Texty: RYCHECKÝ, Saša: 18. Jesenická divadelní Žatva. AS 24.4.2014-Přehlídky a festivaly.

18. Jesenická divadelní Žatva

18 let znamená u nás plnoletost. To se najednou spousta věcí smí – pít alkohol, chodit (a nejen) s holkama – klukama, koukat na zakázané filmy. Ale taky to znamená nést plnou zodpovědnost za své činy. Co tedy dospělá Žatva?

Činoherní
Hudební

18. ročník Jesenické divadelní Žatvy – duben 2014

Alkoholu tentokrát moc neholdovala (i když Liduška měla chuť na víno). Hezkých kluků, mužů, chlapů se kolem ní ochomýtalo až-až – ale ona si pečlivě vybírala. Na zakázané filmy během toho dne skutečně neměla čas. Za své činy si tentokrát nese plnou zodpovědnost zcela zodpovědně. Tolik zodpovědných lidí a pomocníků se snad ještě nikdy kolem ní neangažovalo. Veliký dík Vám všem, že na to Luba Macháčková nebyla sama.

18. Žatva nám všem nabídla jako obvykle bohatý program, v některých ohledech skutečně už dospělý. Někdy se ještě projevily dozvuky puberty – ale co v tom věku můžeme chtít? Ještě pár let to vždycky trvá, než se vše usadí a úřední plnoletost se srovná s realitou. Co jsme viděli a co jsem stačil postřehnout a bezprostředně reflektovat?

Dopolední blok byl tradičně postaven na představeních dětských souborů. Nic letos nebylo úplně nedobré, jedno představení pak bylo vynikající. Ale chronologicky:

Pěvecký sbor Zvonečci ZUŠ Jeseník a jejich „JESENIČTÍ BROUČCI“ – hudební pohádka. Krásně zpívají, ladí spolu, moc cenný nápad scény na začátku – žárovičky a tajemné přítmí. I kostýmy jsou výtvarné, celé je to poctivě nacvičené, bohužel se v tom zpěvu a aranžmá vytrácí příběh a přirozená hravost dětí. Mluvit a jednat na jevišti v roli zatím neumí. Ještě moc by se na tom dalo dělat – ale jako vstup do Žatvy cenné.

Divadelní kroužek při SVČ DUHA Jeseník: „STRAŠPYTÝLEK“ – pohádka o strašidlech. Převést na jeviště texty Františka Nepila je úkol hodně těžký, zvláště pro dětský soubor, který je navíc ještě nevybavený. Dramaturgicky nezvládnuto, děti pak na jevišti nemohou hrát za sebe, protože ani neví co a proč. Vzniká tak jen secvičené předvádění drobných etud (z nichž některé jsou slušné), celkově ale je to rozbité. Škoda, tady ambice o velkém divadle převážily nad schopnostmi a možnostmi inscenátorů.

Divadelní kroužek ZŠ Vápenná: „ČERVENÁ KARKULKA“ – dětská opera. Na tomto představení se naplno ukázalo, co to je vybrat si skvělý a vtipný, chytrý materiál (autory jsou Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř), kterému pak soubor poctivě slouží, nesnaží se jej přepracovávat… Děti v sólech přirozeně používají porty, tím se jejich hlasy stanou dominantní, sbor nádherně ladí k nim. Ty těžké pasáže (vlka, Karkulky) na frázování a intonaci zvládají děti s velkou virtuozitou – a ještě se u toho krásně baví, žijí tím – protože všemu rozumí a mohou hrát v postavě za sebe. Postaveno to bylo v aranžmá jako klasická opera – sóla a sbor, který se nemusí moc hýbat, aby vyplnil jeviště, ale přesto významně slouží i jako ptáci, jako dekorace… Znaky přesné, jasné a čisté. Jeden z vrcholů letošní Žatvy, pan Bořivoj Kubíček by zasloužil metál, či alespoň diplom za práci s dětmi. A jak to lehounce vypadalo, tak jsem si uvědomoval víc a víc ten kus poctivé práce. Moc děkuji.

