Texty: Praha, Comica Economica - Jindřich Beránek: Globální (protentokrát prý) slavnost, recenze

Globální (protentokrát prý) slavnost
Jako by to byla symbolická symbióza: první dubnovou neděli, kdy se ještě jaro jen ztěžka prokousávalo k vládě nad svými třemi měsíci roku 2014, hrálo na jevišti Divadla Semafor studentské divadlo. Jeho název Comica Economica napovídá, že šlo o studenty Vysoké školy ekonomické, kteří uvedli dvě jednoaktovky svého učitele, RNDr. Bohumíra Štědroně. V první části to byla parodie na známou aféru z Bílého domu Prezidentka Hillary – Stážistka Monik a prokurátor Ringo Star a ve druhé, Globální slavnosti, způsobí krizi jakási soudobá „bílá nemoc“, kterou tu představuje nákaza rybí anginou.
Tím symbolem je fakt, že na scéně souboru, který s Ypsilonkou, brněnskými Provázkem a Hadivadlem nese štafetu, jejíž sémě tvořily v 60. letech obdobné soubory, se představila dnešní mladá generace. Pro mnohé autory oné éry „malých jevištních forem“ byla podnětem k tvorbě ideologická cenzura, které je již čtvrt století odzvoněno; a mluvené slovo se nedalo tak lehce cenzurovat jako vytištěné. Ale zřejmě ani ono lidské právo sdělovat svůj názor, není zajištěno tím, že se likviduje příslušná instituce státní moci. A tak se studenti roku 2014 vracejí k tomu, čím oslovovala společnost generace před půlstoletím – k jevišti, kde nejde o to ztvárnit psychologickou drobnokresbu jiných lidí, ale svůj názor na skutky a jednání druhých.
Nešel jsem proto do hlediště, abych poměřoval, co se podařilo, a případně vyčítal, že ne všechny výkony odpovídaly zvolenému stylu. Že dívčí část souboru na tom byla lépe než jejich partneři (to ostatně dnes bývá i v leckterém profesionálním souboru). Hlavní byla celková atmosféra – a tu pomáhá studentům probouzet především smysl pro recesi a parodii. Tu naznačuje nejen titul první hříčky, ale i zvolený styl pohledu na svět, který tu je zobrazován. Už třeba jen genderová záměna v aféře rodiny Clintonových, kterou vyšetřuje člen legendární skupiny Beatles, napovídá, že se tu soubor vrací až do časů před 90 roky, kdy revue, co by se vešla do kapsičky od vesty, provedená studenty z lycea ve francouzském Dijonu v dnešní Janáčkově síni poblíž Kampy, volila stejnou parodii a stala se tak vzorem pro další a další generace.
Oba tituly jsou dílem principála této společnosti, jenž si vedle témat, která svým studentům přednáší (a webové stránky souboru informují, že jde o komerční i politický marketing a prognostika), uchoval svěžího ducha svých vlastních studentských let. Ba, jako příslušník rodiny brněnských Štědroňů, obohatil svou životní zkušenost spřízněností s touto skutečně věčně mladou historií, na míle vzdálenou politikářským frázím minulých schémat. A tuto spřízněnost s časem našich „malých forem“ jsem v hledišti prožíval.
Nebyl jsem ostatně jediný, kdo z pamětníků „malých jevištních forem“ zasedl v hledišti. O dvě řady za mnou seděl Petr Poledňák, který provedl listopadovými dny roku 1989 třetí proměnu ústeckého Kladivadla po nástupu normalizace. Tehdy se zdálo, že zákaz jeho inscenace Z Košic do Aše a zpět na jaře toho roku byl poslední administrativní počin státní moci vůči souboru mladých herců. Bohužel divadlo, které v městě nad Labem navazovalo na tuto tradici, v této chvíli už není. Ani normalizační mocipáni si v obavě, že by mohli být označeni za nekulturní barbary, nedovolili takový soubor zrušit. Když už nemohou existovat instituce, které vyslovují ideologické zákazy, je tu volná ruka trhu. I proto v tom výčtu na počátku chybí Činoherní studio z Ústí nad Labem – ještě vloni by tam bylo.
Pro dědictví z éry „divadel malých forem“ hovoří i fakt, že se diváci a herci nerozcházeli hned po děkovačce. Pamatuji, že jsme se vždy scházeli v prostorách těchto klubů (neboť obvykle se tento žánr nehrál v klasickém divadle, kde je prostor jeviště a hlediště oddělen, ale v klubu, kde se dalo hovořit o jevech, které tu byly nahlíženy kriticky a s vtipem). V prostorách dejvického Semaforu se sešli na partii šachů, neboť k nim má principál a zřejmě i jeho spřízněné duše blízko.
Jindřich Beránek
Kulturní zpravodaj Syndikátu novinářů