Texty: HNILIČKA, Přemysl: Za Pavlem Vašíčkem (1951-2014). AS 20.3.2014-Aktuality.

Za Pavlem Vašíčkem (1951-2014)

Ve čtvrtek 20. 3. 2014 zemřel režisér Divydla, Cylindru a Divadla Prkno Pavel Vašíček. Tento článek je jen malou vzpomínkou na člověka, který dokázal rozdat spoustu radosti a divadelní inspirace. Rozloučení se bude konat ve čtvrtek 27. 3. 2014 v 16.00 hodin v brněnské kremační síni.

Činoherní
Hudební

Na Pavla Vašíčka bude každý vzpomínat po svém. Ti, co jej zažili ještě v letech šedesátých a pak v dobách normalizace, si vzpomenou na jeho činnost v Estrádním a divadelním souboru OUPT, na Divydlo, které v roce 1971 založil, na soubor Cylindr, který vytvořil v roce 1978, čtyři roky po zákazu Divydla. Mladší si jej pamatují ze souboru Maléry, který vznikl v roce 1989. Já jsem se s ním poprvé setkal v Klubu Leitnerka v druhé polovině devadesátých let: Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky, jeho poslední divadelní láska, tam právě hrálo jeho inscenaci Macourkovy Hry na Zuzanku. Fascinovaně jsem zíral na tu směs humoru a vážnosti, na skvělou souhru herců a jednoduchost prostředků. Na osobnější kontakt však došlo až na prvním ročníku festivalu Na prknech, který s „Prkňáky“ zosnoval ve Veverské Bítýšce a na němž jsme s naším souborem Kočkodani také vystupovali. Asi jsme se mu zalíbili tak jako nám Prkno a jeho režie, protože jsme už zůstali ve stálém kontaktu – ať už jsme vystupovali pod hlavičkou Kočkodanů, TheAtrum Cmundi nebo Divadlo Čára.

Průběžně docházelo k hereckému propojování našich souborů – k oboustranné spokojenosti, budiž řečeno. I mne jednou pozval k hereckému hostování v Prkně. Rád jsem přijal, několikrát jsem už zaskakoval v zaběhnutých inscenacích a chtěl jsem být jednou při vzniku nové. Po dvou zkouškách jsem zděšeně uprchl. Pod režijním vedením Ladislava Stýbla jsem byl zvyklý na precizně vypracovaný režijní plán a vedení herců; to jsem u Pavla nenašel. Sledoval nás z křesla, jak si s textem poradíme, neřekl téměř žádnou režijní poznámku, nic si nezapsal, aby nás po zkoušce nasměroval… „Naším ideálem je jakési demokratické divadlo, i když to zase neznamená, že bychom zavrhovali jakékoliv vedení. Vždycky totiž je dobré mít někoho, kdo vidí celou věc zvenku, je – obrazně řečeno – nad ní. Z toho vychází i naše pojetí režie, ve kterém režisér pouze navrhuje jednotlivé nápady, ale nijak neomezuje tvůrčí práci herců. Řekl bych, že režisér je tady především pro ten vnější pohled a jako ´hlídač´ jednotné linie představení,“ řekl už v roce 1980 a tuto svou „strategii“ dodržoval. Nutno říci, že mi můj útěk z rozezkoušené inscenace nikdy ani slovem nevytkl.

Naše kontakty se nikdy nepřerušily, u tvůrčí práce jsme se ale znovu potkali až v roce 2011 při zkoušení Hrabalovin, pásma z povídek Bohumila Hrabala. Tři povídky (Diamantové očko, Lamertzovy jehly a Pábitele) chtěl propojit nahrávkou Hrabalových vzpomínek, které chtěl sám namluvit. Dohodli jsme se, že je natočí u mne; měl jsem totiž základní nahrávací vybavení. Ten den přišel včas, jak ale pozdě zjistil – bez brýlí. Půjčil jsem mu malou čtenářskou lupu a on pak v pokoji louskal jednotlivá slova z knížky, tenkou lupu v ruce téměř až u papíru. I díky tomu znějí ty nahrávky jako skutečné živé vzpomínky, jako by vyprávěl sám Hrabal…

Na zkoušky Hrabalovin a později Brechtovy Svatby (ta bude bohužel dozkoušena již bez něj) mne z Brna do Bítýšky vozil každý týden svým autem. Během té půlhodinky jsme vždycky stačili probrat mnoho – a vlastně zoufale málo. Mluvili jsme o divadle, rozhlasových hrách, rozezkoušených inscenacích i o Pavlových dávných divadelních zkušenostech… Poslední roky se ho držela zlá nemoc. Byl houževnatý, snad třikrát nad ní zvítězil a ona se vždy zákeřně vracela. Oporou mu byla jeho žena, kterou dříve i on statečně posiloval v její nemoci. Na ni teď myslím především.

Koncem března hraje Divadlo Prkno v Praze „Hrabaloviny“. Tentokrát poprvé se ozve z reproduktorů hlas Pavla Vašíčka – a poprvé to bude konzerva již neznějícího hlasu.

Vzpomínáme, Pavle.

Přemysl Hnilička