Divadélko Karambol ZUŠ Jeseník: „JAK ŠLO VEJCE NA VANDR“ – upravená lidová pohádka o chytrém vejci a jeho kamarádech. Autor a režie Michaela Svobodová. Velmi pěkně připravený text, přesně pro věk dětí, chytré a poutavé režijní nápady. Struktura je rytmizována chozením dokola a říkadlem. Jenže to s sebou přináší mnohé problémy. Především práce s loutkou – děti neumí hrát přes loutku, jen ji tak drží v ruce jako znak postavy, občas s ní zatřepou, nevyužívají možnosti, které se jim nabízejí – protože to prostě neumí. Je to statické, bez herního jednání v rolích, protože je loutky v rukou značně omezují. Zbytečná zadní kulisa cesty, která jen určuje prostředí, ale je generálním znakem, aby se lehce přehození proměnila v chaloupku – tohle zafungovalo… Zcela opilá babka v chaloupce, kterou hraje a šaržíruje kluk – to už je příliš za hranou. Loupežníci hrají úplně jinak, než ostatní – ovšem neomezují je loutky, mohou za sebe. Vejce puklo – smrad. Proč ne, je to aspoň tečka. Ale spíše než divadlo jsem viděl cvičení v rámci výuky na ZUŠ.

Vojta Vinkler s loutkovým divadélkem: „O PERNÍKOVÉ CHALOUCE“. Je zajímavé, jak – čím jednodušší jsou použité prostředky – může být divadlo divadelnější. Vojta je nesmírně talentovaný, se schopností improvizovat, vystavět – a pointovat – situaci. Byla to sice jen drobnost, ale moc potěšila. Nebezpečí vidím v občasném exhibování se, v nedotaženosti situací – ale vzhledem k věku je to zanedbatelné. Skvělé ovšem bylo pro vyznění představení snímání divadélka kamerou a promítání na plátno – tak mohl vychutnat všechny nuance každý z diváků. Díky technice!

Na závěr dopoledního bloku se ještě musím zmínit o letošních skřítcích. Byli oba pohotoví, schopni děti nejen informovat (velmi nenásilně), ale i bavit, vyplnit zpěvem a kytarou mezery v programu. Moc mě bavili a dalo by se říci, že ze všech Žatev byli nejlepší. Krásně je pak kontrastně doplňovala svou elegancí a laskavostí Liduška Liberdová. Pokud si někdo myslí, že to bylo jednoduché, pak se hluboce plete – byl za tím velký kus práce na přípravě. Díky!

DS ŠOK, o.s., Staré Město: „RYBA VE ČTYŘECH“ – konverzační tragikomedie. Tzv. „konverzačka“ je na divadle snad nejtěžším žánrem. Vyžaduje dokonale vybavené herce s charismatem, přesně postavené role, které se v základních znacích musí udržet až do konce. Soubor ze Starého Města si vybral vskutku nejednoduchý úkol. Nutno konstatovat, že se jej zhostil poměrně se ctí. Přesně vybrané typy pro jednotlivé role. Nabízela se ale otázka, co, komu tím vlastně chtějí sdělit – jaké je jejich téma? Přehrávání a šaržírování od počátku způsobilo, že po hodině už neměli z čeho brát, bylo to okoukané, bez vnitřního vývoje postav. Jen v prvním plánu, ve znacích. Kulisy byly sice pracné a monstrózní, v podstatě ale zbytečné – skoro s nimi nepracovali. Nehraje se moc, hlavně se mluví, není to pak divadlo, ale poslouchadlo. Soubor si vzal úkol, který je zatím nad jejich síly, ale kolikrát už jsme to viděli – a ono zpětně hodnoceno jim práce na tokové inscenaci moc pomůže, pokud si uvědomí (na reakci diváků), co funguje. Na ničem jiném, než na velkých úkolech nejde růst. A herci tohoto souboru bezesporu porostou.

