Texty: Lezník: KOPECKÝ Josef: Stručná historie Kroužku divadelních ochotníků Vrchlický

KOPECKÝ Josef: Stručná historie Kroužku divadelních ochotníků Vrchlický v Lezníku
Zpracováno pro Databázi českého amatérského divadla, 2013

Období vzniku divadelních ochotníků v Lezníku lze datovat již do konce roku 1895, ale první zápisy pochází až z počátku roku 1896. Dle všeho se jednalo o vůbec první spolek v obci. Zakladatelem a prvním režisérem byl řídící učitel Václav Mimra, společně s učitelem Bohumírem Müllerem. Důkazů o tom, že začátky nebyly vůbec snadné, je mnoho. Například první divadelní představení se mělo hrát ve prospěch zařízení divadla, a to dne 26. ledna 1896 v hostinci „Na Haně“. Hrát se měly tyto kusy: Pan Franc, aneb Sedlák šelma velká - fraška o 3 jednáních od Antonína Volfa, a poté: Fotografická dílna v Praze - fraška o 1 jednání od téhož autora. Po divadle měla následovat taneční zábava. Poličský časopis Jitřenka ale v zápětí uvádí, že „Divadlo na Haně 26. ledna nebylo povoleno, ježto místnosti nebyly komisí ohledány. Tato překážka jest již odstraněna, a div. představení odbýváno bude v neděli 16. února i s taneční zábavou. Ochotníci lezničtí vzdávají cizím pp. znalcům díky, že do tamní místní divadelní komise vstoupili a místnost divadelní bezplatně ohledali, jakož i svému milému p. starostovi J. Votřelovi, jenž je ve snahách jejich vydatně podporuje.“ Pro úplnost se ještě podívejme, jak toto divadelní představení společně s taneční zábavou dopadlo po finanční stránce. Celkové příjmy činily 66 zl. a 41½ kr., celkové vydání činilo 57 zl. a 63 kr. Po porovnání příjmů a výdajů byl čistý zisk na pořízení jeviště celkem 8 zl. a 78½ kr. Počet prvních ochotníků včetně obou učitelů postupně vzrostl na 21. Počátky byly, co se týkalo kostýmů a kulis, velmi skromné. Takřka veškeré kulisy včetně opony namaloval řídící učitel Václav Mimra. V tomto roce, a ještě v několika příštích letech, se museli ochotníci potýkat kromě různých těžkostí spojených se zařizováním divadla také s problematickým chováním zdejšího obyvatelstva. Přečtěme si, co o tom napsal řídící učitel Václav Mimra. „Čilí ochotníci lezničtí sehráli dne 14. června na Haně tříaktovku: „Staří blázni“ za řízení p. B. Müllera velmi uspokojivě před četným vybraným obecenstvem hlavně z okolních obcí. Dle toho, jak si počíná zdejší obyvatelstvo, které posud zde v divadle nebylo, a které hlavně z rolníků a jejich selek záleží, souditi by se dalo, že zde ani hráti možno není (plakáty se nepřijímají, trhají apod.) Jesti divadlo dle mínění starších „krokem do pekla“. Poněvadž se však dosud nikomu z návštěvníků ani vlas na hlavě nepřipražil a také nepřipraží, a poněvadž již zařizujeme své vlastní jeviště, na které nám nikdo ze zdejších boháčů nic přidati nechce, jdeme zase dle zdání moudrých lidí vstříc lepší době, nežli zde bylo a jest, a které znamenala a znamená venkovské různice a sváry. Děkujíce četným pp. ochotníkům střenickým za četnou návštěvu ze vzdálené jich obce, voláme činnosti ochotníků leznických na trnité zde cestě: Na zdar!
I přes různá popisovaná úskalí bylo v roce 1896 sehráno celkem 10 divadelních představení, což je opravdu neuvěřitelné číslo. Koncem roku 1896 byl v obci založen místní odbor Národní Jednoty Severočeské pro Lezník a okolí. Tento spolek byl pro divadelníky velmi významným, neboť krátce po jeho založení byli zdejší ochotníci včleněni do tohoto spolku jako jeho odnož a v tomto spojení přetrvali až do roku 1928. Nadále si ale ochotníci uchovali svoji samostatnost, neboť knihy protokolů i většina schůzí byly vedeny nezávisle na místním odboru N.J.S.
