Texty: POŠÍVAL, Zdeněk - místo nekrologu

http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2013090001

Do redakce Pozitivních dorazila smutná zpráva. Dne 12. září 2013 ve večerních hodinách zemřel režisér, spisovatel a dlouholetý autor Pozitivních novin pan Zdeněk Pošíval. Redakce Pozitivních novin se připojuje k pietní vzpomínce.

Co učinit s lidským světem
Portrét režiséra a spisovatele Zdeňka Pošívala

O Zdeňku Pošívalovi bylo už kdeco napsáno: od povrchních statí v časopisech až po zasvěcená udání. V jedné osobě romanopisec, dramatik a režisér při zdravém rozumu přečkal krom jiného světovou válku, dvě revoluce a vládu devíti prezidentů.

Na vlastní kůži prožil údobí slávy, uznání a cen, stejně jako dvacetiletý zákaz býti zaměstnán ve vlastním oboru a vyhazovy z práce.

Sepsal desítky scénářů a divadelních her, často pod cizím jménem, pokud to nešlo jinak. Poslední roky se věnuje zejména historickým románům, ačkoli ho občas zlákají i jiné žánry.

Jako člověk je smrtelně háklivý na špatně odvedenou práci a aroganci; a nám ateistům s oblibou opakuje slova A. P. Čechova – „Bůh by i byl, jen víry není.“

Řekněme si: nezaměnitelná figura už napohled. V bezmála dvaasedmdesáti letech se Mgr. Zdeněk Pošíval drží pořád zpříma, je to velký mužský se srdcem a tváří rytíře lehce zasmušilého, a přece bychom o něm mohli vyprávět spoustu veselých historek. Ať jde o práci či o radosti života, nikdo z nás nestačí Zdeňkovu tempu.

Během dne je schopný napsat deset stran jiskřivé prózy, a večer už podmanivým hlasem recituje u vína Seiferta, sebe i jiné skvělé autory. V dobré restauraci listuje jídelním lístkem jako sbírkou milostné poezie, a na všechno má chuť.

A protože jako zkušený divadelník ze zvyku maličko režíruje své okolí, poradí vám také, co si máte objednat, anebo kterou knihu co nejdříve přečíst. Na škodu vám to není. Jakmile se ale blíží zavírací hodina a mladíci u stolu již dávno umdlévají, táže se Zdeněk plný elánu: „A kam půjdeme teď, abychom si konečně trochu popovídali?“ Když pak v noci sám dorazí domů, mnohdy znova usedá k počítači.

Redaktor jeho posledního rukopisu, který s ním bydlí ve stejném domě, prý pokaždé ráno ve schránce nalezl novou kapitolu.


Život a jiné průšvihy

Na svět přišel Zdeněk Pošíval v Pelhřimově doslova na konci dobrých časů, psal se tehdy 2. květen 1937.
O devatenáct roků později odmaturoval a po vojenské službě začal studovat režii na pražské DAMU.

Jeho absolventská inscenace hry bratří Čapků Ze života hmyzu zvítězila v roce 1962 na akademickém festivalu v italské Parmě.

Oženil se s herečkou Monikou Pachnerovou, s níž má dva syny, starší Marek žije v Torontu, mladší Petr v Praze.

Po promoci nastoupil Zdeněk Pošíval do Městského divadla ve Zlíně, kde s velkým ohlasem uvedl mj. i vlastní dramatizaci Limonádového Joea. Později na čtyři roky zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pamětníci si podnes připomínají jeho komedii na motivy Jaroslava Žáka Bitva v gymplu aneb Študáci a kantoři. Vtipný text nastudovaly vzápětí divadelní soubory v Praze i v dalších městech. Tou dobou Zdeněk uvedl i svou dramatizaci Dostojevského románu Idiot, ale také již pracoval jako autor i režisér pro televizi; připomeňme alespoň inscenaci Zlatého scarabea podle povídky A. E. Poa.

Jako protest proti sovětské okupaci režíroval naposledy v Ostravě upravené Tylovo drama Jan Hus.

V roce 1969 si pak s dramaturgem Miloslavem Klímou společně položili otázku: „Proč bychom měli dál dělat divadlo, na které bychom sami nechodili?“ Společnou rukou založili scénu Na Forbíně a hráli v pražské Malostranské besedě. Soustředili se především na zapomenuté starší české texty, v nichž akcentovali silnou aktuální notu.

Přes velký zájem publika normalizační úředníci zastavili provoz divadla ze dne na den a Zdeňka Pošívala obdařili zákazem pracovat ve svém oboru.

Stal se odborným referentem v Pražském kulturním středisku, přesto v době dovoené nazkoušel jako hostující režisér v Západočeském divadle v Chebu svou původní komedii Krápění.

Časem mu bylo povoleno režírovat zájezdová agenturní představení i pořad Jediná láska paní Hermanové, (autor Milan Uhde), který se dočkal rekordních dvou tisíců repríz.

V době Charty 77 obdržel okamžitou výpověď na základě anonymního udání, že s chartisty sympatizuje. Zůstal na volné noze, psal a režíroval pořady zpěváků a hudebních skupin. Mnohem později jeho původní hru Dírkou v oponě aneb Jak se dělá divadlo uvedla pražská Reduta i četné další scény v republice.

Pošíval začal působit jako pedagog na Středočeské konzervatoři a vydal učebnici estetiky. Podařilo se mu v Redutě uvést svou další hru Vražda v hostinci U Bledule a režisér Milan Cieslar natočil podle jeho společného scénáře s Petrem Pospíchalem televizní film Ruce, který získal 2. cenu Mezinárodního festivalu Zlatá Praha 1988.

I po pádu komunistického režimu se Zdeněk občas vrací k divadelním hrám, méně často k režii. Připomeňme alespoň jeho scénickou poemu Případ klaunova omšelého kabátu (premiéra 2006, Městské divadlo Český Krumlov).

Postmoderní hra se čtenářem

Svůj příklon k psaní beletrie zdůvodňuje jistou únavou z divadla. Pod pseudonymem R. H. Douglas vydal časopisecky 26 kriminálních novel, inspirovaných pobytem v Kanadě a krajem kolem Velkých jezer.

Jeho románová prvotina Vražedný týden patřila v roce 1998 k nejprodávanějším knihám měsíce.

Vzápětí knižně vychází první z jeho historických příběhů Té noci svítil úplněk (1999), který se odehrává v době vyvraždění Slavníkovců.

V románech Pokušení a pomsta (2000), Satanovi koně (2003), Satanovo jaro (2005, odměněno za nejlepší román s detektivní zápletkou Cenou Jiřího Marka) se zabývá osudy českých zemanských rodů v neklidné pobělohorské době. Společným dějištěm je především okolí autorova rodného Pelhřimova, jižní Čechy, ale i mnohé cizí země.

Kdyby Pošíval nepsal téměř nepřeložitelně hravou češtinou o české minulosti a pro Čechy, mohly by jeho knihy patrně dosáhnout evropského ohlasu. Ovládá totiž postmoderní hru se čtenářem a je strhujícím vypravěčem, který rafinovaně mísí různé literární žánry, střídá časové i jazykové roviny a vytváří přesvědčivé postavy.

K tomu ovšem autor podotýká: „Píšu o české historii, neboť hledám paralelu mezi tehdejší a dnešní dobou. Snaha našich dědů učinit cosi s lidským světem zdá se mi přitom bohužel zřetelnější a cílevědomější, než pohodlná povrchnost nás, současníků.“

text © Pavel Zvěřina, 2009, foto © Pavel Hrdina