DS Nezakopneš, DUHA a Gymnázium Jeseník: „KUGELMASS A KOUZELNÍK“. Woody Allen napsal mnoho krásných textů, sáhnout po něm je sázka na jistotu. Michaela Svobodová si neklade malé cíle, snaží se vždycky hledat nové cesty, zajímavá témata, umí vše přizpůsobit věku i vybavenosti herců v souboru. Velmi se jí podařilo text volně podle dané povídky napsat – je to dramaturgicky skvělá práce. Představení je přesně strukturováno reportéry rádia New York, jen jejich herecký projev je neujasněný, nejsou oněmi špílmachry, baviči, jsou spíš upozadění. Pak se jejich význam ve stavbě představení rozplývá v nic, ke konci spíše už ruší a natahují čas – a přitom by to mohlo být to, co vše naopak spojuje. Ovšem jinak skvělé režijní, scénografické nápady, krabice, hudba – to drží napětí, překvapuje a posunuje děj po logice k dalším překvapením. Vynikající Julie, ještě lepší babička a Viktorka. Zbytečné nápisy na kostýmech naopak, matou a nesdělují žádnou podstatnou informaci. Trochu nedoceněná práce se světlem v oněch snových scénách. Jinak ale skvělý počin, chtělo by to dozrát, dodělat a bude to zase BOMBA. Děkuji za zážitek.

Žáci hotelové školy V.Priessnitze: „KABARET“ – směs staropražských písniček a kankán, režie Mgr. Jarmila Koryťáková, hudba ŠLAPETO. Nejcennější na tomto vystoupení byly kostýmy, velmi pracné a určující dobu. Jinak to byl ale dost zmatek, proč spojili Prahu s kankánem, kde to mělo logiku kabaretu? Kabaretní umělci opravdu uměli zpívat, tančit, mluvit, bavit – to nebyl pokleslý žánr. Předstírání zpěvu na playback – a ještě jen někdy, pohybová nevybavenost (nikdo z nich snad ještě nechodil do tanečních), to byly zásadní nedostatky, Hudba ŠLAPETO jako by vystihovala to, co jsem viděl. Nějak šlapali zelí. Škoda, mohli se tím i bavit, ale rozhodně k tomu na jevišti nedošlo. Viděl jsem tolik zásadních nedostatků, vycházejících z nevybavenosti herců, ale i s nedostatku technického vybavení, že mě to chvílemi hodně nebavilo – a do konce (až dodnes) jsem nepochopil, co nám tím chtěli říci, o čem to bylo…Choreografka by se měla naučit choreografii.

JCHP Javorník, Carlo Goldoni: „LHÁŘ“ – komedie. Režie a úprava Míša Vašíčková. Monstrózní natur kulisy, výrazný balkon. Stejně tak kostýmy, vycházející z Commedie dell Arte. Kostýmy i kulisy určují prostředí, přesně podle daných klišé stanovují žánr. Postavy pak mají daný typ, z něhož nesmí uhnout. Žánr je ovšem nutno udržet od počátku až po samý konec – mají-li konec vymyšlený. Tím si ale nejsem jistý. Od počátku v té struktuře představení velmi tápou. Temporytmus, sdělnost se vytrácí pro nepochopení diváky – o co vlastně jde? KAŽDÝ ŽÁNR V DIVADLE MÁ SVÉ ZÁKONITOSTI, KTERÉ SE MUSÍ DODRŽET A RESPEKTOVAT – nebo vědomě porušovat a překračovat, pokud je to ve službě sdělení TÉMATU… Což se určitě nepodařilo. Sluha nemůže v tomto žánru přehrávat a být za blbého – on je naopak tím chytrým, tím, který všechny manipuluje ke svému prospěchu. Je potřeba víc hrát (víte-li o čem), než mluvit. Herci se sami ztrácí v textu, který si nepamatují, zoufale viditelně chytají nápovědu. Nehrají, nesdělují – jen deklamují. Nápověda je vidět a slyšet i v zadních řadách. Představení naprosto není udělané, zažité, dokončené, je to jeden velký zmatek, byť všichni se snaží na 120%. Ale neví, kým jsou, proč tam jsou, jaké jsou jejich vztahy k ostatním. Je to „mnoho povyku pro nic“, velké ambice a minimální sdělení. Víc hrát a méně mluvit, nebo k tomu mluvení alespoň něco trochu hrát, být v roli… A nejhorší je, jak nejen, že neudrží linku své role, ale lacině a primitivně se pokoušejí a prvoplánové aktualizace: „Biologické hodiny tikají“, „Klacík-bacík“, „Asi vrhnu“, odkazy na FB… To snad NE. To se nám to táhne a nekončí, ani přestávka není. Tento žánr má jasné a neobejitelné zákonitosti, a má-li mít představení smysl, musí se dodržet, Mám dojem, že s tím zaměření, s typologií rolí, hledáním znaku, stavbou situací moc nepracovali. I tak je to ovšem dospělý počin, až se soubor zase obehraje, až budou mít dramaturga a režiséra a jasnou koncepci, téma, sdělení, pak budou výborní. Herecky jsou v souboru hvězdy… Jen jim dát prostor k vlastní kreativitě.

