Texty: Budovy divadel - charakter středoevropské divadelní architektury

Katalog Výstava divadelní architektury ve střední Evropě nazvané Za všedností obsahuje nástin kategorizace architektonického řešení budov.

Katalog výstavy :http://www.theatre-architecture.eu/res/data/068/007855.pdf

Každou zemi reprezentuje výběr přibližně desítky divadelních budov či prostorů pro divadlo. Česká republika tak byla zastoupena vedle pražského Národního divadla například Divadlem Alfred ve dvoře či v evropském kontextu unikátním bytovým divadlem Vlasty Chramostové. Po boku Theater an der Wien či Burgtheatreru nalezneme i moderní budovu hudebního divadla MUMUTH v Grazu, které bylo veřejnosti otevřeno teprve v loňském roce. Polsko pak reprezentuje například Krakovská opera dokončená teprve v roce 2008 či historická budova Velkého divadla – Národní opery ve Varšavě. Ze slovenské divadelní architektury mohou návštěvníci nejen porovnat novou i historickou budovou Slovenského národního divadla, ale seznámit se třeba s Šlechtickým divadélkem v Hlohovci. Mezi zástupci maďarské divadelní architektury nalezneme nové Národní divadlo v Budapešti či Maďarské divadlo v rumunské Kluži poukazující na míchání středoevropských kultur. Tartiniho divadlo v Piranu či Slovinské národní divadlo v Trestu otevírají pak střední Evropu k mediteránním vlivům. Každé zastavení mezinárodní výstavy Za všedností bylo doplněno rozsáhlým doprovodným programem.

Reprezentuje pražské Národní divadlo i českou architekturu?
Jak je to v případě ikon divadla v Maďarsku, Lublani, Varšavě, Bratislavě…?
Existuje na začátku 21. století něco jako národní divadlo? A jak ho materializovat soudobou architekturou, aby se nelišilo od shopping centra či casina?
A existuje vůbec národní architektura, nebo výhradě globální rukopis?

Nejen tyto otázky vznesl rozsáhlý výstavní mezinárodní projekt Za všedností, jenž představil na sedm desítek divadelních budov. Vývoj podoby divadelních budov a divadelního prostoru obecně je v regionu střední Evropy lákavý už díky zdejšímu multikulturnímu složení. A právě definice srozumitelného vzorce architektonického dění v daném regionu byla jedním z cílů výstavy. Kurátoři expozici rozčlenili na dvě základní osy: dle současného státního uspořádání a linii chronologickou. Tento koncept se promítl i do nápaditého architektonického ztvárnění výstavy, jež připomínalo notovou osnovu.

Návštěva divadla zůstává jedním z posledních rituálů soudobého člověka. Přestože divadlo v různých obdobích požívalo tu většího, tu zase menšího významu a přestože není možné beze zbytku přečíst a zrekapitulovat dění staré dvě stě, sto, ba i jen třeba padesát let, určitým měřítkem významu tohoto rituálu je nesporně i divadelní architektura.

Málokde na světě se v divadelních budovách mluvilo tolika jazyky jako právě ve střední Evropě. Anomálie – na kterou jsme si dávno zvykli a kterou dnes považujeme za běžný standard –, jež spočívá v tom, že v jednom státě se hraje pouze v jediném jazyce, výmluvně dokumentuje kulturní propad střední Evropy v druhé polovině 20. století.

Podobně jako se o divadelní tvorbě často uvažuje jako o „pilíři národní kultury“, bývá také divadelní architektura hodnocena z tohoto hlediska. Projekt Za hranicemi všednosti opouští logiku založenou na divadelní budově coby němém vypravěči národních dějin a v rámci středoevropského prostoru propojuje divadelní budovy do vztahů, jež ilustrují kulturní bohatství celého regionu.

