Texty: Řípec, o Tábor - Divadelní tradice - Loutkáři

DIVADELNÍ TRADICE - LOUTKÁŘI

autor: Jaroslav Fišer, Řípec

První zmínka o loutkoherectví v obci je z roku 1940. Řídící učitel řípecké školy Otakar Konrád tehdy do školní kroniky zapsal: V prosinci sehrál učitelský sbor loutkovou divadelní hru „Zlatý květ“. Hrálo se pro žactvo v učebně školy. Z textu je zřejmé, že toto loutkové představení vzniklo z iniciativy učitelů (a pravděpodobně podle plánu výuky) tehdejší „Školy obecné dvoutřídní v Řípci“, takže se na něm kromě učitelů nepodíleli žádní další stálí obyvatelé obce.
Následuje delší prodleva a změnu lze zaznamenat až o třináct let později, kdy se na oživení řípeckého loutkářství podíleli i „domácí“. Ředitelka tehdy již Národní školy v Řípci Bohdana Vilímová v roce 1953 zapsala do školní kroniky:
Loutkové divadlo. Sdružení rodičů a přátel školy dalo do pořádku celou loutkovou scénu a od 18. I. až do konce března každou neděli hráli s členy ČSM loutková divadelní představení. Divadelní loutková scéna byla v hrozném nepořádku. Celý soubor loutek tvořilo 6 hlav asi tři zdravé nohy a čtyři ruce. Jen neúnavné práci několika dobrovolných pracovníků se podařilo přivést divadlo do chodu. S. Kupka, Šejda, Vilím pracovali večer co večer dlouho do noci, aby mohli splnit svůj závazek, dát scénu do chodu do 20. ledna.
Výbor žen v Řípci přispěl také svou prací – ušil šaty na loutky a do stanoveného data se skutečně začalo hrát.
Vybíraly se hry budovatelské – pokud je bylo možno na malé scéně sehrát – a doplňovaly se poučnými pohádkami a bleskovkami.
Loutková představení ve škole zřejmě pokračovala, neboť B. Vilímová v kronice za školní rok 1955/1956 píše: V zimě byly hrány OJ (Osvětovou jizbou, poznámka autora) pro naše nejmenší loutkové hry.
Poté jsou o činnosti místních loutkářů v dostupných dokumentech již pouze jeden záznam, a to v obecní kronice z roku 1959: Tehdy „loutková scéna osvětové jizby“ sehrála pohádku Kuba Všechnosněd, kterou „s dětmi osmileté střední školy“ připravil Vladimír Vilím (manžel tehdejší ředitelky řípecké jednotřídní školy a vedoucí Osvětové jizby).
Odstěhováním rodiny ředitelky řípecké školy Bohdany Vilímové z obce v roce 1962 místní loutkářství usíná. Výrazné oživení přichází až po dlouhých 15 letech a to ještě díky „náplavě“ - konkrétně Pražákovi, který se do obce „přiženil“:

