výkon nepotřebuje přiřazování do věkové kategorie. A skutečně už v tomto dni nastavenou laťku nepřekonal nikdo ani v následující čtvrté kategorii.
Ve čtvrté kategorii vystoupilo 17 recitátorů. I zde by se dalo najít vše – od začátečnických nezkušeností, přes pokusy vykročit do něčeho jiného od poloh, které už dobře zvládám, až po docela příjemné a rozhodně zajímavé výkony. Neobjevil se ale žádný, který by byl bez výhrad, a objevili se pouze dva, které, byť je potřeba na nich ještě dále pracovat, mohou poměrně slušně zastupovat Prahu na celostátní přehlídce. Řadě interpretů však chybělo více energie v očích i v těle, u někoho se objevil až bezradný výběr textu (K. Černý: Jak se jeden malý Ali; L. Miracleová: Třináct atp.), někdo se potýkal s velkými výslovnostními potížemi – tato kategorie se jevila v celku jako nejméně „šťavnatá“. Přesto je na ní sympatické to, že se v ní objevují již známé tváře na poli pražského dětského přednesu a některé drobné nešvary se ve srovnání s předchozími lety přece jen jeví jako pokrok, za kterým je vidět dost práce nebo alespoň velká snaha. Čtvrtá kategorie se opět nebála ani prózy (O. Pavel, S. Leacock, A. P. Čechov, T. Boučková atd.), ani poezie (I. A. Krylov, W. Szymborská, M. Uhde, J. Dědeček, F. Šrámek, M. Cvetajeva atd.), výběr textů byl však v nejednom případě sázkou na kvalitu, na kterou ovšem interpretační dovednosti recitátora zatím nedosahují.
Přes řadu výhrad poradkyně ocenily sedm recitátorů a se všemi jejich výkony prodiskutovaly v rámci následné diskuse. Ocenění dostali: Gerron Stewart (O. Pavel: Pumprdentlich; I. A. Krylov: Rolník a smrt) za přirozený projev v obou textech, Leontýna Janků (M. Uhde: jak to chodí) za civilní a osobitý projev, Taťána Smugalová (L. Miracleová: Třináct) za autentické vyprávění, Tereza Martinovská (M. Cvetajeva: bez názvu; B. Reynek: Pavouk a kotě) za citlivou práci s oběma texty, Anna Poláková (J. Hašek: Hovor s malým Mílou) za výrazný projev v textu Jaroslava Haška. Do celostátního kola postoupili Emma Ulovcová (A. B. Coatsová: Horác; E. Jandl: Něco na podlaze) a Matouš Martínek (T. Boučková: Bikaři; F. Šrámek: Účtování), kteří byli jednoznačně nejvýraznějšími interprety ve své kategorii. Emma oslovila svou zálibou v nonsensové poezii, i když při diskusi se přiznala, že jde o chytrý tah její učitelky, jak ji zbavit přílišné zatěžkanosti při interpretaci vážných textů. To se podařilo velmi dobře. Ve výstavbě obou textů má Emma své rezervy, o kterých ví. Text Horác potřebuje získat ještě pevnější architekturu celé druhé části. Už teď jde ale o příjemnou hru s opakovanou situací až k velmi pěkně postavené pointě, kterou Emma dobře vybalancuje pomocí očního kontaktu s diváky. Matouš upoutal pozornost už tím, že sám sebe záměrně a přece jaksi mimoděk učinil součástí textu. Jedná se o vysokého statného mladíka s velmi dlouhými rezavými vlasy. Na jevišti se objevil v červených kalhotách a červeném triku. Už to samo o sobě byl pozoruhodný zjev. Až v první části textu divákům došlo, že jeho „kostým“ ho identifikuje jako jednoho z těch pozoruhodných bytostí, které popisuje. Jeho podání má kouzlo divokého temporytmu, gradace s náznakem šílenství, poté zase dokumentárního zpomalení a strohé popisnosti… Matěj působí jako živel, kterému by neuškodilo trochu více technických dovedností. O to mileji překvapil v poezii. Nebyla zvládnutá perfektně, ale s upřímnou snahou o proniknutí co nejblíže k tématu.
Pražské poetické setkání se jako každá jiná kulturní akce závislá na podpoře spolupořadatelů a sponzorů rok od roku trochu bojí o svou životaschopnost. Zdá se však, že rostoucí obava o finanční zajištění je přímo úměrná čím dál kvalitnější organizaci a především stále velkému zájmu pražských dětí o přednes a laskavé péči učitelek pracujících s dětskými recitátory, které svou práci dělají skvěle.
Gabriela Sittová