DS Kantoři Mikulovice: KDO SE BOJÍ POSTELE“.

Jako obvykle v posledních letech vrchol celé Žatvy. Skvěle napsaný text, výborně upravený podle typů herců. Na rozdíl od originálu hrají každou za čtyř povídek vždy jiní dva herci. Velmi kultivované, technicky výborné – a přitom uvolněné herecké výkony – to je vysoce profesionální divadlo. Scénografický nápad postele, nočních stolků s lampičkami – přesně určující prostředí, ale ve své jednoduchosti i výtvarně geniální. Z Bakalářů inspirované přestavby dvěma komentátory, on trochu cynik, ona romantička – ženská. Dokonale se doplňují, je to partnerství. Bavili mě všichni od počátku do konce. Nebyla minuta, kdy bych něčemu nerozuměl, čekal jsem na další překvapení – která přicházela.

V prvé povídce herečka naprosto suverénní, v jasně určujícím kostýmu, který je kouzelným kontrastem k její opilosti (tu ovšem umí zahrát velmi decentně a přitom přesvědčivě). On je samec jen tehdy, když je sám, jinak naprosto bezradný. Druhá povídka zase oslní hereckým partnerstvím obou. Ona dračice, on vyděšený. Typově přesné. Etuda s alkoholem nádherně gradovaná, krásná práce s rukama. Jasná tečka, kdy už není co dodat, všechno je jasné…

Třetí povídka zase výborně obsazená, partnerství na jevišti je dominantním rysem, stejně jako herectví, které je ve znacích, neukecané, ale krásně civilní. Přesně v žánru. U této dvojice ale nebyla úplně jasná tečka.

U čtvrté části fantastická expozice – dlouho bez jediného slova, jen jednáním obou protagonistů jsou diváci přesně informováni o situaci, charakterech postav. Postupně graduje jasné téma (reakce divaček v sále: „Jako u nás doma…“). Moc dobře umí pracovat s pointováním situací až do překvapivých výroků: „Provdala jsem se za chrápání…“, “Já nechrápu – to je pláč mé zraněné duše!“. „Že se ti chce spát? Jenom tak normálně – ne na věky?“ Prostě nádherné divadlo, které bych chtěl ještě – a ne jednou – vidět a vychutnat.

18. divadelní Žatva v Jeseníku skončila. Jako každý rok říkám, že nevím, jestli přijedu i příště, jestli už nejsem jen inventář bez invence – ale už teď se na ten další rok těším. Díky pořadatelům, díky divákům, souborům, hercům, technikům, řidičům, skřítkům, kancelářím, bufetu, šatně… Díky bubeníkům, jsou skvělí. Je v Jeseníku dobře, když se cítíme jako doma.

Saša Rychecký