Texty: Plzeň, Amceth – Gardavský, Vl.: Někdo se dá na chlast ... Plzeňský deník 14. 1. 2013, s. 8

Někdo se dá na chlast, někdo na modlení
Podtitul: Divadlo Dialog dnes uvede melodrama Noc na Manhattanu v podání souboru Amceth

Jiří Č. Ulrich si připomněl první roky existence divadelního souboru Amceth i své někdejší působení v Divadle Pod lampou, když se v plzeňském Dialogu čerstvě přihlásil k žánru tzv. divadla poezie. S Amcethem nyní zinscenoval komponovaný pořad z díla amerického básníka a prozaika Kennetha Fearinga Noc na Manhattanu.

Než se stal profesionálním literátem, prošel Fearing (1902–1961) celou řadou manuálních zaměstnání. Psal také romány, ale především se prosadil jako výrazný básník amerického velkoměsta upozorňující na sporné jevy moderní civilizace. Tématy i stavbou volných veršů patří k čelným představitelům sandburgovské tradice a je přiřazován k beatnické generaci, která je u nás už od 60. let minulého století vděčně přijímána. Pamětníkům se občas jistě po několika slovech na jevišti hned vybavují známé verše, například: „Někdo se dá na chlast, někdo na modlení…“
Z dosud jediného českého výboru Fearingových básní Manhattan z roku 1964 vybral Jiří Č. Ulrich zvláště ty verše, které poloironicky a trpce zachycují ztrátu životních jistot a rozpad tradičních hodnot. K citlivému ztvárnění proměnlivých nálad využívá jako režisér i prvků stínového divadla. Atmosféru kontrastně dotváří živý hudební doprovod Boženy Englerové a reprodukované klavírní perlení Oscara Petersona. Sám režisér se na scéně aktuálně stylizuje do podoby bezdomovce a brilantně interpretuje i jednu z klíčových básní večera Zastavárníkovo odpoledne. Stejně jako nesourodá množina zastavených věcí jsou i s ní spjaté příběhy předzvěstí všeobecného zmaru. Zdeněk Čermák uměřeně propojuje syrovost projevu s citovostí při kontaktu s ženou i zločineckým podsvětím, Jan Kupka s výstražnou lhostejností komentuje, co zbude z člověka po jeho úmrtí pod koly desetitunky. Větší prostor zaujímá v inscenaci ženský element v pohledech živelnější Lucie Chlustinové, melancholičtější Terezie Auterské či vědoucí Simony Horové. Opakované rozvíjení myšlenek a obrazů samoty a nenaplněnosti lidských osudů vtiskuje představení osobitý rytmus a sugestivní naléhavost. Inscenace v současné době vyznívá dokonce aktuálněji než četba knížky v čase jejího vydání u nás.

Vladimír Gardavský