Zajímavý je také vývoj názvu spolku. V roce 1898 lezničtí ochotníci vystupovali pod názvem Místní odbor Národní Jednoty Severočeské v Lezníku. V letech 1901 a 1902 pak jako Divadelní ochotníci v Lezníku. V letech 1902 a 1903 používali název Kroužek divadelních ochotníků Národní Jednoty Severočeské v Lezníku. Nicméně v průběhu roku 1903 se název ustálil na Ochotnický kroužek „Vrchlický“ v Lezníku, či Kroužek divadelních ochotníků „Vrchlický“ v Lezníku, který se bezmála používal po celou dobu jeho dalšího trvání. V roce 1903 bylo pořízeno spolkové razítko v ceně 2 zl. a 5 kr.
Pojmenování spolku je po předním autorovi Lumírovců (skupiny kulturních osobností kolem časopisu s názvem Lumír), někdy nazývaných také jako kosmopolitní škola - tedy po Emilu Frídovi (známém pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický, 1853-1912). Datum úmrtí tohoto literárního velikána napovídá, že ochotníci používali části jeho pseudonymu ještě v době, kdy žil. Díky této skutečnosti se proto také mohli pochlubit vlastnoručně napsaným povolením od samotného Jaroslava Vrchlického, který v něm povoluje užívat část svého pseudonymu v názvu Kroužku divadelních ochotníků v Lezníku. Tento dokument se však do současnosti bohužel nedochoval.
Lezničtí ochotníci si během velmi krátké doby vybudovali výbornou pověst v celém okolí, a to především díky své píli a množství zdařile sehraných představení. Kupříkladu jedním z často hraných a zdařilých kusů bylo drama od bratří Mrštíků s názvem Maryša. Lezničtí ochotníci se však také museli potýkat s častým nedostatkem herců. Někteří z nich vraceli již přijaté role a tak nastaly časté problémy, kým tyto úlohy obsadit. Ročně se hrála průměrně dvě až tři představení, někdy i více, avšak byly i roky, kdy se hrál pouze jeden kus, či dokonce nic. Časté byly také problémy s nedostatkem finančních prostředků k zakoupení nových kostýmů, divadelních předloh, úpravám jeviště atd. Často se kryl příjem s vydáním. Kromě divadelních představení byly pořádány také ochotnické plesy.
Ochotníci to ve svém úsilí, určeném především k pobavení a vzdělávání zdejšího lidu, neměli vůbec snadné. Přidejme několik postřehů. Aby se vůbec smělo hrát, musela být nejprve napsána úředně potvrzená žádost opatřená kolkem, zaslaná spolku beletristů Máj v Praze. Poté následovala také žádost o svolení sehrání daného kusu k c. k. okresnímu hejtmanství v Litomyšli. Pro malé přiblížení poslouží část jednoho z takovýchto povolení pocházejícího ze dne 12. května 1913, kdy se jednalo o svolení k sehrání divadelního představení Bulharsko vítězící v hostinci „U Štefků“. „Podmínkou uděleného povolení jest, že se páni pořadatelé o udržení pokoje a pořádku, jakož i o postavení hlídky hasičské a provedení všech bezpečnostních opatření pro případ ohně náležitě postarají. Větu „Němci, Němci vždy a všude musí býti proti Slovanům“ na stránce 32 textové knížky nutno při představení vynechati.“ Krásný případ toho, jak fungovala cenzura v tehdejším Rakousku-Uhersku. Po ukončení představení následovala téměř pokaždé taneční zábava, kterou pořádali buď přímo ochotníci, či samotný hostinský.
První světová válka přerušila hraní divadel takřka na dlouhých pět let, přičemž několik ochotníků již nikdy nevstoupilo na jevištní prkna. Už v roce 1914 padl předseda spolku a po něm později ještě mnoho dalších ochotníků. Po letech nuceného válečného spánku se probudil spolek k další práci. První výborová schůze se konala již na konci listopadu 1918. Dne 24. dubna 1919 byla dosavadním jednatelem Františkem Hauptem svolána schůze, kde se za přítomnosti dvanácti členů volil nový výbor, jehož předsedou se nově stal František Votřel. Ten přinesl nadšení k nové práci; mladé posily na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě téhož roku bylo sehráno celkem pět divadelních představení, přičemž ještě dvě se musela na žádost obecenstva opakovat. Celkem se tedy hrálo sedm představení.
