Texty: HORKÝ, Luděk: Musí to být velmi statečná řeka. AS 10.5.2013-Recenze.

Musí to být velmi statečná řeka

Jeden z nejslavnějších humoristických románů světové literatury, známý pod názvem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě), spatřil nezaměnitelné ostrovní světlo staré dobré Anglie roku 1889. Jeho autorovi nebylo víc než třicet let. Tehdy neměl problém vyjít vstříc připomínkám nakladatele a v původním populárním průvodci po horním toku Temže omezit historické exkurzy a nahradit je komickými historkami z vodáckého dobrodružství tří dvacetiletých mládenců, totiž sebe sama a svých dvou přátel…

Českým čtenářům se dostal tento slavný titul do rukou nejprve v překladu právníka a pozdějšího protektorátního prezidenta Emila Háchy. František Zborník zvolil jako východisko své originální dramatizace velmi zdařilý překlad J. Z. Nováka.

Dramatizace byla poprvé uvedena pražským Divadlem ABC v roce 2004 v režii Milana Schejbala. Rámec dramatizace tvoří příběh vypravěče, který kdysi zažil bezstarostné adolescentní dobrodružství při plavbě po Temži a napsal o něm slavnou knížku, aby mu později bylo dáno zažít mnohem bolestnější chvíle na vlnách První světové války. Tehdy přestal psát a uzavřel se do sebe. Nastává velká chvíle pro jeho dva dávné přátele Harrise a George. Úkol zní jasně: Vyvolat u Jeromeho vzpomínky na mládí a oživit kdesi v zákrutách jeho duše dar vyprávět veselé příběhy…

A tak se vydáváme, vedeni inscenátory Divadelního klubu Jirásek z České Lípy, na plavbu vzpomínkami, lesknoucími se na hladině předválečné Temže. Mezi herci nechybí ani autor dramatizace František Zborník, který s úctyhodným smyslem pro slovní humor a pointování jedná v postavě George staršího.

Dramatizace vyžaduje, aby inscenátoři vedli neustálý dialog mezi rovinou vypravěčů, tedy vzpomínajících pánů v nejlepších letech, a rovinou vzpomínek, v nichž sami vystupují jako dvacetiletí mladí muži. Tento fakt respektuje pochopitelně i obsazení rolí, kdy každou postavu hraje v té které rovině podle příslušného věku jiný herec. Napětí mezi oběma rovinami bohužel není dostatečné, dialog obou rovin není důsledně naplňován. Bezesporu je to způsobeno i snahou maximálně vykrátit původně rozsáhlý text. Rovněž úsilí dvou přátel a Montmorencyho oživit Jeromeho vzpomínky není důsledně znázorňováno v dramatickém jednání, zůstává převážně ve slovní rovině.

Inscenace má jisté rezervy také v herecké charakterizaci mladých pánů, což omezuje možnosti rozvoje dílčích dramatických situací. Jednotlivým epizodám často chybí jasná pointa. Z toho pak pramení celkové temporytmické potíže. Vynikající je scénografické řešení, založené zejména na dvou centrálních scénických objektech. Jednak parníčku, na kterém se plaví staří pánové a z jehož bezpečné paluby vzpomínají, glosují a komentují děj. A jednak variabilním na malém člunu, který je chvíli knihovnou, chvíli vstupním domovním portálem, dveřmi do kupé ve vlaku atd. Jeho imaginativní kouzlo paradoxně pomine, když nabude v druhé polovině hry své základní funkce a stane se skutečně člunem.

V závěru hry se praví: Musí to být velmi statečná řeka, když si troufne jet s námi. Stateční jsou především inscenátoři. Dramatizace obecně nejsou snadnou látkou ke scénování. Málokdy zapřou svůj epický původ. Dramatické jednání je v nich nutné režijně všemožně podporovat. Dramatizace Františka Zborníka nemá navíc (a slouží jí to ke cti) jednoduchou strukturu. Pracuje specificky s dramatickým časem a s délkou jednotlivých vzpomínek (úměrně intenzitě jejich navracení do Jeromovy mysli). Vede originálním způsobem dialog mezi dvěma generacemi, přičemž obě generace představují v různých časech stejné dramatické postavy. To vše v žánru nostalgické komedie s hlubokým lidským poselstvím. Projet těmito útesy není režijně ani herecky snadné. Jakkoli se volyňské představení neobešlo bez trhlin v lodi, zaslouží si uznání za odvahu.

DK Jirásek, Česká Lípa / režie: Václav Klapka (Lounské divadlení)
Jerome Klapka Jerome, František Zborník: Tři muži ve člunu a pes
Psáno z představení 9. května 2013 ve Volyni.

Luděk Horký