Téma divadelní architektury ve střední Evropě se jeví být již natolik vyčerpávajícím způsobem zpracované, že jsme na začátku projektu měli pocit, že bude velmi obtížné uchopit je tak, abychom přinesli nová zjištění či nové pohledy. Vždyť pomyslíme-li na stavby z období Rakouska-Uherska či na stavby z období socialistického realismu, v každém z nich najdeme takové, v nichž se cítíme jako doma, ať pocházíme z jakékoli kouta střední Evropy. Poté, co jsme si ozřejmili, že existují dílčí práce na téma česká, rakouská nebo slovenská divadelní architektura a že jsou zpracována díla dvojice Fellner & Helmer, uvědomili jsme si v plném rozsahu, že se podílíme na vzniku vůbec první syntetické výstavy a s ní spojené publikace na téma divadelní architektura ve střední Evropě. Zároveň se ukázalo, že divadelní architektura zůstává i nadále zatížena atributem nacionalizace.

Záměrem výstavy bylo tedy nejen najít společnou středoevropskou řeč v interpretaci architektury, ale také porovnat jednotlivé realizace, uvést je do dialogu a seznámit s nimi diváky a čtenáře publikace. V rámci doprovodných programů byl sledovanému tématu vdechnut soudobý charakter a rovněž byl osvobozen od neustálého přepisovaní zahraničních vzorů, kterým středoevropská architektura chronicky trpí. Cílem projektu nebylo pouze upozornit na příklady divadelních budov, které nás v rámci středoevropského prostoru spojují, ale také poukázat na některé – historické i současné – originální přístupy. Výstava byla založena na dvou hlavních osách: na ose časové a na ose současných státních útvarů. Na tomto pozadí pak vyvstává devět témat, která vyjadřují charakter středoevropské divadelní architektury:

1. Nejstarší období – konec 18. století. Divadlo jako zábava. Zámecká divadla, soukromá (aristokratická) divadla,na příkladech prvních divadelních budov realizovaných v jednotlivých státech střední Evropy poukazujeme na různorodé kulturní zázemí jejich vzniku

2. Národní divadlo jako cesta k národnímu sebeurčení. Nové budovy národních divadel a jejich funkce v moderní době (80. a 90. léta 19. století) Tématem národních divadel se dotýkáme „nejstředoevropštějšího bodu“ celé výstavy/publikace v pozitivním i negativním smyslu.

3. Devatenácté století – 1918. Městské divadlo mimo město. Divadlo jako součást rostoucího města. Divadlo jako sociální služba. Divadla v menších městech, jejich role v rámci města, důvody existence stávajících divadel, důvody vzniku novostaveb, výběr architekta

4. Fellner & Helmer

Architektonický atelier který realizoval největší počet divadel v Evropě působil v střední Evropě v jejím díle najdeme divadla od národních až k divadlům v menších městech mimo monarchii.

5. Míšení kultur / divadla menšin (národních, jazykových, kulturních). Divadlo jako „ostrov", divadlo jako „export". Časové období není stanoveno, podstatné jsou kulturní a historické souvislosti

6. Avantgarda (20. a 30. léta 20. století). Setkání architektury s divadlem. Divadlo jako komplexní umělecký koncept

- avantgarda se v každém státě střední Evropy formulovala různě, třebaže hlásala univerzální jazyk

7. 1945–1968. Tradice meziválečné architektury v socialistických zemích

- období mezi lety 1945–1968 jsme označili pouhými letopočty, neboť přesun kultury sledovaného prostoru ze středu na východ ještě nejsme schopni nazvat společným jménem

8. 1968–1990 Ideologie a pomník, tradice versus experiment. Divadla, která se v současnosti stala dominantou města

9. 1990 – současnost. Nový pohled na prostor, nové funkce divadla, nové možnosti umění

Časový záběr výstavy zahrnuje přes dvě století a není tedy v našich silách věnovat se veškerým stavbám, které v rámci sledovaného období vznikly. Naším cílem je především najít srozumitelný vzorec architektonického dění v multilingvální střední Evropě.