Dětský loutkářský soubor PARAVÁNEK (1977 – 1988)
A je to tady! Dne 20. 11. 1977 byl založen dětský loutkářský soubor „PARAVÁNEK“ při Osvětové besedě v Řípci. Nepřímo tak navazujeme na ochotnické divadlo, které mělo v minulosti bohatou tradici. Začínáme s chutí a elánem, ale bez zkušeností a prostředků.
Chceme bavit děti i sebe.
Naším přáním je, aby se vždy našel někdo, kdo by v této kulturní tradici naší malé obce pokračoval a to v jakékoliv podobě, či formě. Na to nám však odpoví čas…
Těmito slovy začíná „Kronika loutkářského souboru PARAVÁNEK OB Řípec“, kterou pečlivě vedl iniciátor vzniku souboru, jeho režisér a autor výpravy, maňásků i většiny her (a současný starosta obce) Jindřich Jedlinský.
Na prvním listě kroniky Paravánku je i seznam zakládajících členů: Jindřich Jedlinský, Jiří Mrzena, Jana Kabešová, Květa Havlíčková, Hana Kupková, Marie Hlaváčková, Vladimíra Koubová, Irena Váchová, Monika Jedlinská, Vladislav Havlíček, Jiří Tilman, Pavel Kouba, Vlastimil Dukát, Jan Liška a Milan Hešík.
„Zkoušíme v místnosti bývalé kovářské usedlosti 3 x 4 m. Zhotovil jsem s Jiřím Mrzenou přenosnou konstrukci – paraván. Máme deset nových maňásků – peníze nám dala Jednota. Jsou z Únanova u Brna,“ připomíná kronika.
Prvním představením (v rámci oslav MDŽ) byla 4. března 1978 pohádka O nemocné princezně, dílo J. Jedlinského, kterou v sále Jednoty zhlédlo 120 diváků. Ve stejném roce, po zrušení místní jednotřídní školy, získává Paravánek jednu třídu jako zkušebnu a klubovnu. V roce 1979 se již účastní 18. okresní loutkářské přehlídky v Mladé Vožici a v listopadu téhož roku absolvuje i první zájezdové představení: v Košicích před 130 diváky uvádí pohádku J. Jedlinského O Červené Karkulce a Domeček Samuela Maršaka.
V následujících letech přibyla další představení (z autorské dílny J. Jedlinského např. Já, kocour Bobek, Tak to vidíš, kocoure Bobku či Setkání třetího druhu), měnily se loutky i členové souboru. Přibyla i další zájezdová představení a úspěšná účast na okresních a meziokresních přehlídkách loutkářů.
Řada textů v kronice souboru dokládá snahu o zvyšování úrovně vodičů i mluvičů a také výpravy jednotlivých inscenací, i řešení tvůrčích a personálních problémů:
Zápis z dubna 1980, jemuž předchází nápis „JAK DÁL… (VLASTNÍ CESTOU), umístěný pod kresbou sloupu se směrovkami Spodovky, Vyšlapaná cesta, Vlastní styl, Experiment a Neznámo: Co, jak a čím hrát dál? Potřebujeme něco moderního a náročného. Přistupuji k výrobě vlastních loutek, budeme hrát ZEZULOVU pohádku DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ. S odkrytým voděním – což způsobilo zděšení v řadách členů. Spojená interpretace. Čeká nás nová a náročná práce.
Hledání cest dokládají i řádky ze září 1980: Opět pro nás začala sezóna. Všechno je připraveno a můžeme opět začít zkoušet. Tentokrát ale úplně jinak. Zkoušíme, předělávám a znovu zkoušíme. Loutky jsem předělal všechny v poměru 1:2. Snad se ty menší někdy hodí.
Po účasti na 19. okresní loutkářské přehlídce 16. - 17. 2. 1980 v Sezimově Ústí přibyl odstavec s dokladem toho, že i náhoda může přinést změnu: Pořadateli jsme byli přijati opět velice dobře. Malá nepříjemnost – při představení se nám zasekla opona a zůstala částečně zavřena. Jeden z diváků, který ze strany špatně viděl, nám ji prostě utrhnul a tím nám vlastně pomohl. Od té doby oponu nepoužíváme.
Rok 1981 přinesl Paravánku i nutnost improvizovat. J. Jedlinský v kronice souboru píše: A rok 1981 je tu. Pro náš kolektiv nezačal právě nejlépe, neboť nemoci nechodí po horách, ale po dětech. Ze čtrnáctičlenného kolektivu se nás průměrně schází 9-10. Ostatní jsou nemocní. Přehlídkové vystoupení ve Veselí n/L bylo sehráno torzem souboru, výkon byl podle toho. Den před vystoupením se ještě cvičily záskoky.
Na 20. okresní loutkářské přehlídce ve Veselí nad Lužnicí se proto soubor 13. února 1981 představuje pouze pohádkou Rudolfa Zezuly Dlouhý, Široký a Bystrozraký, hranou tyčovými loutkami s odkrytým voděním. Připravovanou pohádku Josefa Řepy Strach má velké oči, hranou maňásky, ale neuvádí.
V roce 1982 následuje účast na 1. meziokresní loutkářské přehlídce v Bechyni a v témže roce přibývá v kronice poznámka: Je zde podzim, opět začínáme zkoušet. Tentokrát se zúčastníme soutěžní přehlídky v individuálních výstupech s loutkou, která bude opět v Sezimově Ústí.
Datum 6. 4. 1983 (po úspěšné účasti na 18. krajské přehlídce Skupovy Strakonice) je pod těmito řádky: Vážení mladí přátelé! Stává se tradicí, že soubory, které se na okresních přehlídkách u odborné poroty stávají outsidery, vítězí na krajské přehlídce. Loni Nehajanky, letos Paravánek. Vyšlo to a to je fajn! BLAHOPŘEJI!
Přeji souboru, aby byl vybrán ústřední komisí do programu národní přehlídky „Loutkářská Chrudim ´83“ a tak reprezentoval nejen táborský – loutkářsky vyspělý – okres, ale celé jižní Čechy.
Do další práce Vám přeji mnoho úspěchů a hlavně „neusnutí na vavřínech“.
Tábor 6. 4. 1983
Pod textem je razítko „OKRESNÍ KULTURNÍ STŘEDISKO TÁBOR“ a vlastnoruční podpis Marcel Kříž (ten je nyní dramaturgem Divadla Oskara Nedbala v Táboře – poznámka autora).
Účast na 18. Skupových Strakonicích totiž přinesla Paravánku jednak cenu „za spontánní a upřímný projev“ v inscenaci Otevřete vrátka, aneb Vlčí chování (autor J. Jedlinský), jednak nominaci náhradníka na národní přehlídku – 32. loutkářskou Chrudim. Radost ze zatím největšího úspěchu však záhy vystřídalo zklamání. Dopis pražského Ústavu pro kulturně výchovnou činnost s datem 29. 5. 1983 totiž naději na Chrudim ukončil. „Vaše představení bylo krajskou porotou navrženo jako náhradník na 32. loutkářskou Chrudim, bohužel však nebylo možné je zařadit, protože přehlídku obeslaly všechny kraje. Limity cestovného i délka programu dovolily zařadit jen jeden z náhradních souborů,“ stálo v něm mimo jiné.

