Texty: CÍSAŘ, Jan: Paměť divadla 05. 70. a 80. léta 20. století - inspirativnost

Paměť divadla V

Jan Císař

Amatérská scéna 5/2007 uveřejnila dopis, jejž napsal Jan Šotkovský Vladimíru Hulcovi, aby vyjádřil své kritické stanovisko ke kritériím i postojům, které uplatňuje při posuzování amatérského divadla. Nemíním se v tomto okamžiku ani v nejmenším do celé záležitosti vměšovat. (I když by bylo docela zajímavé i prospěšné otevřít o celé této problematice diskuzi; zřejmě by prozradila ledacos o tom, jak chápeme a reflektujeme současné amatérské divadlo.) Začínám-li však tuto Paměť divadla upozorněním na tento dopis, je to proto, že je v něm pojem inspirativnost. V jistém kontextu dokonce jako označení něčeho, co může neblaze ovlivnit naše pohledy na amatérské inscenace a některé polohy amatérského divadla, způsobit na tomto poli jisté disproporce a rozevřít některé nepřekonatelné a nepříjemné rozpory. A tak jsem si připomněl staré latinské přísloví: Tempora mutantur et nos mutamur in illis – časy se mění a my s nimi. Neboť v jistém údobí vývoje amatérského divadla byla inspirativnost pojmem, jenž otevíral další šance pro ty trendy, které přinášely proměnu divadelního jazyka i pojetí amatérské činnosti. Mimochodem: žádný ze slovníků, jejž jsem měl při psaní této Paměti divadla V k dispozici, nezná slovo inspirativnost – jen inspirace. Přitom už před lety, stejně jako dnes, se stále více používala inspirativnost jako slovo se zvláštním významovým odstínem, které znamená hojnější výskyt tohoto jevu, který je odvozen od základového slova inspirace jako popudu, podnětu k tvoření, jenž může mít – a také často má – podobu náhlého nápadu. Zatímco inspirativností se patrně rozumí obecná vlastnost, která trvá a již třeba Šotkovský konkretizuje jako „originalitu dramaturgie, nezvyklost formy, experimentálnost usilování“. V souvislosti se stanovisky Vladimíra Hulce – s odvoláním na názor Vladimíra Zajíce – potom jako možnost zásadního posunu ve výběru na Jiráskův Hronov, který bude rozhodujícím a dominantním způsobem přihlížet k těm hodnotám scénování, jež bez ohledu na nedostatky inscenace na prvním místě inspirují; podněcují, pobízejí k tvorbě vznikající mimo známé konvence a něčím jsou vždycky průzkumnické, vstupující na nevyzkoušenou půdu.
Před těmi lety už toto pojetí inspirativnosti existovalo a tento pojem takto pojmenovávalo. Hlavní ovšem bylo to, že se tak objevovala poměrně účinná možnost jak posunout hranice, jež amatérské divadlo omezovaly. Samozřejmě, že to byly i hranice dané ideologicky, politickým tlakem. Ale především šlo o určitou konzervativnost, o lpění na normách, které bránily tomu, aby se rovnocenně a rovnoprávně jako součást amatérského divadla braly i ty podoby scénování, které rušily a překonávaly uznávané a osvědčené konvence. Ze všeho nejvíce se pak ukazovalo, že v samotné praxi amatérských divadelníků padají hranice mezi jednotlivými druhy a žánry divadla, že divadelní jazyk v jisté své části zmnožuje a rozšiřuje svůj systém o zatím nespojitelné prvky a vytváří z nich zcela novou strukturu, která přesahuje svými schopnostmi a možnostmi dosavadní principy divadelního sdělování.
Na půdě amatérského loutkového divadla např. vznikl a existoval soubor „C“ ze Svitav – takzvané Céčko. Pro mne byl, je a bude příkladem vývoje zahrnujícího tuto podobu inspirativnosti. Zajisté, že bychom v jeho inscenacích mohli nalézt leckteré kvality, které založily alternativní vývojovou linii našeho amatérského divadla – především autorství jako výraz osobitého vlastního postoje. A jistě bychom mohli shledat i inspirativní podněty ve vývoji tehdejšího loutkového divadla, které si uvědomovalo, že spojení herectví realizovaného v tělesném materiálu a herectví realizovaného v materiálu neživé hmoty utváří zcela nový divadelní jazyk přinášející jinde neuskutečnitelné výrazové možnosti. Jsem rád, že jsem mohl být účastníkem tohoto procesu, že jsem zažil představení, která do amatérského loutkového divadla přinášela svou novostí a nekonvenčními postupy změnu a vyvolávala rozruch někdy velmi, velmi bouřlivý. A hlavně jsem rád, že jsem zažil, když tato inspirativnost systému divadelního jazyka budovaného v nečekaném využití a rozpětí synkretických (k sobě nepatřících a protikladných) prvků začala utvářet v celé šíři jednu z podob českého amatérského divadla.
