Texty: PÁCL, Radvan: Přinesli je sem na náš vezdejší práh. AS 10. 5. 2013-Recenze.

Přinesli je sem na náš vezdejší práh

Kytice jsou české báje, které Karel Jaromír Erben jako sběratel a archivář dobře znal. Báje – mýty vyslovují původní názor lidu na svět a život. Jako nejzákladnější rys mýtického myšlení vyzvedává Erben osudovost a nutnost. Bezmocný člověk, postavený proti drtivým silám přírody a obklopen záhadami, které si nedovedl rozumem vysvětlit, se snažil vnést alespoň částečný řád do tohoto světa.

Recenze DS Korek při Právnické fakultě UK v Praze, v režii a dramatizaci Jana Holce záměrně nepoužil třináct balad (původně dvanáct), ale pouze čtyři (Svatební košile, Dceřina kletba, Poklad, Vodník.) Polednice, která následovala po Svatební košili, demonstrovala nejvypjatější vztah mezi matkou a dítětem (bez pohlavního určení) prostřednictvím hysterického neutichajícího křiku dítěte, jenž matka neřešila ovládnutím sebe sama, ale pomocí Polednice, což způsobí ztrátu dítěte. (I ve smyslu následujícího motivu balady Dceřina kletba). Fragmenty veršů s obsahem principu osudu pocházejí z Věštkyně a z balady Kytice jsou fragmenty veršů o cykličnosti života, přírody, které společně se sakrálním pozdravem vytvářejí Prolog inscenace, vznik postavy Fatis. K Dceřině kletbě a v Pokladu jsou připsány fragmenty texty z Žalmů.

Jak vyplývá z výše popsané dramatizace čtyř balad, dramatický charakter, který je v baladách obsažen již od Erbena, a dialogičnost v podobě verše, je soustředěna pouze a jedině na vztah mezi matkou a dcerou. Na dramatickou situaci, jejímž smyslem je obraz skutku – viny, prostřednictvím vzájemného jednání matky a dcery. Inscenace Kytice je na vysoké úrovni oprávněné a tvořivé stylizace. Avšak v provedení na celostátní přehlídce ve Volyni, se ve smyslu rovnoměrného zacházení s energii lidského těla, lidského hlasu a vzájemného poměrného zrcadlení v jednání herců tato stylizace po Svatební košili oslabuje. Vytvořený obraz Svatební košile je silným emocionálním zážitkem, který ve mně vyvolal představu – symbolickou potenci o vztahu mezi životem a světem mrtvých jak ve smyslu antickém, tak i křesťanském.

Vrcholem inscenace byl podle mého názoru fragment Polednice, její jednoveršová dialogická podoba v podání Fatis v roli Dítěte a i Matky se svou úpěnlivosti ve smyslu střídání tří hlasových podob (Dítěte, Matky a Polednice), tj. zvuku jako zdroje vnitřně hmatového vnímání. Následné tři balady mě pak pak svým ztvárnění ve smyslu prožitku a zážitku stáhly z pozice již vytvořené představy do roviny vyobrazení. A postupné vyhaslosti vnitřně hmatového vnímání a tím i kontaktu se spoluprožíváním, cítěním a sdílením jednajících herců.

Tvořivost – právě teď a zde – prchla a nemohla být, jako u Svatební košile, v klidu tvořivé vzájemnosti svobodně vnímána. Avšak inscenace jako obraz vztahu mladých lidí k životu a jevům, které jsou základní součástí existence člověka, byla zážitkem, hodným upřímného poděkování. Nemluvě o tematických a kompozičních prostředcích, které byly inspirovány Erbenovými baladami, osobní zkušeností a setkáním se svobodnou tvorbou, nezbytnou pro nalezení sebe sama v dnešních, podivně se usmívajících a někdy hrozivých jevech, plynoucích z lidského pobytu na naší planetě.

DS KOREK, Praha / režie: Jan Holec (Divadelní tříska, Praha)
K. J. Erben, Jan Holec: Kytice
Psáno z představení 10. května 2013 ve Volyni

Radvan Pácl