FOTO – PARAVÁNEK-1
Popis: V kronice Paravánku je pod tímto snímkem z r. 1983 napsáno: Naši diváci v Řípci

A rok 1983 byl i rokem dalších, a poměrně rozsáhlých, personálních změn. J. Jedlinský v kronice píše:
Ze souboru Paravánek OB Řípec během léta odcházejí:
Květa Neveklová – stěhuje se do Kard. Řečice
Jana Kabešová – začíná pracovat v Třeboni
Marie Kubovská – má před maturitou
Vláďa Havlíček – odchází na vojnu
Hana Kupková – studuje v Písku
Hana Havelcová – je trvale na internátě
Jindřich Jedlinský – se ujímá vedení „Ladováčku“ v Soběslavi
BYLA TO DOBRÁ PARTA!
V souboru zůstává – Jiří Mrzena
Romana Průšová
Ludmila Kupková
Monika Jedlinská
Soubor je před úplným rozpadem.
Bylo usneseno, zatím Paravánek nerušit, vedením byl pověřen Jiří Mrzena, dálkově pomáhá i Jindřich Jedlinský.
Souborem prochází opět několik dětí: Martin Nosek,
Zdena Dukátová,
Pomáhají i dospělí: Marie Tilmanová
Marie Jedlinská
… a další děti Jiří Mrzena ml.
Olga Mrzenová ml.
František Kupka
Michaela Soukupová
V roce 1984, konkrétně 20. května, se Jindřich Jedlinský po ročním působení v Soběslavi (loutkářský soubor Ladováček) vrací zpět do Paravánku. A v roce 1985 do kroniky souboru zapisuje: Zkoušíme dál v sobotu i v neděli. Chceme se opět po jednoroční přestávce zúčastnit meziokresní přehlídky a neudělat si ostudu.
A že tento záměr došel naplnění, potvrzuje zápis z 30. 3. 1985: Účast souboru PARAVÁNEK ve Strakonicích (na 20. krajské přehlídce loutkářských souborů Skupovy Strakonice, poznámka autora) je pro tento kolektiv opět velice cenným úspěchem, už proto, že je to kolektiv nově vytvořený a nezkušený.

ateliér-sken – pozvánka „Tak to vidíš…-1986

FOTO- Paravánek 4
Popis: Představení Tak to vidíš, kocoure Bobku v roce 1986

Přinejmenším pozoruhodné je, že o prvních čtyřech letech činnosti Paravánku (1977 – 1981) není v řípecké obecní kronice ani zmínka. První zápis lze nalézt až v roce 1981, kdy kronikář připomíná zprávu z krajského deníku Jihočeská pravda, že Paravánek získal na okresní přehlídce loutkářských souborů v Táboře čestné uznání za moderní pojetí pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. „To svědčí o o velmi aktivní a angažované činnosti souboru“, poznamenal kronikář.
V následujícím zápisu pak pod titulkem Osvětová beseda připomíná: Zdejší osvětová a kulturní beseda koná velmi aktivní a kulturně - vychovávací činnost. V bývalé učebně školy zařídili její pracovníci velmi pěknou kulturní místnost. Provádí zde pravidelné promítání filmů pro děti i dospělé konají se loutková představení pro děti a jiné akce. Divadelní soubor zajíždí i do jiných obcí okresu. Tato velmi záslužná činnost a úseku kultury a společenské zábavy je vysoce ceněna veřejnými orgány města Veselí i okresu Tábor. Hlavní aktivní podíl na této činnosti mají ss. Jedlinský a Mrzena i řada dalších.
Teprve v roce 1982 kronikář popisuje historii Paravánku od jeho vzniku v roce 1977 a v závěru zdůrazňuje: Zásluhu o činnost souboru mají zvláště Jedlinský Jindřich a Mrzena Jiří. Soubor provádí záslužnou a obětavou činnost, ve které je potřeba pokračovat.
Další zmínky o řípeckých loutkářích následují v r. 1983 (přehled představení v obci i mimo ni), v r. 1984 („Tento kroužek si zaslouží uznání za svoji obětavou společenskou práci.“) a pak přehled představení v letech 1985 – 1987.

