Texty: LINHART, Jiří: Půl století karlovarské legendy jménem Kapsa, 2011

Půl století karlovarské legendy jménem Kapsa
Přednáška pro Nejdlův seminář 2011

V loňském roce 2010 uplynulo půl sta roků od premiéry literárního pásma Posviťme si na sebe, která byla první premiérou karlovarského studentského divadélka KAPSA. Dovolte mi, abych se k tomuto jubileu vrátil, pravda poněkud opožděně, malou osobní vzpomínkou.
Historie divadélka, které se proslavilo pod jménem KAPSA, se začala psát na začátku školního roku 1959 - 1960 v 1. B karlovarské jedenáctiletky. Sešlo se nás tam tehdy více kluků a holek, kteří tíhli k divadlu a přinejmenším tři – Honza Honsa, Ondra Schiller a moje maličkost už jsme měli jakés takés zkušenosti jako statisté na scéně karlovarské profesionální scény. Proto, a taky proto, že jsme si chtěli ´šplhnout´ u třídního učitele Vratislava Bartůňka, jsme se přihlásili do dramatického kroužku, který vedl.
První kus, který jsme zkoušeli, byla Klicperova Veselohra na mostě. V devatenáctém století se u toho lidi jistě mohli potrhat smíchy, nám to ale moc k popukání nepřišlo. Bylo nám kolem patnácti, dospívali jsme v době prvního tání stalinského ledovce, většina z nás už měla za sebou první návštěvy v Semaforu a Zábradlí, četli jsme (tenkrát se ještě četlo, že!) Plamen a Literárky a po večerech s uchem přilepeným k rodičovským osmilampovkách lovili Elvisovy a Haleyho rokenroly z Laxmberku. Ve vzduchu kolem nás už bylo cítit něco, co jsme sice ještě nedovedli pojmenovat, ale právě o tom jsme chtěli hrát divadlo.
Ke cti vedoucího kroužku Vratislava Bartůňka nutno říct, že nás v tom nenechal samotné. Později o tom napsal: „… chlapcům se to (tím myslel toho Klicperu) moc nelíbilo, a najednou se objevilo přání udělat něco ze života jich samých. A tak jsem začal skládat pořad z textů, především z Plamene a různých časopisů zabývajících se tematikou mládeže, ale pořád toho bylo málo, a tak jsme začali psát sami.“
A stal se zázrak – během pár měsíců se podařilo sestavit a nazkoušet pozoruhodný spektákl s názvem „Posviťme si na sebe“ a podtitulem „Literární kabaret mladých o mladých“. Počet členů dramatického kroužku se rozrostl o nové herecké tváře, autory textů i více či méně zkušené muzikanty a během pár týdnů nabobtnal na několik desítek lidí. Pro řadu z nich se tenhle soubor stal startovní rampou profesionální umělecké kariéry. Za všechny jmenujme novináře a spisovatele Rudolfa Křesťana, básníky Zeno Kaprála a Ivana Wernische a herečky Danielu Kolářovou, Radku Fidlerovou a Jiřinu Vašků.
Premiéra „Posviťme si na sebe“ se konala v úterý 26. dubna 1960, jako divadelní sál posloužila školní tělocvična a úspěch byl bombastický. U kasy zápasy a šapitó nabito! Přišla se podívat hnedle celá škola a protože spousta lidí se do sálu vůbec nedostala, bylo nutno připravit reprízu a po ní další a další. A taky se - doznívala ještě 50. léta - soutěžilo. Dramatický kroužek Štycháček, jak se náš soubor tehdy jmenoval, suverénně vyhrál okresní i krajské kolo soutěže amatérských divadel a postoupil do celostátního finále, které se konalo koncem června v Nitře.
Jeli jsme na Slovensko bez velkých ambicí, hlavně nás zajímalo, jak to dělají jinde. Byli jsme mezi sedmadvaceti zúčastněnými soubory absolutně nejzelenější nováčkové, od naší první premiéry neuplynuly ani dva měsíce a někteří ´konkurenti´ měli za sebou víc jak deset let zkušeností. To, že jsme nakonec v soutěži získali hlavní cenu, bylo šokem nejenom pro naše soupeře z celé republiky, ale i pro nás. Slavili jsme to ´pod viechou´ až do rána – zákon, který zvednul hranici pro nalévání alkoholu mladistvým na 18 let, byl přijatý až o tři roky později.
Rozprchli jsme se na prázdniny a z nich se vrátili do trochu jiné historie. Řada zakládajících členů soubor po maturitě opustila, zato přišla ´nová krev´ a s ní nový název. Přece jen málo srozumitelný Štycháček, odvozený od slangového výrazu pro bodový reflektor (viz Posviťme si na sebe), nahradila zkratka vyjadřující nejlépe zaměření divadélka – KAbaret, Poezie, SAtira, neboli KAPSA. Nejdůležitější změnou bylo, že soubor získal vlastní scénu v prostorách bývalé Osvětové besedy v Drahovicích.
Na triumf v Nitře navázala desetiletá téměř nepřetržitá řada dalších úspěchů. Divadélko KAPSA, jehož soubor se každoročně obměňoval, vyhrávalo Wolkerovy Prostějovy i Šrámkovy Písky, hostovalo ve Viole i na scénách ´kamenných´ divadel, pořádalo festival AMFORUM, úryvky z ´kapesních´ pořadů vysílal rozhlas i televize. Souborem prošly za těch deset roků snad stovky mladých lidí, kteří zde hledali a většinou i nacházeli svůj vztah k poezii, divadlu a kultuře vůbec. Pevně věřím, že většina z nich dodnes vzpomíná na léta prožitá v KAPSE s vděčností a láskou.
Jak už to chodí, všechno krásné jednou skončí, a tak skončila i KAPSA. Po okupaci Československa v roce 1968 byl s nástupem tzv. normalizace ze školy vyhozen profesor Bartůněk a hned nato zatočili bolševici i s divadélkem, které založil a deset let vedl. Prostory deset roků zasvěcené poezii byly předány místní organizaci komunistické strany pro pořádání schůzí 24. března 1970, tedy deset let a jeden měsíc od premiéry „Posviťme si na sebe“.
Divadlo KAPSA, od jehož vzniku uplynulo už půl století, se nesporně stalo fenoménem, který ve své době daleko přesáhl (tehdy a ostatně i dnes dost úzké!) kulturní hranice Karlových Varů. Kam by se vyvíjelo, nedojít v roce 1970 k jeho zákazu, ví Bůh. Historie divadla KAPSA by jistě stála za důkladnější zpracování, než o jaké jsem se pokusil v jubilejním článku pro Karlovarský deník v loňském roce a v tomto vzpomínání. Je ale otázka, z čeho čerpat? Lidí, kteří stáli na přelomu let 1959/60 u zrodu souboru, je nějak čím dál méně. Vráťa Bartůněk už pár let režíruje divadlo na nebeské scéně a k dispozici tam má i trojici herců z Posviťme si na sebe - Honzu Honsu, Ondru Schillera a Jiřinu Vašků. Bohatý archiv souboru, čítající stovky fotografií, plakáty, trofeje z festivalů a hlavně texty psané i zachycené na magnetofonových páscích, který pan profesor, dokud byl na živu, opatroval, je pravděpodobně ztracený. A otázka kardinální zní: Zajímala by ta historie ještě vůbec někoho, kromě těch pár pamětníků?