Texty: VRCHOVSKÝ, Ladislav: Kašlu na lásku, DS DŽO Velatice, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012

Divadelní soubor DŽO Velatice
Kašlu na lásku

Ladislav Vrchovský

Divadelní soubor DŽO z Velatic si jako předlohu pro jevištní práci vybral film Down with Love, česky Kašlu na lásku. Jde o filmovou parodii, kterou však ocení pouze ti, co znají parodovaný subjekt. Film paroduje vztahové komedie o nerovnosti pohlaví, které se točily v 50. a 60. letech. V žádném případě nejde o romantickou komedii.

Zvolená filmová předloha skutečně přesně vystihuje dobovou tendenci "komicky" podbarvovat každý gag nebo emoční reakci, včetně hudebního podkresu. Divák v hledišti ale nemusí znát původní film – a divadelní představení si na rozdíl od filmu nelze přehrát znova, to funguje vždy jednou, tady a teď. Je zde tedy otázka, nakolik může převedení tohoto filmu na jeviště fungovat dnes. Mohlo by, kdyby…

Kdyby si inscenátoři uvědomili, že parodie je přetvoření původního obsahu (formou satiry) do směšného charakteru, ovšem v tomto daném případě je nutno parodovat beze zbytku jednotlivé postavy. Každý dnes zná sekretářky, které sdílejí s šéfy postel a následně se chovají ne jako podřízené, každý zná ty muže, kteří v ženách vidí pouze sexuální subjekt, každý zná spisovatelky posedlé touhou po úspěchu svých knih i vydavatele, kteří chtějí hlavně vydělat, a kvalita díla je jim cizí, atd… a všechny tyto postavy se na jevišti pohybují, parodovány nebo karikovány však příliš nejsou. V rozpravě s porotou totiž soubor upozornil, že cílem nebyla ani tak parodie, jako karikatura. O principu parodie už řeč byla, karikatura je žánr, který záměrně přehání a zvýrazňuje některé rysy předlohy. Je faktem, že náznaky karikatury se v inscenaci objevují…

Velatičtí ochotníci zachovali způsob vyprávění (přehnané gesto, hlasová stylizace), pouze však u jedné postavy (v důsledku sexuální frustrace neurotický Peter McMannus v podání Jana Šenkeříka). V tomto případě však se ve výsledku po jevišti divoce pohybuje Peter McMannus jako spíše postava ocitající se na hranici zdravého rozumu, navíc s hlasovým projevem natolik nelibozvučným, že může diváka nutit k odchodu ze sálu. Vše je prostě příliš přehnané, přesně v duchu pořekadla „Čeho je moc, toho je příliš…“

Zvolené jevištní prostředky vycházejí z různých stylů a tradic divadla. Najdeme tu práci s rekvizitou vyjadřující vodu (rozechvívaný pruh plátna), vidíme „živou lavičku“ na principu fyzického pohybového divadla, taneční kreaci parodující hudbu a tance šedesátých let. Nejde ani tak o to, že v mnoha případech už jde o divadelní klišé, ale o stylovou nejednotu v duchu přístupu „to by se mohlo hodit a líbit“. Divák se tak může bavit a smát nad jednotlivostmi, ale o co jde v celku a co svým představením chce soubor říci příliš jasné není.

Co lze ocenit, to jsou některé herecké výkony. Hana Čermáková hraje velmi dobře postavu Sally, nové sekretářky, která se ihned poté, co se objeví, stane objektem sexuálního zájmu Catchera Blocka, novináře, před kterým si žádná sukně nemůže být jistá. I Jan Grolich hraje Catchera Blocka věrohodně a volí adekvátní herecké prostředky, totéž platí o Haně Severové v roli Wiki Hillerové.

Inscenace má perspektivu, pokud se jí dodá více švihu, jiskřivého nadhledu, ubere se přílišného přehánění u postavy Petera McMannuse a naopak přidá se prvků karikujících osobnosti dalších zobrazovaných typů.

Soubor jako celek působí sympaticky a perspektivně, a zajisté může očekávat vstřícnou reakci diváků, bude-li dále pracovat na vlastních hereckých dispozicích u jednotlivých členů a dá-li příště větší důraz na obsah než na formu.