V roce 1920 byla sehrána celkem tři představení a jedno se muselo na žádost obecenstva opakovat. V roce 1921 byla poprvé v historii zdejších divadelníků zvolena za předsedkyni spolku žena. Původní staré jeviště už nevyhovovalo, proto došlo v roce 1926 k jeho záměně za nové, za účelem jeho pořízení se konala v obci sbírka, která dopadla nad očekávání dobře; bylo vybráno celkem 297 Kč. Leznický rodák a bývalý ochotník JUDr. Josef Mimra, advokát z Litomyšle, přispěl částkou 200 Kč, také obec se připojila částkou 100 Kč. Díky těmto darům a pokladní hotovosti spolku, která tou dobou činila 839 Kč, se mohlo začít s přestavbou. Původní jeviště se dočkalo rozšíření a mnoha dalších úprav. Krom toho také čelo jeviště neslo nově po stranách opony znaky zemí Československé republiky. Byla pořízena nová opona, která nesla výjev z historie: setkání knížete Oldřicha s Boženou. Autorem této opony byl pravděpodobně akademický malíř František Martinů z Poličky, mj. bratr světově proslulého hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Toho roku byla v důsledku prací na obnově jeviště sehrána pouze dvě představení. Historickým zlomem v dosavadní historii leznických ochotníků byl rok 1928. Až doposud byl totiž tento spolek pod místním odborem N.J.S., který se sice po 1. světové válce probudil k opětovné práci, ale zanedlouho jeho činnost zcela zanikla. Bylo proto dohodnuto osamostatnit se a sepsat nové stanovy, na což se myslelo již v předešlém roce, kdy bylo od Ústředí N.J.S. odkoupeno staré jeviště za cenu 204 Kč. Nové stanovy spolku zněly tak, že veškerý majetek ochotníků by v případě jejich zániku připadl zdejšímu Sboru dobrovolných hasičů, který byl povinen při opětovném zahájení činnosti či založení spolku podobného rázu vše opět vydat. Ve spolku bylo tou dobou 34 činných členů, z toho 20 mužů a 14 žen. Dále 8 přispívajících a 7 zakládajících členů. V obecní kronice a zápise z roku 1933 se o hraní divadla dočítáme, že „Následkem politického tříštění občanstva není možno vyvinouti plnou činnost. Na některá představení se doplácí.“
Dne 14. července 1935 byla pořádána oslava 40 let trvání ochotnického kroužku. K této příležitosti se hrálo představení v přírodě s názvem Pán. Dalším programem této slavnosti byl proslov jednatele řídícího učitele Františka Štindla a taneční zábava za zvuků jazz-bandu pana Stodoly z Poličky. Celá akce se velmi vydařila.
Zneklidňující politické události ale ještě více prohlubovaly nezájem o hraní divadla. Projevovaly se také staré bolesti ochotnictva v podobě nedochvilnosti během zkoušek, odmítání úloh a nově také neúčast na schůzích, dále se jevila nutnost opravy jeviště a v ochotnické kase se nacházela nepatrná finanční hotovost. Kupříkladu v roce 1937 bylo sehráno pouze jedno představení. K zániku spolku došlo dne 22. ledna 1939, kdy se na valnou schůzi dostavili pouze dva členové. O spolek nebyl zájem, proto se dle znění stanov veškerá finanční hotovost společně s inventářem předaly Sboru dobrovolných hasičů. Brzy na to přišla válka a s ní další nucená nečinnost.
