Texty: STROTZER, Milan: Strašidlo cantervillské, DS Zdeňka Štěpánka Napajedla, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012

Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka Napajedla
Oscar Wilde: Strašidlo cantervillské

Milan Strotzer

Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka Napajedla se zúčastnil Hanáckého divadelního máje 2012 s jevištní adaptací novely Oscara Wildea Strašidlo cantervilské. Předlohou k inscenaci byla úprava blíže neurčené dramatizace, kterou pro soubor připravil Roman Vencl. Wildeova materialisticko-idealistická romance humorného a satirického charakteru byla ve zvolené textové předloze transponována do současnosti a zdá se, že snahou upravovatele bylo upřednostnit její zábavné vyznění. Tím není řečeno, že by tím byla vpravdě humornější, než jiné dramatizace či výchozí předloha. Úprava vypouští některé vedlejší postavy (Komorník, Sluha), zejména však postavu Washigtona Otise, bratra Virginie, čímž oslabuje kontrast mezi pragmatickým světem nových amerických majitelů zámku a světem staroanglického romantismu, kontrast mezi racionalitou a fantazií.

Ten oslabuje i sama inscenace tím, že nepracuje s vrstvením pragmatismu v rovině rodičů, starších dětí a nejmladších dětí (dvojčat), ale také např. tím, že akcentuje skutečnost, že hospodyně Umneyová prošla cizineckou legií, namísto toho, aby zastupovala především svět tradic cantervillského zámku, jehož duší je takřka čtyřicet let. Bylo by možné uvádět další příklady zploštění včetně toho, že Otisova dvojčata jsou spíše spořádanými sourozenci než nesnesitelně hyperaktivní a nezvladatelné děti takříkajíc na zabití.

Jedním z klíčových problémů inscenace je nedostatečné budování vztahu Virginie k Siru Simonovi. To je podvázáno již zmíněným vypuštěním postavy jejího bratra Washingtona a redukcí scén, vážících se k opakovanému objevovaní se skvrn po krvi, kterou prolila zavražděná manželka Sira Simona. Vlivem toho je možnost procesu sbližování se Virginie k Siru Simonovi zúžena na minimum. Nadto scéna, která těsně předchází vysvobození Sira Simona Virginií z jeho neblahého údělu pykat za svůj vražedný čin tím, že je odsouzen k strašení a nemůže v klidu spočinout na hřbitově, je zpracována jako útok Virginie vůči Siru Simonovi. To je poněkud zavádějící a přinejmenším nevýhodný odrazový můstek k vysvobození Sira Simona Virginií z jeho prokletí. Připočteme-li nezřetelné zpracování výchozí dramatické situace hry, chabé aktšlusy některých dalších situací a několik drobnějších nedokonalostí, nelze než konstatovat, že jsme byli svědky problematického inscenačního výsledku, z nějž lze jen velice stěží odečítat téma. Soustředění se na zábavnost a vnějškové ozvláštňování nepřineslo očekávaný efekt.

Inscenace má však i své nesporné klady, a to především v herecké práci členů souboru a dílem i v kostýmní složce. Velice pěkný herecký výkon předvedl Marek Příkazský j.h. v roli Sira Simona, nadstandardní hereckou erudici prokázaly Eliška Skácelová (Virginie) a Alena Bednaříková (Paní Umneyová).