Texty: ZAJÍC, Vladimír: Charleyova teta, DS Na štaci Němčice nad Hanou, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2014

Divadelní spolek NA ŠTACI Němčice nad Hanou
Jevan Brandon Thomas: CHARLEYOVA TETA

Začněme pozitivy, které soubor Na Štaci do své tvorby vnesl. Prvním je rozšíření souboru o nové mladé členy, kteří v inscenaci dostali velkou šanci. Jednak byli hned postaveni před úkol vytvořit hlavní postavy mladých párů (Jack, Charles, Amy a i Kitty) a za druhé společně s kolegy již zkušenými vklouznout do principu divadelní komunikace s diváky. Druhým je dramaturgický výběr osvědčeného textu, který motivy, tématem a nadsázkou dokáže podržet ne zcela zkušené interprety, a i v pouhé verbální rovině udrží pozornost diváků a přináší potěšení a pobavení nad situacemi, do kterých se všichni dostáváme. Jinak řečeno, přes individuální osudy hrdinů a hrdinek snadno dojde k zobecnění, a tím pádem k identifikaci diváků s postavami a dějem, která přináší zážitek osobní i estetický. Třetím je dobré typové obsazení postav, které dobře postihlo proměnu dramatických postav do dramatických osob. Za čtvrté to je kostýmní složka – opět propracovaná – v níž je pouze zapotřebí dokončit „oblečení“ Jacka a Charlese, když se vypraví na návštěvu k panu Spettiguovi.

Jinou záležitostí je, jak se se zvoleným textem soubor porovnal ve výkladu. Hra využívá – když pomineme úžasný převlekový motiv – rozporu mezi Chováním a Jednáním. To jest, co je zjevné navenek mezi společenskými normami a tím, jak postavy jednají, aniž by danou konvenci porušily a přitom dosáhly svého cíle. Tedy Kdo jsou, Kde jsou, Co chtějí a Jak toho ve vespolném jednání dosahují, či ne. A právě princip paradoxu z chování a jednání je hlavním zdrojem jemného humoru (v případě Babbse a Spettigua dokonce humoru drsně laskavého), který vyvolává chvění bránice a pousmání se nad tím, jak někdy sami sebe nevidíme. Jistě, společenské normy aristokratické společnosti v dnešní, tak rozvolněné době obecných pravidel chování nemůže soubor vytvořit v plné podobě jako v době vzniku textu. Avšak může v gestice a verbálním jednání se tomu přiblížit a vytvořit platformu pro vyznění. Toto se ne vždy (spíše pomálu) dařilo. Garda dříve narozených herců se s tím porovnala – většinou úspěšně, ale mladá garda už ne. Nejblíže tomu byl Lukáš Lejnar jako Jack. Nejenže jeho přítomnost často nedovolovala ostatním sklouznout do unylosti, ale bylo vidět, že při přesnějším režijním vedení by jeho postava získala na plastičnosti a tím pádem na věrohodnosti. Umí v bryskné konverzaci navazovat, avšak často na úkor obsahu. Ony vůbec dialogy všech postav spíše plynuly po formální linii a ne linii obsahové. Také situace nebyly dostatečně vystavené tak, aby bylo zřejmé, co je hlavní a co vedlejší. Tak se stalo, že dramatické osoby na jevišti měly v situacích rozdílnou poetiku komunikace, a celkový oblouk se rozpadal na jednotlivé úseky spojované textem a ne záměrem dosáhnout kýženého cíle, tedy aby mladí skončili spolu ruku v ruce, nebo přesněji, konečně v jedné manželské posteli.

Poslední dvě poznámky. Babbs Lukáše Blaška nechť si najde hlasovou polohu pro Tetu a neponičí si hlasivky jednolitou expresivitou, a nechť soubor Na Štaci tuto inscenaci co nejčastěji reprízuje, nebož je šance, že dojde k větší jistotě, a tím pádem vztahy začnou krystalizovat. Zlomte vaz!

Vladimír Zajíc