Ateliér -SKEN – Trávení volného času – 1987
Popis: Trávení volného času na 22. Skupových Strakonicích v r. 1987 (Jindřich Jedlinský a Jiří Mrzena)

Za 11 let existence loutkářského souboru Paravánek sehráli jeho členové více než padesát představení, z toho většinu mimo Řípec; přitom v převážné většině se jednalo o premiéry, reprízy byly spíše výjimkou. I když evidence návštěvnosti není uvedena u všech vystoupení, výkony souboru určitě zhlédlo více než 3000 diváků, převážně dětí.
Potud odkazy na kroniky. V roce 1988 však stopy loutkářství v Řípci končí. Z bohaté a úspěšné činnosti Paravánku se do dneška nedochovalo ani jeviště a kulisy (vlastní výroby zakladatelů), jen diplomy a několik maňásků (převážně vlastní výroby), kteří nyní zkrášlují místní knihovnu. Zápisy v pečlivě vedené kronice souboru končí v roce 1988. Tato úspěšná tradice, když bývalí členové Paravánku dnes pečují o své děti a nemnozí i o vnoučata, však nemá pokračování. Zatím?

FOTO – Paravánek – 2
Popis: Návrat z přehlídky ve Strakonicích (1985)

Foto – Paravánek – 3
„Nový“ Paravánek v roce 1986

Společenská souvislost: Nutně se nabízí otázka: jak se Jindřich Jedlinský (nar. 1945), původem Vltavou křtěný Pražák a Řípečák až od roku 1973, který v soběslavské továrně na šicí stroje Lada obsluhoval NC (číslicově řízené) stroje, stal řípeckým loutkářem?
„Oslovil mně tehdejší předseda občanského výboru Jindřich Kouba, který věděl, že jsem v letech 1974 -1976 hrál v soběslavském loutkářském souboru Ladováček. Jestli prý by se v Řípci nedalo dělat něco pro děti. Domluvil jsem se s Jirkou Mrzenou, s dětmi a v roce 1977 vznikl Paravánek,“ vzpomíná J. Jedlinský.
A prozrazuje na sebe, že ke kultuře se dopracoval až po letech; předtím totiž v Praze hrál fotbal za Admiru a také „dělal“ atletiku (ač sám dodnes zarytý Slávista) ve Spartě. Na mistrovství ČSFR v roce 1963 dokonce obsadil ve skoku dalekém výkonem 667 cm 5. místo.


FOTO-Paravánek-MAŇÁSCI-1-2
(nebo jen jedno foto??)
Společný popis: Kromě fotografií a diplomů zůstalo z výbavy Paravánku jen několik maňásků

Vzpomínka pamětníka
Marie Tilmanová (nar. 1946) čp. 87:
S loutkářským souborem Paravánek spjata poměrně těsně: jednak v něm dlouhá léta působili oba její synové Jiří a Vlastimil, jednak se od roku 1983 do jeho činnosti zapojila sama i její manžel Jiří. A jak na tato léta vzpomíná?
Dětem se v souboru určitě líbilo, jinak by v něm nemohly vydržet tak dlouho. Musely však mít velkou trpělivost, protože než se nazkoušela nová pohádka, byla to veliká dřina; třeba jen zvládnout vodění maňásků podle čtení textu.
I z vlastní zkušenosti vím, že pan Jedlinský byl jako režisér a principál velmi přísný a že dbal na to, aby všichni odvedli maximální výkon – jak mluviči, tak vodiči. A děti to zvládaly, jeho pokynům se bez problémů podřizovaly; a o to větší radost pak měli z úspěchů na soutěžích.
Na soutěže a přehlídky jsme jezdili společně s dětmi, a i když Paravánek nevyhrál a byli jsme smutní, projevovala se na druhé straně i radost z toho, že jsme se mohli zúčastnit. Děti i v takovýchto případech alespoň viděly práci jiných loutkářů, posuzovaly ji a třeba říkali - no to my jsme byli lepší, a zaznívaly i různé vtipné hlášky. Večer jsme pak společně hráli hry, vyprávělo se, bavili jsme se a zažila se spousta legrace. Dodnes se na to příjemně vzpomíná.
A kromě toho se všichni – děti a do jisté míry i dospělí – naučili disciplíně a spoluodpovědnosti za výsledek celého souboru a řada dobrých návyků jim zůstala i v pozdějších letech. Vím to podle svého syna Vlastimila, který dodnes dovede hrát svým dcerám divadlo, nebo s nimi komunikovat tak, že má loutku na ruce a vlastně s nimi mluví ona. A vnučky to velice baví.