Z České republiky byla prezentována divadla:

Zámecké divadlo / Castle Theatre (Český Krumlov)
Architekt: Andreas Altomonte
Architekt interieru: návrh hlediště Johann Nepomuk SchwarzenbergVýstavba: 1761-1762 (hrubá stavba), 1765-1767 (vnitřní vybavení)

Národní divadlo / The National Theatre (Praha)
Architekt: Josef Zítek
Výstavba: 1867 (úprava staveniště), 1868 (položení základního kámene) -1881

Nová scéna Národního divadla / The New Stage of The National Theatre (Praha)
Architekt: Pavel Kupka, Ivo Loos SÚRPMO (urbanistická koncepce a architektonické řešení administrativní budovy a restaurační budovy), Karel Prager (Nová scéna),
Architekti interieru: Karel Prager, Martin Sladký, František Vízner, Bohuslav Rychlink
Výstavba: 1977-1983

Městské divadlo Kladno / City Theatre Kladno
Architekt: Jaroslav Rössler
Výstavba: 1910–1912

Státní opera Praha / Prague State Opera
Architekti: Ferdinand Fellner ml., Hermann Helmer
Výstavba: 1886-1887

Městské divadlo v Krnově / City Theatre Krnov
Architekt: Leo Kammel
Výstavba: 1927-1928

Krušnohorské divadlo / Krušnohorské Theatre (Teplice)
Architekt: Rudolf Bitzan
Architekt interieru: prof. Baranovski provedl detailní plány podle ideového návrhu Rudolfa BitzanaVýstavba: 1921-1924

Roškotovo divadlo / Roškot Theatre (Ústí nad Orlicí)
Architekt: Kamil Roškot
Výstavba: 1935-1936

Janáčkovo divadlo / Janáček Theatre (Brno)
Architekt: Otakar Oplatek (hlavní architekt) a Vilém Zavřel (hlavní inženýr) - Stavoprojekt Brno
Architekti interieru: Libuše Žáčková-Pokorná (divadelní sál a jeviště), Ivan Ruller (společenské části interiéru), Boleslav Písařík (provozní část) - Stavobrno Brno
Výstavba: 1960-1965

Městské divadlo Zlín / Zlín City Theatre
Architekt: Karel Řepa (spoluautor vítězného soutěžního návrhu z roku 1957), Miroslav Řepa (spoluautor vítězného soutěžního návrhu z roku 1957 a realizovaného projektu), František Rozhoň (spoluautor realizovaného projektu)
Výstavba: 1960-1967

Městské divadlo Most / Most City Theatre
Architekt: Ivo Klimeš
Architekt interieru: Radim Ulmann (sedadla)
Výstavba: 1979-1985

Alfréd ve dvoře / Alfred in the Courtyard Theatre
Architekt: Jindřich Smetana, Tomáš Kulík
Výstavba: 1996-1997

Centrum experimentálního divadla - Divadlo Husa na provázku / Centre for Experimental Theatre - Goose on a String Theatre (Brno)
Architekti: a) pravděpodobně podle návrhu Christiana Alexandra Oedtla (Palác Hausperských z Fanalu-barokní úprava) b)Václav Králíček (projekt novostavby, hrubá stavba), c) Karel Hubáček a Jiří Hakulín (autoři interiéru, foyeru, hlavní scény a koncepce jevištní techniky)
Umělecká výzdoba: Milivoj Husák (exteriérová malba Anděl a komediant na věži nové budovy), Jan Šimek (sochařský objekt)
Projekt: a) kolem 1708 b) 1985, 1988, c) 1989-1990
Výstavba: a) kolem 1708 (barokní úprava) b) 1985­-1988 c) 1989 - 1993

Bytové divadlo Vlasty Chramostové / Vlasta Chramostová Flat Theatre (Prague)
Založeno jako soukromý podnik disidentů v reakci na utužení režimu a omezování svobodných projevů veřejných i uměleckých v době normalizace po r. 1968.