Viděl jsem několikrát scénovat limeriky a nonsensové básně Edwarda Leara. Ale nikdy nezapomenu na podobu, jež jim dalo Céčko v rovině, která kombinovala divadlo poezie, loutkové divadlo a mimické akce; a samozřejmě mluvené slovo. Vedl jsem svého času dlouhou diskuzi o tomto scénickém tvaru s Luďkem Richtrem, jenž trval na tom, že tato inscenace nemá téma a že tedy jako by kulhala na jednu nohu. Argumentoval jsem mu tím, že sice nemá přesně racionálně poznatelné a slovně pojmenovatelné téma, ale že její složitý systém formuje velmi specifický smysl, jejž nelze uzavřít do slovní formulace. Dnes bych řekl, že tato inscenace vytvořila fiktivní svět, který nebylo možné jednoduše a přímo přiřadit k nějaké skutečnosti a tak určit její význam. Dokonce bych trval na tom, že tento fikční svět byl zkonstruován inscenátory a že bylo úkolem diváků tento svět rekonstruovat a interpretovat. Což vše píšu proto, abych ukázal, kudy se ubírala tehdy ta vlastnost amatérského divadla, kterou jsme nazývali inspirativností. Co vše objevovala a čemu otevírala dveře.
Ta zmíněná diskuze s Luďkem Richtrem proběhla na přehlídce amatérského divadla v Letohradu, která se jmenovala Inspirace. Vznikla v první polovině osmdesátých let v tehdejším královéhradeckém kraji z iniciativy krajského kulturního střediska jako odpověď na vývoj, jenž – jak o tom svědčí i její název – si stále naléhavěji vyžadoval zabývat se společně tím vzájemným prolínáním a prostupováním všech postupů a principů, které byly nositeli inspirativnosti. Nemohu než říci, že to, co Šotkovský cituje jako představu Vladimíra Zajíce o současné podobě Jiráskova Hronova, vlastně do písmene odpovídá koncepci této Inspirace: žádný výběr na soutěžích, ale „pokusy, omyly i vítězství sezony“, dokonce přítomnost i inscenací nehotových, ale slibujících inspirativnost. Byla to tehdy vlaštovka, jež měla nečekaný ohlas, získala přízeň a oblibu a zároveň potvrdila, že inspirativnost je hodnota, která posouvá vývoj současného divadla.
Někde tady začíná pohyb, jenž nutně zamířil k Jiráskovu Hronovu. A našel své vyústění v tom, co se nazývalo jeho „doplňkovým programem“. Což způsobilo výraznou změnu v koncepci Jiráskova Hronova. Nebyl to převrat, jenž přišel jako blesk z nebe, byly už nějaký čas nejrůznější signály, které upozorňovaly, že amatérské divadlo prodělává posuny, na něž Jiráskův Hronov buď nereaguje vůbec, nebo zcela nedostatečně. Psal jsem tehdy, po 51. Jiráskově Hronovu, do tohoto časopisu několik článků, v nichž jsem se na pokračování zabýval stavem tehdejšího amatérského divadla, jež se prezentovalo řadou představení na tomto vrcholném festivalu, neboť bylo více než zřetelné, že amatérské hraní dospělo do fáze, která musí být i na této nejvyšší bázi reflektována. Stalo se, byl ustaven „doplňkový program“, jenž se zaštítil inspirativností jako jakousi výkladní skříní trendů a tendencí, které mohou přispět k dalšímu růstu úrovně amatérského divadla. Vlastně se tak otevřela cesta k současné hronovské žatvě. Nemohu si pomoci – sedávám-li už nějaký čas v tzv. PC – Problémovém Clubu – a přemýšlím-li o jeho funkci a smyslu, pak se vždycky dostanu k té letohradské Inspiraci, k jejím diskuzím, které měly vlastně tentýž účel: vyslovit cosi o jádru, podstatě změn systému divadelního jazyka a inspirovat tak jak k přemýšlení o divadle, tak zejména k takovému způsobu tvorby, který se nedrží vyjetých kolejí.
Už jsem to napsal na začátku: touto Pamětí divadla V ani v nejmenším nechci zasahovat do otázek, jež nastolil Jan Šotkovský. Nebudu ale zapírat, že mne nabídl téma, které se jednoduše a bez potíží dá nazvat inspirativnost. Uvědomil jsem si totiž, jak tenhle termín ovlivnil vývoj amatérského divadla od osmdesátých let, co všechno mu přinesl a jaké podněty dodal pro jeho další osudy. Připomínám-li zásahy do koncepce a podoby Jiráskova Hronova, jež se odehrály v jeho jménu, pak nechci nic jiného než připomenout jeho zásluhy a za co mu vděčíme. A také ukázat – v souvislosti s oním Šotkovského dopisem Vladimíru Hulcovi – že se stal trvalou součástí, možná by se dalo říci hnacím motorem, jistých pohybů amatérského divadla. Dá se s ním jistě zacházet všelijak. Ale jeho pozitivní vliv v minulosti zůstává nesporný.

Paměť divadla V. Jan Císař. AS 2007/6, s. 52.