Texty: STROTZER, Milan: Krkavci, LDO ZUŠ Kroměříž, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2014

LDO ZUŠ Kroměříž
Božena Šimková podle Boženy Němcové: Krkavci aneb Láska je silnější než smrt

Literárně-dramatický odbor LŠU Kroměříž obohatil program Hanáckého divadelního máje 2014 inscenací pohádky Boženy Němcové Sedmero krkavců. Uvedl ji pod názvem Krkavci aneb Láska je silnější než smrt. Inscenace v režii Petry Konečné vychází z dramatizace Boženy Šimkové, která náleží k zlatému fondu české dramatiky pro děti. Dramaturgická volba Petry Konečné si proto zaslouží pochvalu a uznání.

Šimkové dramatizace je postavena na slovním jednání. A slovně jednat může na jevišti jen herec a nikdo a nic jiného. Všechna váha účinu hry je tedy především v rukou herců a také režiséra při jejich vedení. Neunesou-li ji, nedá se tento nedostatek zastřít žádným fíglem. Pro soubor studentů ZUŠ je to výzva popasovat se s tak náročným úkolem, jednat slovem. Je to však zároveň ošidnost, neboť herecká zkušenost mladých členů divadelního kolektivu je logicky nevelká.

Mimořádné nároky klade text na představitelky ženských rolí, předně na představitelku chůvy Dorotky. Nutno hned poznamenat, že jsme byli svědky výborného hereckého výkonu Venduly Louthanové, která nároku na ztvárnění role dostála. Podobně obtížný úkol má představitelka Princezny, která nemůže být jen prostě zlá, ale musí zprostředkovat důvody svého chování. Do jisté míry se to podařilo Kláře Šlechtové. Ono, pro hru klíčové, umění jednat slovem, zvládl i Martin Neřád v roli Prince a to i přes handicap věku a tudíž malého vzrůstu. Dílem splnil nelehký úkol i Jakub Křivánek v roli Lovčího.

Navzdory vyjmenovaným pozitivním příkladům, se režie uchýlila k podpůrným prostředkům, jakými byla projekce snímků, určujícím hrací prostor, zobrazujícím galerii rodu Bohdanky (hlavní postavy příběhu), ale také nálady a atmosféru spojenou s dějem. K tomuto rezervoáru byl přidán bohatý hudební plán inscenace, různorodá pojetí hereckého projevu v rozpětí od iluzivního divadla s psychologickými motivacemi jednání, přes deklamační herectví, melodram až po sborovou recitaci. Připočteme-li rozporuplnost v obsazení rolí, kdy v nastoleném iluzivním systému hrají staré osoby mladí, malí velké, krásní ošklivé, dojdeme k pocitu zahlcení nesčetnými impulsy k vnímání, k takové mnohosti nesourodých prostředků jevištního výrazu, které jsou pro plnohodnotné vnímání diváka neúnosné. Méně by bylo více.

Samostatnou otázkou je volba iluzivního ztvárnění pohádky v případě věkově mladého kolektivu, který neskýtá možnost typového obsazení, zejména z hlediska věku. Logicky se nabízí inscenovat pohádku principy antiiluzivního divadla, kdy věk herců nemusí hrát roli. Pak by ovšem bylo dobré odložit dramatizaci B. Šimkové a připravit si jinou textovou předlohu.

Milan Strotzer