Texty: HRUŠKA, Jaromír: Já chci dítě versus Já chci Lorcu. AS 10. 5. 2013-Recenze.

Já chci dítě versus Já chci Lorcu

Dramatická báseň “Pláňka” Federica Garcii Lorcy v podání Divadelního souboru HANÁ při MKS Vyškov fungovala a působila v metaforickém slova smyslu, bohužel, inscenačně obdobně stejně „vyprahle“, jako nenaplněný život hlavní postavy této hry, Yermy.

Svět a obrazivost Lorcových textů jeho vrcholného období, kam toto dílo bezesporu patří, zpracovává zásadní téma lidské existence, jako je touha po svobodě jedince, fungujícího a vrostlého do jisté společnosti, komunity, která má svá jasně daná pravidla a konvence. Nutnost a potřeba, touha po onom osvobození se ve smyslu práva na svobodné jednání a chování jedince, vytváří onu základní dramatickou situaci u všech tří základních dramatických textů tohoto období, kterými jsou samozřejmě vedle „Pláňky“ i „Krvavá svatba“ a „Dům Bernardy Albové“. U každého z textů existuje jiné vedlejší téma, ovšem vždy směřuje k onomu výše uvedenému zastřešujícímu tématu. Lorcovy hry vyrůstají i formálně ze zajímavého mixu dvou zásadních vlivů, kterými bylo jednak intenzivní setkání se španělskou avantgardou vznikající na přelomu 19. a 20. století a dále folklórem jižního Španělska. Tímto mixem pak vznikají v dějinách evropského dramatu tato svébytná a inscenátory stále přitahující díla.

Intenzita, touha a jisté vzrušivé „prahnutí“ inscenátorů po sdělení a akcentaci tématu, které je ovšem u Lorcy pouze jedním z témat vedlejších, respektive je mu „pouze“ prostředkem ke sdělení témat „vyšších“, zavedlo vyškovské do slepé uličky. Proč? Je-li pro soubor téma nenaplněného mateřství u Yermy možností, jak se vyrovnat a vyslovit svůj až individuální a osobní postoj k této otázce, bylo by k tomu zapotřebí vytvoření jasné dramaturgicko-režijní koncepce, která by toto jejich bytostné téma uchopilo inscenačně a naprosto konkrétně, přes jednotně zvolené divadelní prostředky, zpředmětnilo na jevišti. K tomu by bylo třeba samozřejmě nutno i upravit původní text. Respektive vypreparovat téma přes situace z dokonalého textového Lorcova systému. Vytvořit svůj svébytný systém situací, jednajících postav s jasnými cíli. To se ale neděje.

To, co pro mne zastupuje „španělské kořeny“ a souvisí s některými konkrétními motivy z děl Lorcových (vzpínající se hřebec, stařena, dítě, vlci, nahé ženské tělo, smrt i ďábel), je vedeno přes výtvarnou složku inscenace, ovšem pouze v podobě onoho zadního prospektu, onoho pozadí, na kterém by se inscenace mohla odehrávat. Dokonce v momentech, kdy není tento „obraz“ přesvícen, v situaci, kdy na něj dopadá pouze mihotavé světlo plamene svíčky, působí až atavisticky. Myslím, že mi připomíná jeskynní malby našich předků, a jsme u oněch kořenů, kde se nonverbálně dostáváme k nejhlubší podstatě lidské existence tak, jak je archetypálně uložena v Lorcových textech. Inscenace ale tento inscenačně potenciálně velmi využitelný objekt používá pouze jako dekoraci a nikoliv jako významotvornou složku. Herecky velmi dobře vybavený soubor bojuje s absencí vyložených situací a konkrétního nastavení figur, které by se vyvíjely v čase. Vnitřní boj Yermy tak trpí monotónností a vyústí v neodůvodněný závěr, který má ovšem v Lorcově předloze svou fatálně i kauzálně neúprosnou logiku.

Jsme tedy svědky byť poučeně, ale přesto oddeklamovaného textu, proudu Lorcových slov, ale Lorcy jsme se, v nejen divadelním slova smyslu, téměř nedotkli. Nutno ovšem říci, že soubor si vzal nelehký úkol zpracovat inscenačně nejhůře uchopitelnou hru z oněch tří, o kterých jsme v úvodu mluvili. Není to lehké a mám pocit, že i přes veškeré výhrady má smysl, se o to stále pokoušet.

DS Haná Vyškov při MKS Vyškov / režie: Tomáš Dorazil
Federico García Lorca: Pláňka
Psáno z představení 10. 5. 2013 ve Volyni

Jaromír Hruška