Texty: EXNAROVÁ, Alena: Josefodolské divadelní jaro. AS 17.5.2013-Činoherní, Hudební.

Josefodolské divadelní jaro

Už 23.ročník krajské postupové přehlídky venkovských divadelních souborů se konal ve dnech 10.-12.května 2013 a viděli jsme celkem sedm představení.

Zahájil DS Máj z Tatobit autorskou hrou režiséra Petra Peška. Hra Karbunkulus vychází z místních událostí z třicátých let minulého století a je jistě pochopitelné a chvályhodné, že se soubor zabývá zpracováním místních událostí. Síla souboru je určitě v množství a různorodosti osobností pánské části, protože to nebývá v amatérských souborech právě obvyklé a domníváme se, že režisér se snažil využít této přednosti při psaní hry. Nicméně právě od textu se odvíjí základní problém inscenace. Nepodařilo se vytvořit dramatický text, který buduje jasnou zápletku a situace, ale je naznačena řada motivů, takže se občas neorientujeme v příběhu ani v postavách.

Ochotnický divadelní soubor Sokol z Bozkova si vybral k nastudovaní hru Jaroslava Koloděje Dědeček, aneb Musíme tam všichni. Kolodějovy hry jsou v podstatě řetězením více či méně vtipných replik, často bez souvislostí s nastoleným příběhem, takže by řada z nich šla vypustit, protože s logikou si autor hlavu příliš neláme. Trochu to připomíná humor Zdeňka Trošky, kterým je část diváků nadšená a jiná ho vůbec nemusí. Ale herecký potenciál souboru je na nevelkou obec až neuvěřitelný. Herci jsou výrazní, schopní pointovat situace (bez ohledu na jejich kvalitu) a tak je potěšením je sledovat. Nicméně nelze hovořit o interpretaci příběhu s budovaným celkovým vyústěním, protože to předloha neumožňuje.

Divadelní spolek Havlíček ze Zákup si volbou předlohy Pavla Němce Doba kamenná situaci nijak neusnadnil, ba spíše naopak. Na rozdíl od jiných autorových her jde o text velice sporných kvalit, který nám nesděluje nic nového, jen všeobecně známé pravdy a nesnaží se na ně ani podívat z jiného úhlu. Je zřetelné, že soubor věnoval velké úsilí výtvarné složce, především tvorbě kostýmů, ale nevyužil tuto složku pro hierarchii postav a určení jejich vztahů. Takhle kostýmy vnímáme jen jako dekorativní ornament, který nepomáhá výkladu děje a rozvíjení motivů. Celek postrádá temporytmus, protože všechno je prezentováno a hráno, jako by to bylo stejně důležité. A tím se vytrácí i humor a dostavuje se stereotyp a fádnost.

Závěr inscenace Molierova Zdravého nemocného v provedení DS J.K.Tyla z Josefova Dolu nás přesvědčil, že by se tato hra dala hrát o tom, jak se podvodně za peníze stát lékařem. Ale průběh představení k tomu tak jednoznačně nesměřoval. Postrádali jsme přesné nastolení hlavního tématu a vzhledem k této nejednoznačnosti jsme se setkávali s využitím různých hereckých prostředků, s nejednotnou stylizací postav a ne vždy jsme přesně četli jejich cíle. Jasný charakter postavy postrádáme především u zdravého-nemocného Argona, který je sice typově zajímavý, ale v podstatě neutrální a není jasné, kým doopravdy je. Celku by vůbec prospělo přesnější a razantnější jednání postav a některé scény naznačují, že soubor je takového razantního a stylizovaného herectví schopen. Ocenit je třeba kostýmy a prostorové řešení scény s velkou postelí a polštáři, která se přímo nabízí k ještě pestřejšímu využití.

Inscenace S čerty nejsou žerty DS Vojan Desná – Mladá haluz je jevištním přepisem televizní pohádky, která sice vychází z klasické pohádky Boženy Němcové, ale do značné míry se jí vzdaluje. Převod televizního scénáře do divadelní podoby se souboru podařilo v řadě situací šikovně vyřešit, především variabilní scénou umožňující rychlé střihy a proměny a zajímavé aranžmá. Snaha o rychlé tempo se někdy projeví v mluvní složce, kdy některé důležité dějové motivy tak zůstávají trochu mimo. Ale přesto dokážou představitelé mnoha postav je na malém prostoru výrazně charakterizovat – například slabocha knížete, zlou selku či umoření mlynáře. Takže můžeme konstatovat, že jsme viděli slušnou „spotřební“ pohádku, která dětské diváky jistě pobaví a evidentně i dospělé.

Na závěr jsem si nechala inscenace Divadelního spolku Krakonoš Vysoké nad Jizerou a Lučanského divadelního spolku – L.S.D., protože i přes různost názvů jde o inscenace stejné hry Normana Robinse Hrobka s vyhlídkou, jen L.S.D. ji uvádí pod názvem Podivná závěť.

Jde o poměrně často inscenovanou detektivní komedii, nicméně nepatří k hrám právě nejkvalitnějším a skýtá řadu úskalí – především v jisté upovídanosti a zdlouhavosti. Málokdy se podaří s těmito nedostatky vyrovnat, ale oběma uvedeným souborům se to do značné míry podařilo, protože text tvůrci značně proškrtali a upravili. Zajímavé rozhodně je, že základní dramaturgickou úpravou jsou si obě inscenace velmi blízké, ale režijní koncepce a realizace se dost liší. Nejdříve jsme viděli vysocké představení, které bylo živé, jen mu chvíli trvalo, než se usadilo, ale sledovali jsme je s potěšením. Především pro schopnost většiny herců dokázat realistické až naturalistické situace a hororové prvky hrát s razancí a nadsázkou černého humoru, s řadou zajímavých gagů. Právě na vybudování a rozehrání situací a gagů byla inscenace vystavěna. V první polovině by celku prospěly buď ještě další škrty nebo rychlejší vrstvení zmíněných situací a gagů, jak se to dařilo v polovině druhé. Inscenace se vyznačuje zřetelným režijním vedením a dobrými, vesměs vyrovnanými hereckými výkony. Lučanský divadelní spolek vsadil především na složku konverzační a opíral se hlavně o slovo, čímž zrychlil tempo představení, což se dařilo lépe v první polovině, kdy tomu hodně napomohl především výborný výkon představitelky právničky Ivy Halamové (v původní hře jde o právníka), jejíž striktnost a pregnantnost v argumentech tuto část velmi oživila. Mluvní složka souboru je vůbec na dobré úrovni, jen se nepodařilo zvládnout závěrečné dlouhé vysvětlování vražedkyně (problematicky napsané autorem), aby její monolog vyzněl nejen dostatečně přesvědčivě, ale také se udrželo napětí celé hry.

Nestává se často, aby se na jedné přehlídce objevily dvě inscenace stejné předlohy, u nichž nelze jednoznačně rozhodnout, která si s interpretací předlohy poradila lépe. Protože obě mají své přednosti i drobné rezervy. Ale právě možnost srovnání přístupů obou inscenačních týmů je rozhodně zajímavá a domníváme se, že by mohla být zajímavá i pro divadelně poučené diváky národní přehlídky. Proto odborná porota (předseda Rudolf Felzmann, členové Jan Hlavatý, Alena Exnarová, tajemník Jaromír Kejzlar) doporučila obě inscenace bez uvedení pořadí na Krakonošův divadelní podzim.

Alena Exnarová