Texty: Plzeň, Amceth, Oscar Wilde, Jiří Č. Ulrich: Salome, Gardavský, Vl.: recenze, Plzeňský deník 13. 3. 2014

Salome se v Dialogu hraje trochu jinak

Plzeňský neprofesionální divadelní soubor Amceth jako už mnohokrát překvapil svou odvážnou dramaturgií, když uvedl v Divadle Dialog drama Salome, které s využitím textu Oscara Wilda napsal Jiří Č. Ulrich. Francouzky psaná aktovka na biblický námět vznikla z rozmaru krátce potom, co anglický literát a estét irského původu vyprávěl v Paříži svým francouzským kolegům vlastní verzi epizody o stětí Jana Křtitele z Matoušova a Markova evangelia. Britský představitel tzv. dekadence, hlasatel estétství s důrazem na čistou krásu přítomnou v autonomní realitě umění, příběh zaznamenal již před sto dvaceti lety. Celosvětově proslulou učinilo hru pak operní zpracování Richarda Strausse.
Velké obsazení Wildovy hry Ulrich zredukoval na tři hlavní postavy, aniž by znesnadnil pochopení biblické legendy. Autoritativní, v jádru však nešťastný král Herodes (Štěpán Heidler) pořádá ve svém paláci velkou hostinu. Nechal uvěznit víře oddaného proroka Jana Křtitele (Filip Kutner), který se odvážil obvinit Heroda a jeho ženu Herodias z hříšného života a jenž předpověděl příchod Mesiáše. Dceru Herodiady z prvního manželství Salome ztvárňují na scéně současně dvě herečky Kateřina Hrabáková a Barbora Korunková, aby názorněji zpřítomňovaly světlejší i temnější stránky titulní hrdinky. Salome je přitahována exaltovaným zjevem zvěstovatele, ten však nemá pochopení pro projevené city, Salome odmítá a dokonce ji i proklíná. Milosrdenství sice káže, ale nedokáže ho sám prokázat. Po porozumění a kráse toužící Herodes nutí Salome k tanci a slíbí jí za to splnit veškerá její přání. Je pak zděšen krutostí její žádosti, Salome trvá na hlavě Jana Křtitele donesené na stříbrném podnose. A Herodes je nucen dodržet královské slovo. Ulrich však dosti zásadně posouvá vyznění hry. Tragedii neuzavírá jako Wilde rozkazem Heroda: Zabte tu ženu!, ale dopřeje postavám ještě bolestnou sebereflexi na pokraji šílenství.
Pro amatérský soubor jistě nebylo snadné přijatelně ztvárnit patos tragických situací, střídmé jevištní dění doilustrovat textem plným básnických obrazů, extatických promluv a zdobných repeticí a navodit přízračné ovzduší předtuch a zhmotnělé fatality. Režii se podařilo pohybové akce stylizovat do často horečně strnulých gest a zároveň postavy co nejvíce zlidštit. Politováníhodní hrdinové se nám zpovídají z neukojitelné touhy po nemožném.

Vladimír Gardavský