Teprve až vytoužený příchod konce války a společně s ním také obrovská chuť a nadšení do nové práce přinesly probuzení k další činnosti. První schůze Kroužku divadelních ochotníků „Vrchlický“ v Lezníku byla svolána starým ochotníkem Janem Bisem, a to na den 17. května 1946. Za přítomnosti jedenácti členů byla zvolena část výboru. Předsedou a režisérem byl zvolen Jan Bis, který mimo jiné také připomněl a zdůraznil, že „je zapotřebí, aby místní ochotnický kroužek, jediný to kulturní spolek v naší obci, založený před 50 ti roky p. řídicím učitelem Václavem Mimrou, opět začal pracovat. Je to též výslovným přáním p. JUDr. Josefa Mimry z Litomyšle.“ Při valné hromadě konané dne 28. května 1946 za účasti padesáti členů proběhlo krom jiného i přijímání nových členů a dokončení voleb dalších funkcionářů. Na výborové schůzi konané 4. června došlo k jednání s výborem Svazu české mládeže v Lezníku, jenž měl zakoupené nové jeviště za 40 000 Kčs. Dohodlo se, že ochotníci budou jeho polovičním vlastníkem, a že jej budou společným nákladem udržovat a rozšiřovat. Dále bylo navrženo tehdejším jednatelem Bohuslavem Votřelem uspořádat slavnost k padesátiletému trvání spolku, což bylo jednohlasně schváleno. Toto výročí bylo oslaveno divadelním představením v přírodě s názvem Z rozkazu vrchnosti o třech jednáních od Emanuela J. Petruse. Velkolepá oslava se konala dne 14. července 1946. V průvodu, který se ubíral od hostince „Na Hané“ přes celou obec až k místu letního cvičiště pod školou, byla kromě školních dětí v krojích také selská jízda, alegorické vozy, hudba a mnoho přihlížejících. Před sehráním představení následoval slavnostní proslov JUDr. Josefa Mimry, jednoho z prvních ochotníků a také syna zakladatele spolku. Dále proslov profesora Josefa Dvořáka, kulturního referenta okrsku. Celý program oslav byl zakončen taneční zábavou v hostinci „Na Hané“. Pro úplnost - za představení bylo vybráno 5 898 Kčs, z bufetu 5 701 Kčs a z taneční zábavy 3 105 Kčs. Nahlédneme-li dále do knihy příjmů a vydání, pak zjistíme, že celkový příjem za rok 1946 obnášel 25 304,50 Kčs, vydání pak 25 280,60 Kčs. Hotovost ke konci tohoto roku byla 23,90 Kčs. Zde je nutné poznamenat, že příjem z tohoto roku byl především z již zmiňované slavnosti, zbytek byly dary občanů na nové jeviště, kdy například Jan Bis ml. zapůjčil k tomuto účelu 10 000 Kčs.
V roce 1949 zakoupili ochotníci společně se Svazem české mládeže mikrofon s amplionem za celkovou cenu 7 850 Kčs. Zrekapitulujeme-li k roku 1950 všechna sehraná divadelní představení po celou dosavadní historii leznických ochotníků, tak docházíme k zajímavým číslům. K tomuto roku byla totiž sehrána více než stovka představení. V tomto počtu navíc nejsou započítána představení cizích ochotnických spolků, které v Lezníku zejména v prvních poválečných letech hostovaly. Odečteme-li od 54 let trvání spolku léta nucené nečinnosti v období obou světových válek, vychází nám ročně přibližně dvě až tři představení.
K velkému průlomu v historii Kroužku divadelních ochotníků „Vrchlický“ v Lezníku došlo při schůzi konané dne 10. října 1950, kdy za přítomnosti osmnácti členů promlouval Josef Hlavsa z Poličky, zástupce okresní subkomise lidové tvořivosti. Bylo rozhodnuto o přičlenění ochotníků k místnímu Jednotnému zemědělskému družstvu, což se v brzké době také uskutečnilo. Tato změna způsobila dlouhou odmlku - byly zrušeny všechny složky a vedení převzala Osvětová beseda. Nicméně i v tomto období se divadelní představení nepřestala hrát. Například 2. ledna 1955 bylo sehráno Divadelním spolkem OB v Lezníku představení s názvem Vojnarka, kterou režíroval Jan Bis. Teprve v dubnu roku 1956 došlo k opětovnému obnovení Kroužku divadelních ochotníků „Vrchlický“, nicméně tato činnost netrvala dlouho. Zřejmě poslední divadelní představení s názvem Ženský zákon, bylo sehráno v Lezníku dne 25. prosince 1957 a ještě 12. ledna 1958 v Širokém Dole. O další činnosti leznických ochotníků již pak žádné zprávy nenacházíme. Je ale jisté, že ještě v období 1957/1958 se tehdejší OJ Lezník účastnila soutěže divadelních souborů LUT v kategorie A.
Nahlédneme-li do vývoje ochotnického divadla v obcích blízkého okolí, pak můžeme konstatovat, že mnoho těchto ochotnických spolků, pokud v tu dobu ještě vůbec existovaly, končilo svoji činnost přibližně právě v průběhu let padesátých či šedesátých. Závěrem je nutné připomenout, že divadelní představení nehrál v Lezníku pouze výše popsaný spolek, ale mnoho zdařilých představení sehrála také například místní školní mládež nejčastěji pod vedením svých učitelů, Sbor dobrovolných hasičů a další spolky.